MeziŘádky 25. 1. 2020

Jan Keller mohl po ukončení svého europoslaneckého mandátu dokončit svou zatím poslední knihu, souhrnnou studii Společnost věčného mládí. Tahle kniha se opírá a francouzskou sociologii a filozofii, které má Keller načtené jako málokdo v Česku a je tedy povolaným zprostředkovatelem francouzské reflexe současného světa. Název Společnost věčného mládí, jak je u Kellera obvyklé, má ironické pozadí. Nejen česká populace stárne, ve Francii je to podobné, jen na rozdíl od Česka, protože je tam víc sociologů, jsou data zřejmě preciznější. Keller uvádí podle knihy Hakima El Karouiho jednu z nejcharakterističtějších změn posledního více než půlstoletí: V roce 1960 bylo ve Francii ve věku nad 60 let jen 7 milionů osob. Umírali v průměru v 72 letech, starobní penzi pobírali v průměru jen po dobu sedmi let, přičemž do penze odcházeli v pětašedesáti letech. Dnes žije ve Francii ve věku nad 60 let 15,3 milionu osob. Umírají v průměru v 82 letech, do důchodu odcházejí v šedesáti letech. Penzi pobírají průměrně po dobu 22 let. O co však knize jde. Keller dovozuje, jak důraz na mladé konzumenty ovlivňuje proměnu euroamerické civilizace. Dokládá schopnost kapitálu využít ve svůj prospěch cokoli, včetně revolt proti sobě. I k tomu má odpovídající pramen, knihu Luka Boltanského a Evy Chiapello Nový duch kapitalismu. Poslechněte si to v působivé zkratce: Kapitalismus převzal všechny prvky kulturní revoluce z května 1968, aby je použil k intenzifikaci výroby, tedy ke zvyšování soukromého zisku. S tímto cílem byla hesla autonomie, spontaneity, mobility, odmítnutí úzké specializace, konviviality, otevřenosti druhým, citlivosti vůči rozdílům, kreativity, vizionářství a některá další zpracována do manažerských příruček. Postmoderně sebevědomé individuum zůstává vůči všem těmto vlivům prakticky bezbranné. Věčný adolescent se sice snaživě osvobozuje od tlaků ze strany rodiny, školy a státu, stává se však jen hříčkou v soukolí systému, který si s ním pohrává právě skrze jeho pečlivě osvobozovaná puzení a systematicky uvolňované solventní touhy.

Nejen názvem mi Kellerova kniha připomněla Huxleyho antiutopii Konec civilizace. Pod tímhle názvem vychází román v českém překladu a původní název anglický je uveden jako podtitul, zní Překrásný nový svět, ale mohl by se překládat také jako Světlé zítřky. Rozdíl mezi Huxleym a Kellerem je v tom, že Keller si nevymyslel budoucnost, ale popsal, jak to vypadá v přítomnosti. Ta podoba je zarážející.

Knihu Jana Kellera Společnost věčného mládí vydalo nakladatelství SLON.

O tom, jak to ve Francii opravdu chodí a co se skrývá v zákulisí její na pohled otevřené a liberální intelektuální sféry, píše v autobiografické zpovědi Kellerův generační vrstevník, historik a filozof Didier Eribon v knize Návrat do Remeše. Eribona ovlivnili především Claude Lévi-Strauss a Michel Foucault, o Foucaultovi napsal Eribon také životopisnou knihu. Didier Eribon je jednou z výjimek mezi francouzskými intelektuály – pochází z dělnické rodiny. A jak sám zmiňuje, doma neměli žádnou knihu. Eribon na vlastním příběhu dokládá, jak těžké je dostat se mezi elitu, která si naopak pečlivě hlídá, aby do svého prostředí žádného takového neprivilegovaného adepta nepustila. Druhým Eribonovým handicapem byla jeho sexuální orientace. Při zpětném pohledu se však Eribon domnívá, že právě zdvojená bariéra mu nakonec pomohla k tomu, že se v humanitních vědách přes outsiderskou výchozí pozici přece jen prosadil. S odkazem na Kellerovu knihu se dá říct, že nepodlehl mámení věčného mládí.

Knihu Didiera Eribona Návrat do Remeše vydal v překladu Dušana Špitálského spolek tranzit.cz.

Intelektuální Francii, ale nejen intelektuální a nejen Francii, oživuje ve své pozoruhodné knize V existencialistické kavárně Angličanka Sarah Bakewellová. Po dvou předchozích románech vydala před deseti lety životopis významného francouzského myslitele Michela de Montaigne a před čtyřmi lety právě tuhle další knihu V existencialistické kavárně, s jejímž českým překladem Tomáše Kačera přišlo nakladatelství Host. Vyprávění o významných myslitelích 20. století začíná v zimě na přelomu let 1932 a 1933 v baru Bec-de-Gaz v pařížské rue de Montparnasse. U stolku sedí nad meruňkovým koktejlem středoškolští učitelé Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre a naslouchají svému příteli Raymondu Aronovi, který přijel z Berlína a vypráví jim o svém novém objevu, filozofii, která si říká fenomenologie. Kniha V existencialistické kavárně je psaná čtivě, vtipně, skoro jako román, i když se dotýká složitějších věcí. Zároveň přibližuje nejen životní peripetie protagonistů tohoto příběhu filozofů počínaje už Brentanem a Husserlem, ale zachycuje v nápaditých zkratkách i dobu a atmosféru prostředí. Pozoruhodné je například kratičké vylíčení Sartrova německého zajetí a toho, jak na něj pobyt v tísnivém prostředí zapůsobil. I v detailech je pak Sarah Bakewellová velmi přesná a pečlivá.

K těmto frankofilním publikacím přidám dnes ještě dva zajímavé tituly věnované technologické proměně světa. Nejoptimističtější je kratičké pojednání Palečka s podtitulem Esej o digitální revoluci, jehož autorem je loni zesnulý rovněž francouzský filozof Michel Serres. Je to původně přednáška přednesená ve Francouzské akademii v roce 2012 a je věnovaná nastupující generaci. Pozoruhodná je nejen poetickým stylem, ale především vírou v mladé lidi a jejich schopnosti i zdravý úsudek. Kromě jiného je to také úvaha o podobě vzdělávání v době, kdy se k informacím dostaneme pohybem jednoho či dvou palců. Je to jeden z nejoptimističtějších textů, který jsem v poslední době četl. Přeložila ho Michaela Otterová, vydalo Nakladatelství Karolinum.

Tenhle optimismus jen zdánlivě paradoxně potvrzuje Andrew Keen, Angličan, který uspěl v kalifornském Silikonovém údolí jako zakladatel úspěšných start-upů, ale zároveň je velmi čilý jako univerzitní učitel a publicista s pověstí kritika digitální revoluce. Jeho knihu Jak opravit budoucnost vydalo v překladu Stanislava Pavlíčka nakladatelství Argo v edici aktuálních politicko-společensko-ekonomických textů Crossover. Keen v ní uvažuje o možném odchylování současných monopolistických trendů IT světa do kombinovaných strategií a uvádí úspěšné příklady takových postupů. Výše uvedený optimismus francouzského filozofa vůči mladým sdílí a vysvětluje ho odchodem starých diskusí mezi liberály a konzervativci na dějinné smetiště spolu s dělením společnosti na levici a pravici. To střídá podle něj dělení na nacionalisty a globalisty. A jeho optimismus pramení také z údajů, jak se mladí lidé staví k Trumpovi a k brexitu. Ve Velké Británii hlasovalo 75 % osmnácti- až čtyřiadvacetiletých účastníků referenda proti brexitu. Navíc je Keen přesvědčen, že budoucí generace svobodomyslných dětí se vzbouří proti posedlosti sociálními sítěmi. Keen ve své knize Jak opravit budoucnost míní, že tenhle protipohyb už nastal. Dokládá to příklady: návratem vinylových desek a ručně psaných zápisníků. Nebo na příkladu Estonska, které je dnes jednou z nejdigitalizovanějších a tudíž i nejinovativnějších zemí planety. Kapitolu o Estonsku doporučuji také jako ponaučení o roli otevřenosti země novotám a přínosu pro politickou amosféru. Své vládě věří 51 % Estonců, zatímco v zemích Evropské unie se průměr drží na pouhých 29 %.

Nenechte se zmást skutečností, že všechny knihy, které jsem dnes zmínil, včetně té Kellerovy, se nezmiňují příliš o Česku. Týkají se nás stejně jako Francouzů, Američanů, Italů, Britů, Latinoameričanů, Rusů i třeba Číňanů, protože my tak jako oni žijeme ve světě globálního kapitálu a ve víru digitální revoluce. A jde hlavně o to, abychom pro dnešní a budoucí otázky nehledali odpovědi v prošlých návodech.