Daniel Kehlmann mě doteď míjel. Tenhle německý autor už ale před časem dokázal zdárně prorazit s románem Vyměřování světa. Kehlmannova další kniha má název Tyll a vychází v překladu Michaela Půčka. Pozoruhodné dílo!

Tyll Ulenspiegel je postava ze světa pohádek a bájí. Středověký kejklíř a potulný bard. Pouťový trubadúr, lehkonohý provazochodec, mrštný akrobat a ekvilibristický žonglér. Škodolibý šašek s téměř čarodějnou mocí. Tam, kde se i se svojí temnou družinou zjeví, tam se dějou nejčastěji hrůzostrašný věci. Tyll se totiž vynořuje z legend a objevuje se v časech třicetileté války.

Evropa hoří. Bez přestání chřadne v nepolevující bratrovražedné agónii. Šíleným jatkám není konce. Nežije už skoro nikdo, kdo by si pamatoval mír. Apokalypsa, kam oko dohlédne. Vyrabovaná města, vyhlazené vesnice, vypálená země. Mrtvých víc než živých. Všude jen chudoba, psota, hlad, morové rány a řádění inkviziční kurie. A nad tím Tyll. S trpkým úšklebkem ve tváři figuruje jako svědek různých historických událostí i každodenního života. Stává se jakýmsi vše pozorujícím a všude přítomným okem. Doslova hlasem posledního soudu, zvěstujícím nepoučitelnému lidstvu jeho vlastní nicotnost.

Daniel Kehlmann je zručný mistr slova a proto i k tyllovské látce přistupuje poměrně svérázným způsobem. Román tvoří v podstatě osm povídek. Osm drsných, nelineárně seřazených příběhů, které se zčásti vzájemně prolínají, přičemž jejich jednotícím prvkem je právě Tyllova uhrančivá postava. Vystupují tu i konkrétní historické postavy, ale o nějaký podrobný historický exkurz Kehlmannovi až tolik nejde. Víc ho zajímá jakási „přímá frontová linie“. Aktéři vydaní napospas surové realitě. Vrhnuti rovnou do pekelného dějinného masomlýna. Vysoká politika také, ale spíš obyčejné dny. Tvrdé, nelítostné, svázané dogmatismem a paranoiou, bludy a pověrami, ovládajícími lidské mysli tak nemilosrdně, že je vlastně nemožné oddělit skutečnost od představ.  A to je hranice, na které se Kehlmann pohybuje nejraději. Všechno se u něho setkává právě na takové hraně. Domněnky a dohady, vydatně kropené bezbřehou fantazií, tvoří nakonec mýty, ze kterých se časem stávají slavné trubadúrské legendy.

I Daniel Kehlmann je takový vynalézavý bard, postupující přesně v tomto duchu. Tam, kde mu schází „skutečné“, sáhne raz dva po barvičkách a domaluje si obraz podle vlastního gusta. A jsou to barvy ukrutné, děsivé a hrůzyplné. Občas zasvítí trochu světla v podobě spáleninou nasáklého humoru. Najdou se i křehké, intimní linie dojímavě zjemňující jinak totálně hutný, naturalisticky brutální text. Vyprávění disponuje výborným rytmem a harmonicky vyladěnou melodií. Kniha, která se skutečně nejen výborně čte, ale ve vnitřním čtenářském světě i dobře „poslouchá“.  

Je to jako přijít na přeplněné jarmareční náměstí, kde právě mistři svého řemesla rozehráli působivé teatro, pojednávající o trpkém údělu člověka. Režíruje pan principál Daniel Kehlmann. Příznivci Eca, Falconesa, možná i McCarthyho či historických Vláčilových eposů budou po tomto představení odcházet pravděpodobně spokojeni.

Matúš Ozzy Procházka, medziknihami.sk (překlad OKO)