Důvodem k napsání byla těžká infekce krve, následek pokažené terapie zánětu slepého střeva v německých, a posléze amerických nemocnicích, kde Snyder pobýval od prosince 2019 do března 2020. A málem na otravu krve zemřel. Úvahy, které si na cestě od márnice zaznamenával, pak spojil s širším pohledem na americké zdravotnictví a jeho neduhy. Ve svém uvažování šel ale ještě dál. "Naší chorobou jsou tělesné nemoci a politické zlo, jež je obklopuje. Jsme nemocní tak, že nás to stojí svobodu, a nesvobodní tak, že nás to stojí zdraví," píše, a dodává: "Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu." Žádá si to vysvětlení, Snyder v knize píše o reálných omezeních v přístupu ke kvalitní zdravotní péči, jak měl i sám možnost poznat, a vysvětluje: "Vzhledem k tomu, jak elementární je zdraví pro lidskou existenci, představuje jistota zdravotní péče důležitou součást svobody."

Své americké zkušenosti srovnává se zdravotní péčí v Rakousku, kde několik let pobýval a kde také jeho žena rodila. Překvapující míra péče, jíž se jí dostalo, manžele Snyderovy zcela zaskočila, a nechtěli jí uvěřit ani jeho američtí přátelé. Natolik jim připadala jako nějaké sci-fi.

Snyder píše také o nástupu koronaviru v USA a Trumpově vině na jeho šíření, v paměti je jeho rada, aby si lidé vstřikovali do žil dezinfekci. A v souvislosti s tím si neodpustíme tuto citaci: "Politici, kteří stejně jako Trump přispívají svým jednáním k hromadným úmrtím, budou tato úmrtí líčit jako nevyhnutelná, jako něco, co není jejich chyba... a potom umírající roztřídí tak, jak jim to vyhovuje." Nepřipomíná vám to něco? I to je další důkaz o kvalitách Snyderova textu, a potřebě jej číst.

Snyder píše v souvislosti se zdravím, a nemocí, i o sociálních sítích, a opět to není příliš veselé: "Žádná sociální platforma nám nemlůže zlepšit zdraví, protože jakýkoli algoritmus s takovým cílem by člověka upozornil, aby zavřel počítač, umyl si ruce a šel si zacvičit. Žádná sociální platforma nemůže podporovat svobodu, protože cílemm těchto médií je vytvářet závislost."

Subjektivní a objektivní se v Nemocné Americe neustále prolíná, pro Snydera coby historika jistě nová poloha, kniha je zároveň zajímavá po literární stránce, Snyder přechází od velice osobních a neveselých vzpomínek k esejistice, místy se text stává historickou prací, včetně řady odkazů a poznámek, aby se opět vrátil k velice intimním sdělením autora, informacím z jeho dětství i mládí. A dlužno dodat, že Snyder tuto složitější strukturu své knihy zvládá na výbornou, a dokazuje tak, že i historici dokáží psát živé, osobní texty, vzdálené obvyklé představě o jejich suché, akademické produkci. Protože, chceme-li, můžeme Nemocnou Ameriku číst jako osobní výpověď o jednom konkrétním onemocnění a trnmité cestě k uzdravení, lze ji ale také vnímat jako výstižnou sociologickou zprávu o stavu amerického zdravotnictví, a nejen to, Snyder se od této sféry odráží k hlubšímu pohledu na americkou společnost, na komercionalizaci, jež je ve svém výsledku namířena proti lidem, proti řadovýžm občanům – a tedy, jak měl Timothy Snyder zažít na vlastní kůži, i proti němu. A to, podotkněme, rozhodně nepatří k chudším, vrstvám, naopak. Ale i tak si užil své...

Objevily se v našich médiích názory, že se jedná o jakousi "levičáckou" agitku. Chacha, nic není vzdálenějšího pravdě, protože vše, co Snyder předkládá, je bohužel pravdou. A nelze než souhlasit i s jeho vývody. Mimochodem, napadá nás v souvislosti s Nemocnou Amerikou další zajímavý titul, Slepá místa sociologa Daniela Prokopa – to už jsme ale na našem písečku. A není to o moc veselejší...

Josef Rauvolf