MeziŘádky 4. 12. 2021

Za jednu z podzimních literárních událostí považuji dokončení velkého čtyřsvazkového vydání deníků Pavla Juráčka v nakladatelství Torst. Závěrečný foliant Deník IV. obsahuje Juráčkovy zápisky z let 1974 až 1989.

Zatímco první tři knihy představovaly víceméně přehledné záznamy, posledních patnáct let Juráčkova svědectví o sobě a době vypadá někdy až jako chaotická změť. Skládá se z řady záznamů, útržků, nebo naopak delších strojopisů a taky různých poznámek a scenáristických fragmentů. Je to současně svazek nejobjemnější ‒ 1234 strany.

Ta různorodost odpovídá doslova tragické proměně Juráčkova života. A podobně je to s obsahem, se vším, s čím se Juráček papíru svěřuje.

Připomenu: Pavel Juráček se narodil v roce 1935 a vyrůstal v Příbrami. Rodinné zázemí měl hodně skromné, s mladším bratrem žili jen s maminkou, otec od nich odešel, když byly Pavlovi tři roky. Brzy však projevil literární sklony a deníkové záznamy, už brzy psané vědomě jako dílo sui generis, si začal vést už v šestnácti, v roce 1951. A rozhodl se psát co nejotevřeněji, včetně soukromých intimit. S jeho deníky proto procházíme jeho životem, jak by to žádný životopisec napsat nemohl. Juráček studoval nejdříve češtinu a žurnalistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale talent byl přebit bohémským přístupem a Juráčka vyloučili. V roce 1957 byl přijat na FAMU, obor dramaturgie. I když tuhle školu také nedokončil, začal pracovat ve Filmovém studiu Barrandov a spolupracoval na řadě filmů svých kolegů. Je autorem námětu Sedmikrásek Věry Chytilové, podílel se kromě dalších na scénáři Polákovy fantastiky Ikárie XB1, Zemanovy Bláznovy kroniky, Bočanova filmu Nikdo se nebude smát podle Kunderovy povídky, a také na proslulém Kinoautomatu. Jako režisér natočil tři filmy, které patří k základní filmografii nové vlny: Postava k podpírání, Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata. V letech 1969 až 1970 vedl na Barrandově producentskou skupinu, v níž vznikly kromě jiných filmů Menzelovi Skřivánci na niti. Ti šli ovšem téměř ihned do trezoru a normalizační čističi pak záhy Juráčka z Barrandova vyhodili, záminkou bylo, že nesouhlasil se sovětskou okupací. To byla příčina té tragické proměny Juráčkova života. Juráček přišel nejen o práci. S nemožností psát pro film se ocitl v prázdnu.

Deníky z let 1974 až 1989 jsou svědectvím rozpadu osobnosti, dokumentárním dramatem, který nemá téměř s ničím srovnání. Mrazivější je tahle zpověď o skutečnost, že si Juráček svůj sešup uvědomuje, a ještě k tomu si přiznává, že není schopen ho zastavit. Snaží se, zejména v Mnichově, kam mu v roce 1977 dovolí Státní bezpečnost odjet. Ale v německém prostředí Juráček nedokáže znovu nastartovat. Jednak nezvládá němčinu, je to pro něj nepřístupný jazyk, a drsné německé poměry v oboru jsou podobně nad jeho síly. Potíže se vztahy k ženám jeho existenciální i existenční martyrium pochopitelně jen prohlubují.

Z Prahy se přemístil do chaty kousek od Davle, ale ani tenhle sebezáchovný manévr mu nevychází. V březnu 1977 si zapsal:

Zatímco jsem očekával, že se tady ve Hvozdech zbavím svých někdejších problémů ‒ a svého času se zdálo, že jsem z toho už skoro venku ‒ shledávám nyní po dvou letech, že jsem se dopracoval k ukázkové frustraci; nezajímá mě, co se následkem mého jednání stane pozítří, za týden nebo za měsíc; jedinou mojí starostí, a to starostí velice trýznivou a nezvládnutelnou, je otázka, co bude v příští chvíli. Abych nebyl sám v příští chvíli, je mi naprosto lhostejná cena, kterou za to zaplatím, protože vím, že bude splatná až později, a to „až později“ je tak vzdálené a neurčité, že mě prostě vůbec nenapadne se tím zdržovat.

Pátého prosince 1977, už v Mnichově, konstatuje:

Už jsem tady měsíc. Nic se stále ještě nezměnilo. Nic jsem neviděl; nic nedělám; nikoho jsem nepoznal; nikomu jsem nenapsal. Celý měsíc v útlumu.

Pro dobu těchto Juráčkových deníků, a hlavně pro německou epizodu existuje pandán. Je to autobiografie Dani Horákové nazvaná O Pavlovi. Daňa Horáková byla poslední Juráčkovou manželkou, knihu, kterou jsem tu před časem také zmiňoval, o něm napsala na popud Viktora Stoilova. Díky ní můžeme nahlédnout Juráčkovo trápení také z druhé strany, z vnějšku, jak ho vidělo jeho okolí, nejbližším počínaje. Dočteme se v ní dost o tom, co Juráček vynechal.

Kontext Juráčkovy osobní tragédie dokreslují jeho poznámky o jiných lidech, jak to chodilo v československém filmu v sedmdesátých letech. Bilance osudů Juráčkových přátel a známých z roku 1968 je ilustrací normalizační destrukce v kulturní sféře. V roce 1980 z dvaasedmdesáti jedenadvacet v emigraci, jeden zavřený, dva zemřeli, osmnáct se Juráčka bojí, rozuměj nechtějí se s ním potkávat. Zbylo 32, a kdoví jestli, uzavírá Juráček tenhle smutný výčet.

Závěr Juráčkových Dopisů patří historikovi Petru Blažkovi. Ten se soustředil především na Juráčkovy trable se Státní bezpečností a vyvrací tradované nařčení Juráčka ze spolupráce. Na základě dochovaného svazku „Příbramský“ považuje obvinění za neoprávněná.

Sovětskou okupaci Československa v roce 1968, která vykolejila život nejen Pavlu Juráčkovi, bezprostředně zažil také německý spisovatel, pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll. Přijel s manželkou a dospívajícím synem Reném do Prahy v úterý 20. srpna večer na pozvání Československého svazu spisovatelů. Druhý den ráno ho v hotelu Alcron probudil jeho překladatel Bohumil Černík se slovy „Jsme obsazeni.“ Böll to popisuje takto: V prvním okamžiku jsem si pomyslel, že chce odříct schůzku, a hodina a způsob sdělení mi připadaly poněkud neobvyklé; hlas zněl také příliš pohnutě, než aby se mohlo jednat o běžné sdělení. Než jsme to správně pochopili, zaslechli jsme první výstřely a „Jsme obsazeni“ získalo svůj skutečný význam. Výstřely byly ostré a bylo jich mnoho, zahnaly nás o 23 let a několik měsíců zpátky. Zřetelně oznamovaly: Evropa nemá mír, žije ve stavu rozličných příměří, tady, v Praze, se jedno příměří porušilo.

Celou vzpomínku Heinricha Bölla na prvních pět dnů okupace s několika tehdy poskytnutými rozhovory a řadou poznámek včetně faksmilií Böllova deníku a jejich transkripce shromáždil syn René v roli editora do knížky Tank mířil na Kafku, která vyšla v Německu v roce 2018. Český překlad teď vydalo nakladatelství Academia v překladu Michaela Půčka.

Jak je z předmluvy Reného Bölla zřetelné, z pražské okupační zkušenosti pro něj vyplývá stejný závěr jako pro jeho otce: pražské jaro představovalo naději na spojení socialismu se svobodou. Tuhle naději stalinistický zásah definitivně pohřbil. Nejen Böllův pobyt v Praze, ale také jeho nejrůznější celoživotní angažmá ve prospěch českých a slovenských kolegů připomíná v doslovu historik Jochen Schubert. Uvádí málo známou historku, která svědčí o tom, že Heinrich Böll byl nejen člověkem slova, ale také činu. Böll s manželkou Annemarie navštívili Československo poprvé v roce 1961. Nejen že se seznámili s řadou pozdějších přátel počínaje překladatelkou Květou Hyršlovou, ale uskutečnili něco, co patří do thrillerů. Cituji Schubertovo vyprávění:

Heinrich a Annemarie Böllovi se na zpáteční cestě do Německa angažovali jako pomocníci při útěku. Tím se uskutečnil plán, jak přes hranice propašovat českou pianistku Jaroslavu Mandlovou, aby ji a jejího muže, kterému se podařilo uprchnout dříve a v této chvíli žil v domácnosti Böllových, svedli opět dohromady. Když zvážili a zase zavrhli různé možnosti, přestavěli s pomocí kouzelníka Alexandra Adriona Böllův citroën tak, že se za zadními sedadly vytvořila dutina, kde se Jaroslava Mandlová pak schovala a mohla být 26. května 1961 úspěšně převezena přes československo-německou hranici.

Vztah Heinricha Bölla k Československu byl nepochybně ovlivněn skutečností, že jeho žena Annemarie byla poloviční Češka, narodila se v Plzni v roce 1910. Její rodiče však zemřeli ještě před koncem první světové války, a tak se jí ujali matčini prarodiče v Kolíně nad Rýnem, kteří jí zajistili občanství Pruska.

Kniha Heinricha Bölla a jeho syna Reného Tank mířil na Prahu není jen o konci pražského jara. Bez velké nadsázky je to jeden z dokladů, jak rozmanitě se projevují lidské a kulturní vztahy ve střední Evropě. Že střední Evropa není geograficko-politická chiméra, ale velmi pestře modulovaný osobitý region.