Nicméně, zaměřme se na nyní jeho vlastní, autorskou tvorbu a pokusme se podívat, co vše nám úctyhodný, téměř sedmisetstránkový svazek nabízí. Zvláště uvědomíme-li si, že Zábranovy básně i povídky již v různých edicích vycházely, a to jak před rokem 198898, tak po něm.

Důležité je ono " v různých edicích," protože jak se dočítáme v podrobnén edičním aparátu, editorka Adéla Petruželková do svazku Básně a povídky zařadila "revidované a komentované znění čtyř Zábranových sbírek a soubor povídek." Zároveň, jak píše, "Do přítomného svazku jsme nezahrnuli juvenilie, nedokončené básnické cykly a básnické sbírky, které se dochovaly v rukopisech, a prozaické fragmenty."

Zde je tedy na místě tvrzení o úplnosti lehce korigovat, ve zmiňovaném svazku jsou totiž všechny doposud vydané texty – což ovšem vůbec nevadí, jednak je zde máme pěkně pohromadě, zároveň mají onen jednotící publikační jmenovatel. A pokud jde o nevydané básně, ať již spíše juvenilní, či zcela pozdní, předsmrtné, ty brzy vyjdou v samostatném souboru.

Abychom byli konkrétnější, najdeme zde tři vydané sbírky, a sice Utkvělé čené ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Lynč (1968), doplňuje je sbírka Zeď vzpomínek, jež sice pochází z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zůstala ale v rukopisu a byla vydána až v roce 1992, tedy osm let po Zábranově smrti. Zde je pod Zábranou v rukopise pozměněným názvem Samosoud.

Pokud jde o povídky, soubor Básně a povídky zahrnuje texty z padesátých let, a opět, vyšly až po roce 1989, přesně v roce 1993 jako Sedm povídek. Ovšem pro toto vydání byly doplněny o texty, nalezené později. Dodejme ještě, že Zábranovy texty jsou provázeny studií Adély Petruželkové, podrobným edičním aparátem, různočtením, vysvětlivkami – přesně, jak je tomu u pečlivě připravovaných svazků edice Česká knižnice pravidlem.

Díky tomu, že máme Zábranovy sbírky takhle pohromadě, můžeme obdivovat jak básníkův um, tak vývoj, kterým jeho básnění procházelo – jedno však mají, lze-li to tak vůbec říct, společného. Ztráta jakýchkoli iluzí, smutek, beznaděj, pocit zmaru, vždy někde jako spodní proud, temný tón. Čteme tak ve sbírce Utkvělé čené ikony verše jako "Naše touha po štěstí byla touha po smrti. / Kdybys byl šťastný, už teď bys byl mrtvý," nebo "Dny byly jak okopané zdi, / dny se lepily a čpěly / jak propocené košile..." či "V té zimě / rampouchů zauzlených, / nečekal zajíc na oblevu, / za lesem kůru ohryzával...", ve sbírce Stránky z deníků najdeme jak ozvěny válečných let: "Byl velký výběr válečných vdov. /Drhly... Měl přijet Chlestakov. / A v hadrech v lese našel hajný / cár dopisu, cár: Lieber Heini!", tak let poválečných, padesátých i pozdějších, v pocitu stále stejných: "Žalm nad tím, odkud vítr vane, / žalm, o potlesku, o pokleku, / žalm za ty nikdy nepitvané, / ty ‘zastřelené na útěku’". Poslední sbírka Zeď vzpomínek je pak trpce inspirována i lety normalisačními.

Zábranovy povídky z padesátých se podobně vyznačují neilusivním pohledem na realitu, ostatně, popisuje v nich svá dělnická povolání, své přátele, onu zoufalou snahu přežít a nezbláznit se. A že to nebylo snadné je cítit snad z každé věty, z každé repliky.

Jako celek pak svazek Básně a povídky – a opět, zbytečné připomínat – jen potvrzuje, jak osobitým a vynikajícím autorem Jan Zábrana byl.

Josef Rauvolf