Heimito von Doderer (1896-1966) není přitom u nás – navzdory dvěma titulům, které mu zde česky vyšly, Merovejci (1969) a Vodopád (1975) – příliš známý, lze tedy vydání Strudlhofských schodů (1951) jen uvítat.

Kniha je to sice, pravda, obsáhlá, ale jak již bylo řečeno, při četbě to vůbec nevadí. Von Dodererovi se zároveň podařilo skloubit dějové vyprávění, zasazené do Vídně, ale nejen do této metropole, doby před, během a po první světové válce, s výrazně esejistickými pasážemi, někdy až filosofujícími, vždy však nesené skvělým, postřehem a zasazením, střídá stylové roviny, experimentuje. Snad na ukázku jedna z jeho úvah, které buďto vkládá do úst svým postavám, nebo jsou v popisu: "Brzy již nenesla na podrážkách ani zrnko půdy ze své vlasti. Malá představivost podporuje výpadek paměti. Člověk pak nemá za sebou v minulosti zářivá a sotva dotčená místa, takříkajíc oltáříky privátního náboženství, malé háčky v srdci s vlákny sahajícími daleko dozadu, kvůli nimž může nějaké spojení představ či něco, co právě vidí, vykonávat citelný tah. To neprospívá objektivitě."

Hloubku vhledu prokazuje i v těchto větách, zároveň můžeme ocenit, jak barvitě dokáže vyjádřit své pozorování: "Avšak kdo stále vystavuje a nastavuje nějakou pózu, toho dříve nebo později za ní někdo chytí jako za poutko a tak jaksi vezme za slovo, které sice neustále vyslovoval, ale nikdy nemyslel vážně. Nic naplat: převáží se ven a spadne za svým slovem do změti věcí. A dovnitř se mu nadto může stát přesně to samé. Neboť takové nové falešné údy, které si člověk pořídí, rostou oběma směry: dovnitř i ven."

Právem bývá von Doderer přirovnáván k dalším dvěma německy píšícím klasikům své doby, a sice k Robertu Musilovi a jeho Muži bez vlastností a k Náměsíčníkům Herrmanna Brocha. U všech tří autorů bychom našli styčné body, především svět rozpadajících se hodnot, to abychom parafrázovali Brocha, najdeme u nich podobné prolínání děje s reflexemi a úvahami, různé časové roviny, práci s jazykem.

Heimito von Doderer je mistr v popisech psychických ustrojení, nálad a hnutí, je mistrem zkratky, jako třeba v této pasáži: "Ale kameny, o kterých předstíral, že je bez námahy polyká, mu pak přece nestravitelně ležely v takříkajíc psychickém žaludku...," stejně jako zde: "V komnatách jeho životní síly praskaly závory a skřípaly stěny, když se pustil až k oné hranici, kde končí a ztroskotává navyklá mrákotná chůze, neboť člověka hloubajícího ve vlastním nitru nenadále za poslední zatáčkou srazí obraz realizace blízké na dosah ruky."

Román je zalidněn pestře vybranými postavami, najdeme zde důstojníky rakouské armády, aktivní i ve výslužbě, příslušníky bohatší vrstvy i svérázné postavičky, úředníky i dobrodruhy. Dojde i na různě propletené milostné vztahy, mimomanželské i zcela nevinné, i zde ale dokáže autor držet velice decentní rovinu, aniž by cokoliv zamlčoval: "Jen jednou vykřikla, potlačovaně a krátce, v bolesti, a pak Reného velice silně sevřela, a nejen pažemi."

A mluvíme-li o lásce, co třeba tento úryvek: "Ale časem je člověk tolerantnější. Lepší pár milenců s filosofií než vůbec žádný. V lásce se všechno stává ozdobou, a kdybychom jen dali lidem volnou ruku, dali by ty nejvzácnější sochy všech svatých přehoblovat úplně obyčejným truhlářem na postelové fošny a cítili by se pak na takovém loži pěkně povznešeně a zcela bez potíží."

Vzhledem k současné válečné tragédii na Ukrajině – ale platí to i obecně – závěrem ještě jeden von Dodererův postřeh: "Nikdy neexistovala evropská situace, která by dříve nebo později musela vést k válce. To jsou slavnostní výmysly lidí, kteří na tom mají zájem, profesionálních politiků, generálů, pánů důležitých či historiků, či výpary oněch lidí, jimž řeč novin šplouchá mozkem jako voda záchodovou mísou."

Josef Rauvolf