Ságo se zalyká, trubka klouže

Pokud si myslíte, že už vás v literatuře nemůže nic překvapit, jste na omylu. Zázraky se dějí! Jedním z nich jsou nepochybně Tři truchliví tygři, monumentální románový kaleidoskop, který kubánský exilový romanopisec Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) napsal začátkem 60. let minulého století. Když román v roce 1964 vyšel pod původním názvem Pohled na svítání v tropech, byly některé jeho pasáže pro „nemravnost“ zakázány. Definitivní, přepracovaná verze vyšla pod názvem Tři truchliví tygři v roce 1967, kdy už byl Cabrera Infante jako „nepohodlný“ autor natrvalo usazený v londýnském exilu. Knížka, která se odehrává převážně v předrevoluční Havaně, se k českému čtenáři dostává bezmála po půlstoletí. Vykopávka? Omyl! Je to divoká jízda, která nemá na současné literární scéně obdoby.

Cabrera Infante o svém psaní říkal, že se „jen pokouší zachytit lidský hlas v letu“. Ano, Tři truchliví tygři opravdu nabízí neskutečný příval slov, udivují gejzírem imaginace a fascinují přehlídkou literárních stylů, nikdy ale nejsou samoúčelnou slovní exhibicí. Není to román-řeka, jak se do šíře rozlitým prózám často říká, ale román-povodeň, který má v sobě nejen nečekané zákruty, ale také slepá ramena, peřeje a zpětné proudy. Je to próza, která má tak silnou vnitřní energii, až má čtenář místy pocit, že se s autorem musí v přívalu slov každou chvíli utopit. Tři truchliví tygři jsou ale pečlivě promyšleným románovým kaleidoskopem s pěticí ústředních a řadou vedlejších postav, jejichž osudy se vzájemně kříží a proplétají. Čtenář, který neztratí trpělivost a knihu znechuceně neodhodí, je nakonec odměněn potěšujícím zjištěním, že se jednotlivé linie románu včetně odboček poskládaly do překvapivě smysluplného tvaru.

Proč Tři truchliví tygři, když má kniha pět hlavních postav? Překladatelka Anežka Charvátová v doslovu zmiňuje, že název vychází z jazykolamu Tři truchliví tygři trsají třasák, což je něco jako české Tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček. Román se odehrává převážně v roce 1958, kdy byla kubánská revoluce na spadnutí – ve stejném roce, kdy se Che Guevara vydal na pověstný „dlouhý“ pochod, a jen několik měsíců předtím, než diktátor Fulgencio Batista předal moc revolucionářům v čele s Fidelem Castrem, kteří poté zem převrátili doslova naruby. Z tohoto hlediska je román také nostalgickou vzpomínkou na svobodná poválečná léta, kdy to v Havaně plné barů a hudebních klubů ještě skutečně vřelo.

Postavy prózy mají své skutečné předobrazy a sám Cabrera Infante – v roce 1958 devětadvacetiletý – je nepochybně jednou z nich. Je tu narcistický herec v černých brýlích Arsenio Cué, který křižuje Havanu ve svém kabrioletu; filmem posedlý spisovatel Silvestre, který chce všechno okusit a vše si zapamatovat, aby měl dostatek látky pro svou literární tvorbu; fotograf a objevitel hudebních talentů Kodak, jehož záliba ve svádění žen je podle Silvestra výrazem touhy „po jediné univerzální vagině“; je tu i tragická postava neodolatelného slovního ekvilibristy Bustrofedona, jehož ambicí je „stát se řečí“, a nakonec bubeník Eribó, pro něhož je tou nejsilnější drogou hudba.

V dějové lince nazvané Zpívala bolera, kterou vypráví fotograf Kodak, je zachycena skutečná černošská zpěvačka Freddy – tato děsivě tlustá „sestřenice Moby Dicka“ v románu vystupuje pod jménem Hvězda. „A bez hudby, teda chci říct bez orchestru, bez doprovodu, začala zpívat nějakou novou, neznámou písničku, vycházela jí z hrudi, z ohromných prsisek, z břicha jako sud, z celého obludného těla, a ani jsem si nestačil vzpomenout na vtip o velrybě zpívající v opeře, protože ona do toho zpívání dávala víc než nějaký falešný, přeslazený, sentimentální, předstíraný cit…“ Jednoznačným vrcholem knihy je však líčení tragického osudu Bustrofedona v neuvěřitelně invenční kapitole Maloval hlavolam. Pouhých dvacet stran, které jsou nevázanou hrou s jazykem stejně jako hlubokou uměleckou výpovědí, je skutečným majstrštykem nejen Cabrery Infanta, ale i překladatelky Anežky Charvátové. „Bustrofedon vymýšlel a recitoval nejkrkolomnější a nejnesmyslnější jazykolamy typu Dobří břichatí obři v Dobřichovicích se břeskně břinkají o břicha a břízy na březích v Břvích bodře břečí.“ Klobouk dolů.

Jiří Zahradnický, vyšlo v časopisu Fullmoon 65