"Poezie [...] je trvalým dialogem mezi vnitřní nespoutaností a řádem, který přebývá už v samotných slovech." Každý insider, ať básník či interpret, si vybuduje svou vlastní představu poezie, její podstaty, určení a smyslu. Poezii nutno nahlížet jako vesmír mnoha kontextů - slovo vstupuje do souřadnic básně, sbírky, původcova díla, národního i světového písemnictví, umění, kultury, společnosti. Slovo se také z kontextů může vymknout a vyvázat a jít proti nim, ubírat se po co nejvlastnější a nejoriginálnější trajektorii. Jednou z nejvýznamnějších dimenzí je tajemství, nekonečná říše přesahů, jež básnický výraz otevírá. Lze tedy poezii chápat i jako způsob vhledu do reality, vztahování k bytí, stav (řekl bych spíše nastavení nebo naladění, viz fenomenologické výklady Emila Staigera). Poezie se stává vlastně způsobem života. Přetváří také život do jiného modu myšlení. Dodal bych, že nejen myšlení. Poezie je komplexní a všeprostupující jev, zasahuje cítění, vnímání i konání. Správně Řehák píše, že "podstatou poezie je uvádět do pohybu duševní síly, které jinak leží ladem [...],otevírá průzory k lidské plnosti". Nerozumí si s čímkoli ideologickým - "podstata poezie je vlastně ona sama a neměla by být zatížena požadavkem aktuálnosti a novosti".

Vztah ke společnosti určuje už to, že poezie v sobě zahrnuje kontinuum a existenci společenství. Autor vidí komplikovanost jejího dnešního postavení, kdy slovo nahrazuje obraz a stále méně lidí se věnuje něčemu tak subtilnímu, jako je náročná četba. Soudím, že básnický svět atakují také technologie, Holanovo "tryskový motor není pro básníka" podepisuji; vypadá to, že poezie si dnes žádá apologety a popularizátory, horlivé obhájce. Asi ale není důležité, kolik lidí čte básně, ale kdo je čte. Přemlouvat lidi, že něco je dobré na pleť, k ničemu není. Ať poezii čtou ti, kteří jí číst mají, kterým je souzena, a ať se s ní nikdo z nich nemine. Pro tohle musí být celá literární fronta k dispozici a víc se udělat nedá. Societa bude vždy trochu stranou, sám Řehák říká: "nalézt svůj hlas a své osamění je to nejpřirozenější, co může básník v současné společnosti udělat".

Souvisí s tím i otázka kritiky, protože moderní poezie vyžaduje vůli k nekonečné interpretaci, která texty otevírá, umožňuje čtenáři do nich vstoupit, pobývat v nich, odcházet a zase se vracet s větší citlivostí a ideovou výzbrojí. Jeden z problémů současné české poezie tkví i v tom - a upozorňovali na to dříve mj. Jaromír Typlt a Petr Borkovec -, že polistopadová kritika je k ní stále vlídnější a vstřícnější. Ta shovívavost má více příčin, jeden z důvodů lze rozpoznat v tom, že poezie definitivně ztratila ideologické konsekvence, ostré a drtivé posudky básníků v Tváři od Bohumila Doležala byly také politickým činem - ne náhodou kritik v jiných poměrech posléze na literární angažmá zcela rezignoval. Celek básnictví je dnes neobsáhnutelný a o formování básníka často možná rozhodne náhoda, to, s kým se setká a s kým se mine, koho objeví v ten nejpravější čas. Některé vztahy vykazují železnou zákonitost, jiné mohou být nahodilé, ale i to patří k principům poetického. Zároveň objevovat přehlédnuté patří k největším úkolům kritiky.

Jakub Řehák uvádí, že předložený svazek odráží i jeho vývoj, "kniha je téměř mým bildungsrománem, svědectvím postupného zrání a vyhraňování". Nestačilo mu vidět, jak se věci jeví, chtěl vědět, jak skutečně žijí. Vydává "příběh o počátcích poezie ve mně". Ovlivnil ho Jan Štolba, Petr Král, Stanislav Dvorský, dostal se k surrealismu a už u něj zůstal. Na jednom místě se táže, zda automatické psaní surrealistů chápat jako metodu, či výsledek. Zdá se, že jako obojí, já v tom navíc nalézám i jistý protest proti uzavřenosti, konci i konečnosti, proti kterým kladou hypertext bez limitů a snad i autorských práv.

Dílo autorových ambicí v sobě nese implicitní otázku, jak psát o poezii i jak ji číst: "Čtení poezie je svého druhu autorskou tvorbou." Ale naskýtá se tu řada problémů. Soudit básníka podle výšin, nebo nížin jeho tvorby? Brát ho absolutně vážně až do posledního verše? Lze říci, že v básni má každé slovo nezměnitelné a absolutně významné místo? Nebo to platí jen pro velké básně velkých básníků? A lze se i na ně občas podívat s nadhledem nebo despektem? A co udělá s interpretem, když přečte statisíce veršů? A jak psát o poezii a neopakovat stále totéž? Řehák píše s maximální seriózností, snad až přílišnou. Jeho pohled je analyticky racionální a možná by to někdy chtělo používat řadicí páku a třeba i plyn, uchopit poezii jako dobrodružství, magii i ztracenost. Jinak jeho styl začne přecházet v rozšafnost a inspirace se z něj vytratí. Ale hlavně těch recenzí, referátů a článků je tu moc, zařazeny jsou i ty nejdrobnější glosy či odpovědi v anketách, které jsou ostatně - zase jsme u toho - velice rozumné, ale...

Teď na druhou stranu z toho nejlepšího. "Svět je propojený neviditelným předivem, které bylo kdysi rozprostřeno pod naše kroky. Zdá se, že bloudíme, ale přesto nakonec směřujeme k cíli, který jsme si vybrali. Ve chvíli, kdy jej dosáhneme, nedokážeme jej poznat ani se s ním ztotožnit. Tento cíl přesto existuje." O Ivanu Wernischovi: "Slovo je u něj těžce zkoušeno, rozrušováno, rozmělňováno, ničeno, vyprazdňováno, popíráno, až nakonec vyjde z athanoru (alchymické pece, kde se nižší kovy přeměňují na zlato) Wernischovo psaní očištěné, vítězné a navždy trvající." Řehák výborně sleduje pohyb dění v básni, autorskou metodu či tok inspirace, vztah k životu a skutečnosti, méně jej zajímá způsob, jak to básník vkládá do jazyka, konkrétní poetika. To je ale legitimní a se vším mechanickým lze počkat na umělou inteligenci (rouhám se, povolaní dokážou z poetiky dostat neuvěřitelné věci). Řehák chce empaticky přebývat v básníkově přítomnosti, usiluje se s básní spřátelit. To je víc než chladná, neosobní a odtažitá brilance. Kdo chce žít se současnou poezií, těžko se bez téhle knihy obejde.

část z textu Bagately Jiřího Zizlera z časopisu Souvislosti 1/2023