A netřeba se lekat toho, že by šlo o nějaké akademické mudrování, Petr Fischer, sám vzděláním filosof, se se svým starším kolegou setkával v kavárně Slavia, čímže je předem jaksi určeno i jejich ladění, jistá uvolněnost, a také, vstřícnost vůči čtenáři. I když, a to je snad samozřejmé, vyžadují jeho spoluúčast. Protože, a Petříček to také tak říká, pouze aktivním přemýšlením, nepřejímáním již předem předžvýkaných mouder se můžeme někam posunout. "Orientace," říká, "není to, že bych se díval určitým směrem a viděl tam cíl, toho se musíme zbavit. Je to spíše schopnost vydat se s rizikem a se svojí svobodou určitým směrem, a když něco dává smysl, ptát se, jakým směrem to ukazuje. To je mentální problém, změna našeho způsobu myšlení." A také: "K pravdě se nedostanu nekritickým přejímáním čehokoliv, odhalováním čehokoliv, vizemi, které mě přepadají."

Kniha je uvedena esejí filosofky Terezy Matějčkové Lze být vůbec filozofem, a mimo jiné v ní čteme: "Výrazným úkolem současného filosofa je proto jeho schopnost rozbít zbytnělé hledisko, odhalit klišé, upozornit na zapomenuté rozlišení, a tím podnítit další tázání. Filosof nemá nikomu nic dávat, rozhodně ne moudra, ale něco vzít, třeba navyklé hledisko na sebe či nějaký výsek světa. Ostatně v tom tkví svoboda: odebere se překážka, která se doposud zdála býti oporou."

A přesně tak by se dalo charakterizovat i uvažování a konání filosofa Miroslava Petříčka, jak je nabízí nejen v tomto dlouhém rozhovoru, ale i v dalších svých knihách, jako například Filosofie en noir. Kniha je rozdělena do tří tematických částí, Svoboda není možná tam, kde není riziko, Postmoderna je příprava na údery globalizace a Válka – obrazy – dějiny – smrt,

Petříčkovy odpovědi nejsou rozhodně neseny snahou pohladit. Tak například na otázku, zdali se cítí svoboden, odpovídá: " Určitě se cítím svobodně, to je naprostá jistota, ale nedokážu ten pocit úplně přesně definovat," ještě ale dodává: "To, že se někdo cítí svoboden, ať jsou okolnosti jakékoliv, vlastně znamená, že neexternalizuje své pocity. Nepromítá do vnějšku své frustrace, nestěžuje si a neříká: jsem nesvobodný, já to nemůžu udělat a tak dál. Příčina toho všeho je totiž uvnitř, ne venku, ale lidé se z toho snaží vyléčit tím, že to svádí na něco či někoho jiného, na nějaké vnější okolnosti."

V poslední části dojde i na otázky smrtelnosti. "Příprava na smrt není nic jiného, než to, aby se člověk snažil vyrovnat se svým životem," říká Petříček, na přímou otázku, zdali se smrti bojí, pak odpovídá: "Ne, nebojím, bál bych se jí, kdyby mi bylo třicet. Mám rád nesmírně Montaigne, jeho eseje, kterými se otázka smrti vlastně neustále prolíná, ale jeho přístup je takový radostný, hlavně, aby člověku nakonec nepřišlo líto, že něco neudělal a nestihl. Když se dívám kolem sebe, a ptám se, je to nějak důležité, mám o tom více přemýšlet, probírat to, zjišťuju, že ne. Hlavně nedojít k lítosti."

Josef Rauvolf