MeziŘádky 4. 11. 2023 

Ze všech samohybných dopravních prostředků mám nejraději vlaky. Těší mě velice, že i po českých železnicích už jezdí stále více souprav vyrobených v tomto století a že například z Prahy jste v Táboře po částečně zcela nové trati Jižním expresem za 59 minut. Pravda, ta restaurace třetí třídy, kde se Švejk zakecal a propil darovanou pětku na vlak do Budějovic, tak ta na rekonstruovaném táborském nádraží už není.

V knize Návod k použití železnice vám Jaroslav Rudiš nabídne nádražky jiné, které vydržely. Jak píše, nejfajnovější nádražní restaurace ze všech nádražních restaurací je Le Train Bleu, tedy Modrý vlak, na pařížském Gare de Lyon. Na tu prý myslí někdy v Jedlové, ve skutečné české nádražce, do níž se dostanete jen vlakem nebo pěšky. Jedlová je lesní nádraží pod stejnojmennou horou v severních Čechách. A je to jeden z malých železničních zázraků. Nádraží je krásně zrekonstruované a jsou v něm tři apartmány, a hlavně je v Jedlové ta nádražka a čepují tam pivo a vaří guláš.

Mimochodem porovnání: za dvě kávy s desertem prý zaplatíte v Le Train Bleu tolik, co v Jedlové za čtyřicet piv.

Do Jedlové přišel krátce po druhé světové válce Rudišův strýc Miroslav, pro mladého výpravčího to byla jeho první stanice. Strýc Miroslav byl stoprocentní ajznboňák, ale také dobrý vypravěč a jistě později spoluzpůsobil, že malému Jaroslavovi dráha už v dětství učarovala. Vždyť strýc Miroslav prý v uniformě vypadal jako námořník. S čepicí a nárameníky skoro jako kapitán.

Rudišova kniha Návod k použití železnice, jak už jste asi poznali, není román, ale je to literatura faktu a je to zároveň trochu Rudišova autobiografie. A je to také železniční cestopis. Rudiš křižuje Evropu po železničních tratích a vypráví, co je kde krásného, od Sicílie po švédskou Haparandu, od Budapešti po Amsterdam. Fascinuje ho rakouský Semmering.

Podruhé mimochodem: Víte, kolik je v Česku traťových úseků, kterým se podle rakouského originálu také říká Semmering?

Rudišovo vnímání železnice je rozlehlejší než kolejový svršek s nejbližším okolím. Rudiš s chutí zmiňuje historky kolem železnice, o železničních lidech. Pokud jde o nádražky, skoro bych řekl, že je do nich až zamilovaný. A totéž platí o hospodách na kolejích čili jídelních vozech a přátelí se s jejich posádkami. Zejména s panem Popovićem, specialistou na řízky, které servíruje v Eurocity Emona mezi Vídní a Lublaní. A s panem Peterkou, který jezdí z Prahy do Hamburku a zpátky a někteří cestující cestují jen jeho vlakem kvůli svíčkové se šesti.

Jaroslav Rudiš napsal Návod k použití železnice německy a do češtiny ho pro nakladatelství Labyrint přeložila Michaela Škultéty.

Dlouho jsem v současné české próze nenatrefil na tak vytříbený soubor drobnomaleb, jakým jsou Fialky, tajemství a jiné povídky Daniely Fischerové.

Povídka je, jak spolu se mnou víte, obtížný žánr. Vyžaduje od autora kromě nápadu i velké výrazové bohatství zároveň se schopností zkratky. Tedy, řekl bych, pokoru, odolnost vůči svodům vypravěčské imaginace, která může sklouznout do nezřízené, únavné fabulace. V téhle sbírce necelé padesátky miniatur potvrzuje Daniela Fischerová svou pověst suverénní vládkyně slovem. Každé tu má své místo, nepřebývá a chybělo by. Jako vypravěčka dovede spojit protiklady jako střídmost a bohatství, humor a smutek, hravost a přesnost. Ale především jsou to historky lidí, ať už v ich-formě, nebo z objektivizujícího autorského nadhledu. A pak smysl pro jemný humor a ironii, pro napětí a pointu. Kdybych psal na tuto knížku recenzi řekněme odbornou, nemohl bych pominout, že žádná z povídek není delší než tři stránky toho kapesního formátu, v němž Fialky, tajemství a jiné povídky vyšly. To svědčí o mimořádné řemeslné disciplíně autorky. Zeptal jsem se Daniely Fischerové, jak téhle úspornosti dosáhla, jestli na to má nějaký recept. O tu odpověď se s vámi rád podělím: „Víte, já ráda škrtám,“ řekla. K předchozím superlativům přidám ještě jednu aktuálně impresionistickou charakteristiku. Půvab, přitažlivost a čtenářská vděčnost těch rozmanitých, realistických i čapkovsky fantaskních příběhů a situací připomínají krajinný dojem, který dokáže vyvolat jen zlatorudý podzim, než se ta barevná nádhera snese k zemi.

Kapesní knížku Daniely Fischerové Fialky, tajemství a jiné povídky vydala Euromedia v edici Listen.

K povídkám má blízko také Stanislav Beran. I on tenhle žánr zvládá v českých poměrech na prvoligové úrovni, i když je úplně jiným autorským typem než Daniela Fischerová. Přiléhavé je k němu slovo robustnější. A dokládá to jeho nejnovější kniha, devět povídek ve sbírce Schrödingerův hotel.

I k Beranovi se hodí odkaz na Karla Čapka. Realismus opřený o věrohodnou psychologii a smysl pro to, co Čapek dokonce vepsal do názvu jednoho ze svých románů – pro obyčejný život. Záleží ovšem na vypravěči, jestli ho dovede neobyčejně a přitažlivě zachytit. A Stanislav Beran to podle mne umí, a dokonce se suverénně pohybuje nejen v současnosti. V povídce Pulci v lihu se vydal proti času do českého pohraničí nedlouho po druhé světové válce.

Mne však z těch povídek nejvíc pobavila ta s názvem Náměstí Práce. Vypravěčem je starší chlapík z Blanska, zřejmě důchodce, a je to čtenář, který na nás vybalí, co si myslí o spisovateli Janu Novákovi, jeho způsobu psaní a zejména o jeho knize Kundera. Napsat recenzi jako povídku, to je kousek hodný Ceny Karla Čapka. Citovat z ní nebudu, vytržen z kontextu byl by úryvek zavádějící. Vtip a Beranova řemeslná dovednost spočívají v tom, jak jeho hrdina mixuje své literární postřehy s vlastním životem. Tak aspoň prozradím, že Jana Nováka tahle povídka-recenze moc nepotěší.

Ale přečtu vám, co si spisovatel Stanislav Beran myslí o povídce a svém přístupu k psaní. Řekl to při svém vystoupení na známém festivalu Měsíc autorského čtení v Brně v roce 2020:

„Mělo by to být čitelné, takže to může přečíst každý, a pak už jde jen o momentální duševní nebo citové naladění. Někomu to může připadat jako věc, kterou přelouská za odpoledne o víkendu, a někdo se k tomu může vracet třeba rok, vzhledem k tomu, že jsou to povídky. U tohohle typu literatury se těžko hledá cílový čtenář. Je fakt ten, že jsme na tohle téma jednou debatovali s nakladatelem. Říkal: Hakl, to je pražáčtina, Topol, to je pražáčtina, ale u té tvojí knihy si neumím představit nikoho charakteristického. Není to pro studenty, ani pro ženy na dovolené, ani pro muže na dovolené. Řekl bych, že můj typický čtenář může být kdokoliv, ale na druhou stranu se může stát, že tím pádem to nebude vůbec nikdo.“

K tomu ještě dodám, že Stanislav Beran patří k autorům, kteří se nechtějí psaním živit a zdůvodňuje to jednoznačně:

„Mám obavu, že by mě psaní přestalo bavit, kdybych k němu začal přistupovat v tom smyslu, že je to práce a musí mě živit. To já radši dělám mnohem nezáživnější práci, u které jsem si stoprocentně jistý, že mám právo na to, aby mě nebavila.“

Povídkovou knihu Stanislava Berana Schrödingerův hotel vydalo nakladatelství Host.

Ještě jednu knihu krátkých próz vám chci dnes doporučit. Rakouský spisovatel a novinář Joseph Roth zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, přesto po něm zůstává mimořádné rozsáhlé dílo, téměř celé je přeložené do češtiny. Ale pořád je co objevovat. Nakladatelství Pavel Mervart vydalo ve výběru a překladu Petra Polehly šest dosud v češtině nepublikovaných Rothových textů pod názvem Nemocné lidstvo a jiné povídky. Ožívá v nich svět před sto lety, ale jak už to někdy v tvorbě velkých autorů bývá, v téhle minulosti jako by se už tehdy otevíral průhled do současnosti. I tady se projevuje Rothova citlivost k tendencím, které tenkrát vedly ke katastrofě druhé světové války a dneska se znovu vynořují.