MeziŘádky 16. 12. 2023 

Věci, které září se jmenuje další volné přemítání Václava Cílka a je výsledkem Cílkovy nekonečné zvídavosti. Vypráví o umělcích, které nedávno potkával, a napsaná byla převážně během covidových let. Cílek se v ní vyznává z obdivu k umění a k některým jeho tvůrcům. Není náhodou, že se tu setkáte s Petrem Niklem či Františkem Skálou, ale také s Alfonsem Muchou a Františkem Bílkem. Cílek je totiž přesvědčen o potřebě a hodnotě umění a vybírá si ty umělce, kterým věří. Kniha se celým názvem jmenuje Věci, které září. O malých zasvěcených podivínech a vizionářích a o tichém bílém proudění starým kosmem. Vydalo ji nakladatelství Dokořán.

Tereza Matějčková je filosofka, která do důsledku naplňuje sokratovské přesvědčení, že filosof nepatří do ústraní, ale na tržiště, dnešním slovníkem do mediálního provozu. Přestala učit, stala se fakticky novinářkou a dokazuje, že i dnešní žurnalistika se dá dělat velmi chytře a dobře. Do knihy sesypala úvahy, recenze a rozhovory. Zejména recenze stojí za přečtení, v rozhovorech však zase představuje současné špičkové evropské myslitele, o kterých se jinde v Česku skoro nedočtete. Kniha Terezy Matějčkové Bůh je mrtev. Nic není dovoleno je pro mne, když to řeknu otřepaným, ale srozumitelným klišé, oknem do současného světa. Vydalo ji Echo Media, nakladatelství týdeníku Echo, do jehož redakce se Tereza Matějčková uchýlila z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Když už jsem zmínil filosofii, kdo by si s tímto slovem nespojoval antiku. Legendární antické literární dílo známé jako Satyricon má však mnohem blíž k modernímu románu než k filosofickému pojednání. Satyricon je dodnes literární hádankou a nejspíš se nikdy nedozvíme, jestli byl římský patricij Petronius opravdu jeho autorem. První kompletní český překlad Satyriconu od Karla Hrdiny vyšel právě před sto lety. Pro překladatele a klasického filologa Petra Šourka to byla výzva, díky níž si teď můžeme přečíst klasické dílo ve výtečně čtivé verzi. Respektuje dosavadní seriózní bádání o tomto jen zčásti dochovaném textu. Vdechnul mu však nový život současným jazykem i pojetím: fragmentární Satyricon interpretuje jako popkulturní mix, jako především zábavné čtení.

První z dvojice posledních románů Cormaca McCarthyho Pasažér, který vydalo Argo v překladu Ladislava Nagye, se dá považovat za literární událost. Hlavní postava s McCarthyovsky výmluvným jménem Bobby Western je thrillerový týpek, chytrý nebojsa, fyzicky zdatný intelektuál s výrazným sklonem přitahovat maléry, solitér, který se sice vyzná, ale to ho nechrání před permanentní existenciální krizí středního věku. V Americe už po Vietnamu, ale ještě před dalšími průšvihy. Přitom je ale McCarthyho Pasažér především melancholickým vyprávěním o civilizaci na dohled od nevyhnutelného konce, který sama tuší, ale dělá, co může, aby na něj nemusela myslet.

A ještě poezie. Jiří Dědeček je básník opravdu gellnerovský. Smyslem pro ironii i sebeironii a sarkasmus nemá, myslím si, u nás dnes sobě rovného. Přitom stejně jako Gellner bere život nesmírně vážně. Gellnerovské je u něj právě soužití ohromného smyslu pro humor s naprostou seriózností a odpovědností, z něj vyrůstá Dědečkova osobitá, nezaměnitelná poetika. Ke své letošní sedmdesátce vydal Jiří Dědeček v nakladatelství Limonádový Joe, které spoluvlastní s Terezou Brdečkovou, tlustou knihu, souborné vydání svých deseti dosavadních básnických sbírek. Nazval ji Dobrý ráno. Básně z let 1987‒2020. Nejen k dnešnímu dobrému ránu jsem z ní vybral příhodné haiku, řekl bych, že hodně dědečkovské:

Daleké jaro!

Co na mě ještě čeká,

než vyjdu bosý?