Knižní pól 26. 11. 2016

Dneska začnu muzikou, tedy přesněji knížkou o muzikantovi. Jmenuje se Johnny Cash – život a napsal ji americký hudební publicista Robert Hilburn, jen o sedm let mladší než Cash, tedy řekněme stará škola. Na knize o jednom z nejuznávanějších amerických zpěváků 20. století je to patrné od první věty. Je to velmi důkladné vyprávění, skoro románové. Hilburn v doslovu píše, že se nechtěl vyhýbat problematickým Cashovým životním peripetiím, což dodržel. Ale píše uměřeně a bez potřeby exhibice. Jako kdyby ani nešlo o pestrý a svádivý svět pop-music. Když líčí společné nahrávání Cashe s Dylanem pro televizi, odhaluje v obou velkou nejistotu touhle větou jak z čítanky:

Navzdory veškerému uznání a slávě byli oba v podstatě stydliví a uzavření.

Hilburn se pokusil o co nejúplnější rekonstrukci života jedné z amerických legend a své psaní tomu přizpůsobil. Svým způsobem je to další z příběhů o naplněném americkém snu.

Knihu Roberta Hilburna Johnny Cash – život vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Lucie Šmejkalové.

Pokud vám budou v Hilburnově knize chybět fotografie, Cashův život v obrazech nabízí jiná knížka. Jmenuje se Johnny Cash: I See a Darkness. Pro tohle dílko se mnohem víc než slovo komiks hodí stále častější označení grafický román. Autorem je německý představitel tohoto žánru, skoro se dá říct, že jeho spoluzakladatel, letos šestačtyřicetiletý Němec Reinhard Kleist. Argo už loni vydalo oceňovaný rovněž grafický román Boxer, životní příběh Hercka Hafta. Johnny Cash: I See a Darkness je starší, z roku 2006, a právě touhle knížkou tři roky po Cashově smrti Kleist vykročil do světa. I když užívá reálné detaily z Cashova života, libreto je fiktivní, románové. Kleist domýšlí řadu motivů a do titulu vložil název velkého hitu Willa Oldhama, který Cash nedlouho před svým odchodem ještě stačil nazpívat jako velmi působivou baladu. Podobně jako přebíral písně jiných autorů, včetně jedné z nejslavnějších – Folsom Prison Blues, pro niž použil melodii Gordona Jenkinse a částečně i jeho text.

Kleistův grafický román Johnny Cash: I See a Darkness patří ke světové žánrové špičce. Texty pro české vydání přeložila Alena Pokorná.

Možná trochu překvapivě je s komiksem spojený nový román Michela Fabera nazvaný zjevně symbolicky Kniha zvláštních nových věcí.

Faber znovu překvapil – je to sci-fi, ale ve Faberově duchu, tedy nečekejte žádné technické kejkle. Faber je i v tomhle díle hledačem v zákrutech lidských povah a hlavní postavu, pastora Petera, vyslal na misii vzdálenou světelné roky. Pastorovým úkolem je pomáhat domorodcům na planetě Oáza vyznat se v křesťanské víře, která je zaujala. Planeta Oáza je, jak se postupně ukazuje, jednou z možností pokračování lidstva po předpokládaném kolapsu na Zemi. Tahle klasická scifistická zápletka je však v Knize zvláštních nových věcí jen kulisou. Faberovi jde o něco jiného – pokouší se o zmapování, co takové přesídlení s lidmi dělá, jak ovlivňuje jejich psychiku, do jaké míry a jestli vůbec můžou postrádat své původní prostředí, kořeny. Co se během Peterova působení na Oáze děje na Zemi, dozvídáme se z korespondence mezi Peterem a jeho ženou Beatrice.

Kniha zvláštních nových věcí je možná nejvážnější Faberovou knihou. Atmosférou i hlavní postavou možná někomu připomene Tarkovského filmy Solaris či Stalker. A ještě musím dokončit tu zmínku o komiksu. Faber se ve svém poděkování na konci knihy vyznává z toho, že jako kluk miloval komiksy a knihou chtěl jejich tvůrcům vzdát hold, především těm ze slavné společnosti Marvel Comics. Výslovně pak upozorňuje na postavu Peterova zmizelého misionářského předchůdce na Oáze, jemuž dal jméno Jacob Kurtzberg. A Jacob Kurtzberg je původní jméno jednoho z nejproslulejších komiksových autorů Jacka Kirbyho.

Faberovu Knihu zvláštních nových věcí vydalo nakladatelství Kniha Zlín v překladu Viktora Janiše.

Jiří Dědeček s Terezou Brdečkovou založili někdy před třemi lety nakladatelství pojmenované po nejslavnějším díle Terezina otce Jiřího Brdečky Limonádový Joe. Jedním z motivů bylo vydávání Brdečkových děl, ale také knížek zakladatelů nakladatelství a dalších titulů, hlavně filmových. Do té poslední kategorie patří novinka nazvaná Pas do Hollywoodu. Je to kniha rozhovorů, které posbíral za léta své publicistické práce dnes už zřejmě nestor francouzské filmové kritiky Michel Ciment. A vybral si pečlivě režiséry, kteří uspěli v Hollywoodu, ale současně si udrželi vlastní přístup k tvorbě, nepodlehli hollywoodskému třpytu a hlavně byznysu. Takových není moc a do knihy Pas do Hollywoodu si jich Ciment vybral šest: Billyho Wildera, Johna Hustona, Josepha Mankiewicze, Romana Polanského, Miloše Formana a Wima Wenderse. Z téhle šestice je dnes asi nejméně známý syn polských emigrantů Joseph Mankiewicz, který natočil svůj poslední film v roce 1972. Pamětníkům připomenu úchvatnou podívanou Kleopatra s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem, údajně i v dnešním přepočtu jeden z nejdražších filmů vůbec. Mankiewicz byl zřejmě výjimečný intelektuál, dost nepřístupný, ale když se rozhovořil, stálo to prý za to. První rozhovor s ním Ciment vedl na jeho farmě kus od New Yorku, ve stodole přestavěné na knihovnu. A Mankiewicz hned na první otázku věnovanou scénáři vypálil evidentně hluboce promyšlený náhled. Zní takhle: …život scénáře ničí. Totiž každý z nás píše svůj každodenní scénář, ať už Nixon, když pronáší řeč v Kongresu, nebo vy, když se ráno holíte. Vy jste si například představoval, jak asi tohle odpoledne proběhne, jak bude vypadat tahle stodola, jaký budu já. Ale život není scénář a dialog není realita. Realistický dialog neexistuje. Všichni jsme herci a všichni hrajeme hry.

A Wim Wenders se v jednom z rozhovorů svěřuje, jak vidí Američany. Tímhle se podle Wenderse liší od Evropanů: Američané nesnášejí dialektický proces, analytické úsilí. Chtějí věřit a nemají rádi zpochybňování, kdy se řekne, že nějaká věc současně je i není dobrá. Přijímají tvrdou kritiku, ale ta musí vyústit v jistotu – pozitivní nebo negativní.

Knihu rozhovorů Michela Cimenta s šesti významnými filmovými režiséry Pas do Hollywoodu přeložili Antonie Dědečková a Jiří Dědeček.

Z velkého světa se do české kotliny vracím s novou sbírkou Ivana Wernische Tiché město. Jak to ten Wernisch dělá, že pořád překvapuje, i když je trvale vždycky svůj? Tiché město je spíš knížka příběhů a snů, kratičké prózy, z nichž básně dělá Wernischův smysl pro rytmus a náladu. Někdy je to filosofující bilance, jindy povzdech pamětníka a jedna z nejkratších básní je jako na jeden úder zaražený hřeb do prkna vzpomínek. Jmenuje se Po dešti:

Zahrada, velký dům,

táta a maminka,

to je malá dětská lež, falešná vzpomínka

Ozobaný hrozen vína

na míse,

za oknem kapka skrápla na plech

Jasní se

Tentokrát mi to v závěru vychází téměř na cimrmanovský absolutní rým: Básnickou sbírku Ivana Wernische Tiché město vydalo nakladatelství Druhé město.