V jiných zemích byla úvodem do disciplíny, kdy se fakta subjektivně stylizují a kdy se jim dodává něco, jako literární přidaná hodnota, většinou nějaká antologie polských autorů. V Čechách to ale byl autor zcela konkrétní: Mariusz Szczygiel. Konkrétně jeho reportáže o Československu, Česku a Češích vydané v knize s názvem Gottland. S vědomím toho je třeba hned zkraje jedno důrazné varování: kniha Pánbůh zaplať hvězdy současné polské reportáže Wojciecha Tochmana (44) je sice stejným žánrem, ale místo Szczygielova „pelíškovského“ tónu, máme před sebou sbírku drásavých sociálních a existenciálních thrillerů.

Od roku 1996 do roku 2002 uváděl Tochman televizní pořad Kdokoliv viděl, kdokoliv ví, který se snažil najít nějaké stopy o pohřešovaných. V roce 1999 byl také u založení nadace ITHAKA, které pomáhá rodinám pohřešovaných. Co lidský příběh, to našponované emoce. Několik si jich Tochman do knihy vypůjčil, ale k monotématičnosti má kniha reportáží Pánbůh zaplať daleko. Další „extra mocne“ příběhy našel třeba v napětí mezi vírou v katolické nároky a každodenními lidskými starostmi.  A také mezi sociálně slabými. Svět nemusí být jen báječné místo k narození. Ubližujeme si vědomě i nevědomě, někdy se stáváme hříčkou nahodilostí a škodolibých zadání.

Co znamená být věřícím v tradičně katolické zemi, zachycuje v knize hned několik příběhů. Třeba ten o ženě, které s každým dalším porodem hrozí vážné zdravotní komplikace, ale jak její manžel, tak i její zpovědník, ji drží svojí nelidsky interpretovanou morálkou v pasti zdeformovaného hlasu svědomí, kterému není schopna se vzepřít.  Reportáž „Mojžíšův keř“ popisuje tragickou událost havárie autobusu středoškoláků, kteří se vydali na pouť za Pannou Marií. Hořící autobus, plný mladých lidí, z nichž jen někteří zázrakem přežijí, a to ještě s hrůznými trvalými následky, je skutečným katolickým hororem. Kdo je vinen? Jak to mohl Bůh dopustit, vždyť přece jeli za jeho matkou? Proč moje dítě nepřežilo, když jiné ano? Okamžiky, kdy si úplně hroutí vnitřní svět. Kdy tragédie vytrhává všechny životní kotvy, kdy si Bůh vyslechne nadávky a prokletí, kdy spolužáci z vedlejších tříd skokově zestárnou a přijdou o příjemnou bezstarostnost nesmrtelnosti.

Na konci knihy se Tochman ještě k případu vrací. Otřesení rodiče potřebují najít viníka. Vrahy se tak stávají všichni, kdo jsou nablízku. Od řidičů (přestože ten, který řídil, dostal zcela nečekaně epileptický záchvat), po učitelský doprovod, který měl nějak zázračně přece nehodě zabránit, až po ředitelku školy, která neměla dát vůbec k cestě svolení. Svůj hlas tu dostanou i pozůstalí řidičů: „Táta není žádný vrah“, „můj syn byl dobrý člověk“, „nevěděli jsme, že je nemocný“. Jak nelidský dokáže být nešťastný člověk? Rodiče nakonec prosadí, že se na pamětní desce nesmí objevit jména řidičů. Nevinní se stali vinnými.

A tak je to vlastně se všemi texty knihy. Špatná základní konstelace, lidské tápání neznámým prostorem, hledání nějakého záchytného bodu, happy endy jako nedostatkové zboží. Celkově málo naděje. A přece je v těch literárních reportážích nějaká uhrančivá síla, dokonce větší než v ódách na nezlomnou sílu člověka a zářící perličky na dně. I v té, kde mnicha zabije při zemětřesení v Assisi kvádr z domácího kláštera. Nebo v té, kde matka čeká na dceru, která se nevrátila z horolezecké výpravy na osmitisícovku, ale její tělo se nikdy nenašlo, takže možná ještě… Zvláštní lidskou odolnost najdete v reportáži „Bratři a sestry“, kde se úřady opakovaně snaží rozdělit početné sourozence problémové rodiny tím, že je umisťují do dětských domovů, ale oni stále utíkají a snaží se držet při sobě.  

Dovolit si reportáž napsat subjektivně, přestože v ní zůstanou fakta – v tom je síla polské novinářské tradice, kterou dodnes pěstuje například deník Gazeta Wyborcza. Stačí si připomenout, že do těchto novin třeba zrovna Tochmana přijímala Hanna Krall, autorka legendární knihy o varšavském ghetu Stihnout to před Pánem Bohem.  Kulturní Poláci jsou na tenhle tvar prostě už léta navyklí a jeho prostřednictvím jsou ochotni číst i o událostech a lidech ve Rwandě nebo na Filipínách. Ve Varšavě dokonce existuje Institut reportáže, kde se novinářští elévové učí, jak psát o světě fakticky správně a přitom sugestivně. Jako to třeba umí Mariusz Szczygiel, Pawel Smolenski nebo Wojciech Tochman.

Tomáš Weiss (psáno pro Respekt)