Co je vlastně ten Řezníček zač? Literárně debutoval v roce 1967, za normalizace publikoval svoje texty v samizdatu nebo v zahraničí - v roce 1983 mu vyšel text Strop v nakladatelství Gallimard s předmluvou Milana Kundery. Překládal z fracouzštiny. Jedny úspěšné memoáry už má za sebou - vzpomínky na brněnskou bohému Hvězdy kvelbu.
Řezníček teď píše, že už psát nechce a Vrstvama končí. Píše o omrzelosti životem o tom, že na něj už číslo 7/X/249 pomalu mává. Číslo rodinného hrobu. A tak se pustil do vzpomínek. Než aby se trápil s nějakým blbem, raději si otázky v knize pokládá sám. Člověk si nakonec nejlíp vyhoví, že ano. A tak postupujeme chvíli v proudu času, chronologicky, ale většinou hopsáme napřeskáčku, ujišťováni surrealistou, že tak je to v proudu vědomí nejlepší. Jak jste se seznámil s Bohumilem Hrabalem? Jak s Petrem Králem? Vyprávějte o Goldflamovi, o Foglarovi...Píše se tu o Effenbergerovi, o Švankmajerovi, o prokletém ztraceném básníkovi Karlu Šebkovi, a zase o Hrabalovi ( na známost s ním je Řezníček hodně pyšný, v knize je i několik fotografií, aby si čtenář symbiózy Hrabal-Řezníček dobře všimnul).
Kniha je vybavena jmenným rejstříkem, takže lze pohodlně najít jméno, které vás v Řezničkově pojetí zajímá. Tak co třeba Hašek?
"A teď jsem si zrovna vzpomněl na tvrzení Jindřicha Chalupeckého, že Jaroslav Hašek byl homosexuál. S tak odvážným tvrzením nepřišel ještě nikdo na světě - tedy z haškologů. Dle současníků se autor Švejka nezajímal příliš o ženy, ale to přece neznamená, že byl bukvice. Hašek byl prostě asexuál. Ženy a tak zvaný sex (jak to zneužívané slovo nesnáším!) ho nezajímaly. Neznamená to tedy, že byl přihřátý. A vidíte, už jsem se zase dopustil přestupku zvaného "memoria flat ubi vult"...trochu kázně, pane Řezníčku!"
A nebo vzpomínka na pohřešovaného "parašutistu české poezie" Karla Šebka (v roce 1995 byl dočasně propuštěn z psychiatrické léčebny v Dobřanech a nkdo ho od té doby neviděl - Řezníček tvrdí, že sám umře až tehdy, kdy se osud Karla Šebka objasní - uvidíme):
"Kráčeli jsme s Karlem Šebkem kolem famózního hotelu Esplanade u Wilsonova nádraží v Praze. Karel si náhle šplánul na rozvázanou tkaničku od boty a v momentě padl na zem, na hranu chodníku, a rovnou na zátylek. Zůstal ležet a nehýbal se. Začali se sbíhat lidé a jeden občan se mě otázal: Co se stalo? Infarkt? Infarkt? "Ne," odpověděl jsem, "tkanička!" Šebek se za chvíli probral a pelášili jsme pryč."
A tak dál, Řezníček tu bourá svůj život sekerou na kotlety, tu ho cpe do strojku na maso. čte se to zábavně, co je však z napsaného pravda a co Řezníčkův animovaný dějepis těžko ze čtenářské dálky rozpoznat.