Jediným Rayovým společníkem býval otec. Odmítl syna poslat do školy s tím, že je retardovaný a odsoudil ho k životu v izolaci. Když otec před pár měsíci zemřel, Ray poprvé v životě mohl sám rozhodovat. Poprvé telefonoval, poprvé šel otevřít, když někdo zvonil u dveří. A právě v té přelomové době si přivedl do života nezvladatelného jednookého psa.

Sbližování probíhalo přirozeným tempem. Nejlepší cestou se ukázalo porovnávání vlastních strachů. Jedno Oko se bál alobalu, zatímco Raye děsily uniformy, sirény, mobily (rozzlobeně se třesou a vrčí) a samozřejmě lidé. Hlavně pak děti a jejich matky. Ray si poprvé uvědomil, jak chutná blízký vztah s jinou živou bytostí. Nějak si neumím představit, že jsme někdy byli oba najednou naživu, ale ne spolu. Tyhle dva vyděděnce by zbytek světa nejradši vymazal z povrchu země, aby nekazili idylický obrázek společnosti, jenž si lidstvo rádo maluje.

Čekal jsem, že když se osvobodím od rutiny, získám tím jakousi větší svobodu, než je svobodně si rutinu zvolit. Chtěl jsem ráno vstát a nevědět přesně, co budu ten den dělat. Ale teď, když to opravdu nevím, mám z toho hrůzu. (…) Ztuhnu tím napětím na kámen a zapomenu, jak se dýchá. Zastavím na krajnici silnice a zapnu blikačky. Nahlas si odříkávám věci, které jsou dobré, a všechny důvody, proč to nemůžu vzdát. Skleněné oblázky jsou dobré, hry s míčem na opuštěných plážích, naftové rafinérie v noci, výkladní skříně bazarů, zázvorové sušenky, rozbité bóje, nikotin, pole rozkvetlé řepky. A nemůžu to vzdát kvůli tobě. Teď je to lepší; už zase můžu dýchat. A jedeme dál. Dám si před obličej dálku a moje tělo nemá na vybranou, musí do ní, bezmyšlenkovitě, a to tvoje zrovna tak. Zvládají lidi takhle život? Dělají to takhle všichni?

O Saře Baume se čtenáři na přebalu dozvědí, že je výtvarnice a absolventka tvůrčího psaní na Trinity College. Autoři, kteří mají za sebou tyto kurzy, přirozeně přitahují pozornost a vzbuzují otázky. V jednom interview přiznala, že nebyla nejlepší autor v ročníku, ale publikovala jako první zřejmě proto, že se do psaní zcela položila a nepřestala, dokud nebyla kniha na světě. Její vytrvalost přinesla své ovoce, a to nejen v podobě literárních cen. O to vtipněji působí vzpomínka na to, jak Jasno lepo podstín zhyna sama považovala za „cvičný“ román, a hned po jeho dopsání se vrhla na další knihu, která by tentokrát měla mít alespoň nějakou šanci na vydání.

Jasno lepo podstín zhyna jsem dočetla před koncem roku a s mírným odstupem můžu potvrdit, že šlo o nejpůsobivější prózu, jaká se mi loni dostala do rukou. Neotřelá forma, hlavní postava, která se vymyká tomu, co je běžně přijímané a preferované, ale přesto všechno si dokáže získat čtenáře na svou stranu i v okamžicích, kdy její rozhodnutí přímo porušují společenské konvence (občas i zákony). O těch lidských kritériích Jednomu oku omluvně říká: „Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“

Postava Raye přináší otázky, nakolik je možné se změnit, o kolik ze sebe přicházíme, když se snažíme dostát požadavkům okolí. Je odměna za asimilaci přiměřená? Kde jsou hranice tolerance a kde by měly být? Jsou všechny kosti k žužlání? Má stejnou cenu život papeže, rejska a labutě? Dá se živá bytost vlastnit? Je Ray opravdu o tolik jiný než my všichni, když nehrajeme společenské role?

Jasno lepo podstín zhyna je klenotem, jenž uspokojí jak literární hlad, tak i touhu po silném, skrz naskrz lidském příběhu, který dokáže naštvat, pobavit i dojmout. Sociální aspekt není nijak zvlášť akcentován, přesto je obsažen v každém řádku. Zodpovědnost rodičů za to, jaký start do života budou mít jejich děti, se v kontextu tohoto románu jeví naprosto drtivá a zásadní. Rovněž přijetí a vytěsnění jinakosti bylo a je velkým tématem, jež je bolestně aktuální jak v zapadlé irské obci, tak i jakékoliv vesnici u nás.

Sandra Procházková, autorka je členkou redakce www.kukatko.cz, kde recenze původně vyšla