Hlavní postavou vašich románů je novinář Henning Juul, který spolupracuje s policií a pomáhá odhalit pachatele trestných činů. Má tato postava nějaký reálný základ, nebo je to jen fikce?

Život mého hlavního hrdiny se v mnoha ohledech podobá tomu mému. Snažil jsem se do této postavy promítnout některé své zkušenosti. V něčem se ale přece jen lišíme. Naštěstí jsem nikdy nepřišel o žádné z mých dětí, což musím zaklepat, stejně jako Henning jsem však po mnoho let pracoval jako novinář. Oba máme na tuto profesi stejný pohled a máme i některé společné zájmy. Stejně jako já hraje rád na klavír, má rád fotbal, rád se prochází ulicemi Osla. Žije v bytě podobném tomu mému. Zajímá se o temné stránky života, k čemuž bych se také mohl přiznat. Smutná hudba mne třeba činí šťastným a neptejte se mne proč. Nikdy jsem ale nebyl tak bystrý a inteligentní jako on, třebaže bych si to přál. Pro své postavy nacházím inspiraci kdekoli a kdykoli. Některé scény by se klidně mohly odehrát i u nás doma… Moje žena tímhle mým přístupem není zrovna nadšená, ale postupem času se s tím smířila. Alespoň si to myslím. No a co se týká mých přátel, tak tam je to podobné. Někteří se v mých knihách určitě poznávají. 

Nechybí vám občas profese novináře?

Stýská se mi po mých kolezích v redakci, chybí mi ten zvláštní pocit vzrušení, když je ve hře něco velkého, ale rozhodně mi nechybí žurnalistika. Tím myslím až přílišné zaměření se na nedůležité věci. Všechno se dnes točí kolem sexu, peněz a nejnovějších revolučních diet. A právě tohle zaměření dnešní žurnalistiky je jedním z důvodů, proč jsem tuto práci opustil. Nechtěl jsem se zabývat příběhy, které nemají žádný význam. Možná se do redakce jednou vrátím, ale zatím to není na pořadu dne. V současné době se pokouším psát dobré romány, to je pro mě nyní nejdůležitější. A snažím se to dělat nejlépe, jak dovedu. 

Kdy tedy přišla první detektivka?

Vždycky jsem toužil psát fikci. Zkoušel jsem to celých patnáct let a nakonec uspěl. Můj první román Kamenný déšť (Skinndød) vyšel v lednu 2010 u norského nakladatele Gyldendal.  

Jak píšete?

Nejlepší čas je pro mne ráno, hned, jak vstanu. Dám si kávu a začnu. Moje mysl pracuje nejlépe, když ještě není poškozená všedností dne. Poměrně rád brzy vstávám, ale také rád spím. Ale vážně.. můj obyčejný pracovní den začíná, když doprovodím dceru do školy. Pak jdu do pracovny (mám něco jako kancelář) a zavřu se tam tak na šest, sedm hodin. Pak zase domů a dělám takové ty věci, co každý manžel a otec. Když mám nad sebou hrozbu termínu odevzdání, vezmu si sebou počítač a pracuji, až děti usnou. Ale ne moc často. Vlastně mohu pracovat kdekoliv a kdykoliv. Také mi přijde občas osvěžující psát na letišti, v letadle, když se nudím čekáním...Pokud mám s sebe sluchátka, pracuji doslova kdekoliv. I kdyby kolem mne běhaly děti.  

Jací autoři měli na vás největší vliv?

Ach, mnoho. Když mi bylo 13 – 14 četl jsem téměř nepřetržitě. Jsem Seveřan, takže mnoho spisovatelů skandinávských kriminálních románů samozřejmě. Ale Henning Mankell vyčnívá. Pamatuji si, jak jsem si vybral jeho román One Step Behind na cestu do letadla z Heathrow do Mexika. Nepřestal jsem číst, dokud jsem nedočetl do konce – tedy skoro celý let. Má úžasný způsob, jak vás chytí a už nepustí. Je to něco, co bych také chtěl mít. Hned, jak jsem dočetl, běžel jsem si koupit další. Ovšem v mé knihovně je v dobré společnosti, řekl bych. Jsou tam knihy od Johna Grishama, Jamese Pattersona, Michaela Chrichtona, Dana Browna, Joa Nesbøho, Harlana Cobena a Johna Harta. Výborní autoři, výborní.    

Vaše první kniha se dočkala mimořádného úspěchu. Práva na zfilmování na celou připravovanou sérii koupila norská produkční společnost 4 ½. Koupila tedy práva i na knihy, které jste ještě nenapsal. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že filmová společnost vycítila v mých knihách velký potenciál, proto koupila práva na celou sérii. Ale ve filmovém průmyslu je jako obvykle vše složitější, než se na první pohled zdá. Natočení celé série si vyžádá spoustu času. V dubnu vychází v Norsku má čtvrtá kniha a já nyní pracuji na páté knize. Vědomí toho, že se váš příběh objeví na filmovém plátně, je jistým způsobem zavazující a vy můžete strávit nejednu bezesnou noc. Ale já spím zatím dobře. 

Píšete i knihy jiného literárního žánru, než je krimi?

Koncem minulého roku jsem vydal dobrodružnou knihu, která je určena dětem ve věku od dvanácti do sta let, a napsal jsem také tři povídky pro různé antologie, jednu pro německého nakladatele. Rád bych se věnoval i knihám jiných žánrů, i když psaní krimirománů bude pro mě asi vždy prioritou. Kolem mé hlavy doslova krouží spousta příběhů, potřebuji jen čas, abych je dokázal zaznamenat. 

Jak si vysvětlujete současný mimořádný úspěch severské krimi, která je populární po celém světě?

Na tuhle otázku neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Domnívám se, že autoři, jako je Henning Mankell (s ním jsem se i setkal), Jo Nesbø, Stieg Larsson, Hakan Nesser či Persson doslova vydláždili cestu dalším skandinávským autorům. Včetně mě. Lidé čtou rádi příběhy, jež pojednávají o naší části světa, která se může na první pohled jevit jako ráj, protože je relativně bohatá a lidé zde mají možnost žít dobrý a plnohodnotný život. A přesto i v této části světa stále existuje krutost a zlo. Tato skutečnost v kombinaci se zobrazením naší mystické a překrásné přírody je podle mého názoru čtenářsky velmi atraktivní. A neméně zajímavé je také to, jak se lidé vyrovnávají s nezvykle drsným podnebím severu. Hlavní důvod oblíbenosti severské krimi však vidím v tom, že knihy našich autorů jsou prostě dobré. Umíme psát zajímavé a strhující příběh  . 

Ví se o vás, že skládáte také hudbu. Pořádáte také koncerty? A na jaký nástroj vlastně hrajete?

Hraji na klavír, ale žádné koncerty nepořádám. Nejsem žádný klavírní virtuos. Skládání písniček mi však docela jde. Hrozně mě to baví, mám hudbu velmi rád. V poslední době jsem tuhle svoji činnost trochu zanedbával, protože mě zcela zaměstnávalo psaní mých románů, ale jednou se ke skládání určitě vrátím. pozn. poslechnout lze na http://www.thomasenger.net/music/  

Přijedete do Prahy v dubnu  při příležitosti vydání vašeho třetího románu, který v češtině vyjde pod názvem Instinkt dravce. Byl jste již někdy v Praze? A pokud ano, co se vám při slově Praha vybaví? Na co se nejvíc těšíte?

Byl jsem v Praze jen jednou, už je to deset let. Když si na svoji návštěvu vzpomenu, vybaví se mi především krásná architektura tohoto města. A také to, že zdejší taxikáři nejsou právě největší poctivci na světě. Vzpomínám si také na spoustu obchodů v centru města. A také na vynikající večeři na Staroměstském náměstí. A na silnou bouřku, která nás přepadla přímo v centru města… Zkrátka se na návštěvu Prahy a na setkání s českými čtenáři velice těším.