Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási „spojka“ či „posel“ — je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce, a díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

z rozhovoru s autorkou:

A jak se cítíte v roli „nové J. K. Rowlingové“, jak vás nazývají? Když jste to slyšela poprvé, jak jste reagovala?
No, to bylo opravdu nešťastné srovnání. Nebylo to myšleno vážně; vzniklo to jen kvůli tomu, že mámu Bloomsbury smlouvu na sedm knih. Je to přirovnání, které se se mnou táhne už  rok, na základě jediného článku jednoho novináře [v The Sunday Times]. Nijak toho novináře neobviňuju, ale myslím si, že si tehdy neuvědomil, co přesně tím způsobí. Samozřejmě se to objevilo na Twitteru. Lidi říkali: „Kdo si sakra myslí, že je? Nová J. K. Rowlingová? Co to Bloomsbury dělá?“ Nemůže za to Bloomsbury, ale jeden chlápek. Nemyslím si, že tato kniha připomíná díla J. K. Rowlingové. Jsem pochopitelně její velká fanynka, tak je mi trochu nepříjemné, když se říká, že někdo je něčím novým; to naznačuje, že je něco v nepořádku s tím starým. Nepotřebujeme novou J. K. Rowlingovou. Víte, radši bych byla první Samantha Shannonová.

Inspiroval vás při psaní nějaký styl vyprávění či jiný autor?
Poměrně dost mě inspirovala Margaret Atwoodová. Vlastně jsem žánr dystopie neznala, dokudjsem si nepřečetla Příběh Služebnice. Nějaký vliv bych přičetla také básníkům, jako jsou John Donne a Emily Dickinsonová, na jejichž dílo jsem se zaměřovala na univerzitě. Oba měli opravdu zajímavé způsoby, jak se dívat na život a na smrt. To bylo něco, co mě zaujalo na fantasy, ta morbidní stránka věci.

Jak jste hledala inspiraci pro nápaditou slovní zásobu vašeho futuristického světa?
Hlavní inspirací mi byl Mechanický pomeranč. Celá ta kniha je napsaná slangem. Věděla jsem, že nejsem tak dobrá lingvistka, abych stejným způsobem napsala celý román, ale slang dal Burgessovu románu opravdu zajímavé jazykové zabarvení a já jsem to chtěla alespoň částečně přenést do své knihy. A tak jsem si vyhledala slang viktoriánského podsvětí a upravila si ho podle svého. Chtěla jsem, aby postavy v tomto zvláštním světě devatenáctého století, respektive budoucnosti, měly zřetelně odlišné hlasy.

Vyrostla jste v literární domácnosti?
To tedy opravdu ne. Jsem první z naší rodiny, kdo šel na vysokou školu. A také jsem první spisovatel. Můj táta je policista v důchodu a maminka pracuje ve společnosti zpracovávající sklo jako manažerka zdraví a bezpečnosti. Můj nevlastní otec je instalatér. Mám čtyři nevlastní sourozence, jednoho z mámina manželství a tři z tátova. Takže jsme tak trochu roztroušení. Rodičům jsem rukopis ani nedala přečíst, protože jsem se měla věnovat škole a získat diplom. Držela jsem to v tichosti a tajnosti.

Co si rodina myslí o vaší závratné literární kariéře?
Myslím, že jsou z toho hodně překvapení, protože když jsem zavolala mámě a řekla: „Vydají mi knihu,“ odpověděla: „Jakou knihu?“ „Knihu, co jsem napsala za tvými zády.“ Takže to byla celkem legrace, ale nakonec byla máma moc ráda, protože už jednou zažila, jak to dopadlo s Aurorou [román, který Shannonová napsala v patnácti letech a v sedmnácti ho rozeslala agentům, ale nikdy nevyšel]. V jednu chvíli máma vyhazovala odmítavé dopisy ještě dřív, než jsem je uviděla. Nechtěla mě vidět ještě naštvanější. Takže teď byla opravdu nadšená, když se mi to konečně podařilo, navíc u tak velkého nakladatelství, jako je Bloomsbury. Nemohli jsme tomu uvěřit!

z promo rozhovoru z nakladatelství Host, jehož původním zdrojem je magazín Vanitry Fair