Dalo by se tedy říct, že dějiště a jeho ztvárnění jsou pro Vás nesmírně důležitými prvky?

Jednoznačně. Ostrov Sukkwan i má druhá kniha (Caribou Island, česky Srub) se v podstatě zrodily z místa. Při vytváření nitra jednotlivých postav jsem vyšel z vnější podoby určitého místa, příběh se pak zformoval sám.

V mé druhé knize je postava jménem Gary, který má romantické představy o přírodě a divočině. To je koncept od britských romantických básníků jako Wordsworth, Coleridge nebo Blake a amerických transcendentalistů, k nimž patřili třeba Emerson a Thoreau, respektive jeho Walden (Walden aneb Život v lesích je kanonický text americké literatury, v němž Henry David Thoreau popisuje svůj pobyt v přírodě v chatce u rybníka Walden. Jeho kniha určitým způsobem zachytila filosofii doby – pozn. red.). Romantikové a transcendentalisti tvrdili, že v přírodě nacházíme naši dobrosrdečnost a nevinnost a je s ní spjatá i naše představivost. Pokud tedy zamíříme do přírody, najdeme tam naše lepší já. Nicméně já si myslím, že je to dost naivní myšlenka. Podle mě v přírodě nalézáme zrcadlo, které pouze umocňuje naši situaci. Takže ať už je v nitru člověka cokoli, odráží se to od tohoto zrcadla a navrací zpátky s mnohem větší silou. Právě proto působí les v knize tak děsivě. Reflektuje, co se děje uvnitř Jima (jeden z protagonistů příběhu trpící mj. silnými depresemi – pozn. red.). Současně se les stává místem nejistoty pro chlapce, který je pod obrovským tlakem a dělá si starosti, co bude s jeho otcem. Začíná si myslet, že ostrov nikdy neopustí. Víte, někdy, když je člověk ještě mladý, je pro něj složité představit si, že se věci během let mění. Mladému člověku chybí daná zkušenost, takže je pro něj někdy jednodušší představovat si, že něco bude pokračovat donekonečna. Chlapci je v knize třináct a ostrov na něj působí velmi tíživě. Zdá se mu, že bude do konce života odříznutý od zbytku světa. Domnívá se, že nikdo nepřijde, aby je zachránil.

Mluvíte hodně o izolaci a současně zmiňujete anglické romantiky, odkazujete se na Cormaca McCarthyho a další autory. Jak to ale bylo s Vaším vztahem k literatuře v dětství?

Moji první čtenářskou zkušenost tvoří opravdu strašné knížky. (smích) Začínal jsem s The Hardy Boys a Nancy Drew Mysteries (dobrodružné detektivní příběhy primárně pro mladší čtenáře – pozn. red.), a pak jsem četl všechny tátovy westerny. Můj táta četl jenom westerny, Louise L’Amoura a podobně. Dává tedy naprostý smysl, že mám rád Cormaca McCarthyho, jehož romány jsou zasazeny do reálií amerického jihozápadu, protože první knížky, co jsem četl, jsou mizerní zástupci westernového žánru, zatímco jeho díla zastupují vrcholnou tvorbu.

Počáteční vlivy byly tedy opravdu děsivé,ale krátce před střední, asi někdy v době, kdy táta zemřel, jsem začínal číst lepší literaturu. Pamatuju si, že tehdy ve třinácti jsem četl Melvillovu Bílou velrybu a psal na ni referát. Četba byla ale u nás vždycky především osobním druhem zábavy. Rodiče nečetli noviny a ani moc nesledovali dění kolem. Vyprávěli jsme si ale příběhy, které byly všechny nějak spjaty s určitým místem, což je velmi cenná vypravěčská zkušenost. Každý rok na podzim jsme jezdili lovit na jedno místo v Kalifornii. A jak jsme se procházeli po pozemku ranče, na každém místě člověk narazil na historky, které neustále slýchával. Bylo tam třeba místo, kde můj strejda zastřelil malého jelena s příliš krátkými parohy, což je nelegální a taky krajně trapné. Kromě poučných příběhů, jako je tenhle, si ale člověk vyslechl i vtipné historky. Na jednom místě rodinný přítel Gary narazil na medvěda, vzal nohy na ramena a utíkal pryč, zatímco medvěd běžel opačným směrem.

Celá naše rodinná historie se vždy rodila na jasně daném místě, což byla skvělá lekce, díky níž si člověk uvědomil, že příběhy se rodí na určitém místě a s ním jsou pak neodmyslitelně spjaty. Myslím, že to mě hodně ovlivnilo. Sice jsme doma o literatuře nemluvili, ale neustále jsme si vyprávěli příběhy a lži.

Jakub Ehrenberger, celý dvoudílný rozhovor najdete na

http://www.topzine.cz/z-detstvi-si-vybavuji-lod-ovesenou-vlcimi-tely-vypravi-david-vann