Jak bys jako autor představil svoji novou povídkovou sbírku Mapa Anny?

Je to deset textů o současnosti. O té teorii relativity, ve které žijeme. Hodně se to týká milostného života, vztahů. Těla. Zajímá mě lidské tělo, které nás v tomhle polovirtuálním světě, kde nás veškerý marketing přesvědčuje, že jsme věčně mladí a snad vůbec nesmrtelní, drží na zemi jako poslední kotva reality. Je to kniha o vztazích v dvacátém prvním století. O vztazích v nejširším slova smyslu: k sobě samému, k vlastnímu tělu, k druhým lidem. Všechno se to točí kolem hlavní hrdinky Anny - sledujeme jí nasvícenou z nejrůznějších úhlů, její svět se před čteářem pomalu zakresluje jako mapa. Proto ten název. A stejně jako každá mapa je i Mapa Anny nepřesná: nikdy nedokáže zachytit realitu celou, vždycky pracuje s určitým zjednodušením, s určitým měřítkem. Je nedokonalá jako lidská paměť, která nám náš život vypráví znovu a znovu a stejně pokaždé jinak. Mapa jedna ku jedné nikdy nevznikne. Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů. Myslím, že nic lepšího jsem zatím nenapsal. V té knize jsem si pro sebe objevil nové literární pole. A nový druh svobody při práci s textem.
 
Proč se držíš povídkové formy? Bojíš se většího celku, nebo považuješ formu povídky v něčem za výhodou. Pokud ano, v čem?

Nedržím se žádné literární formy. Každý text si sám řekne o svůj tvar. Když je člověk pozorný, nechá ho rozvíjet se svým vlastním způsobem. Nechá ho žít. Jsou témata, která se dají nejvhodněji zachytit básní, a pak jsou jiná, která potřebují román. Mapa Anny vlastně není sbírka povídek, je to něco na pomezí. Možná je to celé spíš taková fragmentární novela. Všechny ty texty jsou propojené, jeden bez druhého nemůže být. Strašně dlouho jsem ladil celkovou kompozici knihy - její téma krystalizuje postupně a zaklapne až v závěrečné povídce. Až ta všechny texty sváže dohromady. Mapa Anny je dost podivný živočich - má svůj oběhový systém, svojí speciální anatomii. Když jsem ji psal, chtěl jsem, aby v ní něco dýchalo, aby opravdu žila. Nad těmi texty jsem uvažoval jako nad orgány: každý v těle sbírky plní určitou specifickou funkci. A každý je životně důležitý pro chod celku.
 
Tvoje poslední kniha Zůstaňte s námi byla oceněna Magnesií literou za prózu v roce 2012. Píše s s cenou za zády další kniha jinak? Leží na člověku nějaká jakoby zodpovědnost nebo co? Aby si nepokazil jméno, nezklamal očekávání?

Ceny jsou příjemná věc, jsou navíc strašně užitečné pro propagaci knihy, ale při psaní se na podobné věci snažím úplně zapomenout. Každá nová kniha je risk. Člověk tvoří úplně nový svět, je taky starší, má nová témata, nový pohled na vlastní život, na literaturu, na všechno. Jestli to má být upřímná práce, musí se někam pohnout. Nejdůležitější, co je třeba na začátku udělat, je překonat touhu zůstat v bezpečí svých starých textů, svého starého způsobu práce a přemýšlení. Já jsem v neustálém pohybu, vyvíjím se, jsem o světelné roky jinde, než před pěti lety. Kdybych to v literatuře nerespektoval, psal bych mrtvé knihy. Já chci aby mě literatura něčím překvapila, abych díky ní něco objevil: o sobě, o světě. Příběhy mě nezajímají, od dobré knihy chci optiku, kterou se dá život pozorovat z nových úhlů a v lepším rozlišení.

Začal si svoji spisovatelskou kariéru básničkama s názvem Strychnin? Píšeš si ještě básničky? Pokud ano, vydal bys je ještě někdy? Nepovažoval bys to za krok zpět, někam, kde už jsi byl?

Básničky jsem nikdy nepsal a nikdy psát nebudu. Básničky píše Vodňanský, Žáček a zamilovaní školáci pod lavicí. Co se Strychninu týče, byla to podle všeho sbírka básní, ale nikdy jsem o nich tak nepřemýšlel a hlavně jsem se nikdy nepovažoval za básníka. Zajímá mě jenom text. Jeho plynutí, rytmus, stavba. To co jsem chtěl napsat ve Strychninu - vzpomínky na dětství, na dospívání, na bratra a jeho závislost na drogách - se v básni dalo zachytit dokonale. Paměť je vždycky rozostřená, dětské vzpomínky jsou jen takové záblesky, střípky obrazů, zbytky vůní, míst, atmosfér, pocitů. To poezie umí. V Mapě Anny se ale momentálně zabývám mnohem obecnějšími tématy, mikrochirurgií partnerských vztahů, pro to je zase téměř nezbytné širší pole prózy. Nikdy by mě nenapadlo, že jedno stojí výš než druhé. Jsou básně, na které nezapomenu do smrti a celá kvanta románů, co zapomínám rychleji, než je vůbec dočtu. Jak poezie, tak próza má svou sílu, svůj kalibr - když ho umíte nabít a správně namířit, můžete člověka zasáhnout skutečně hluboko. A je jedno jestli je to haiku o třech verších, nebo tisícistránkový román.