ukázka z rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem z roku 1994:

VK: Jak ses vůbec dostal k výtvarnému umění, jak se vlastně přihodilo, že jsi vystudoval kunsthistorii?
Naprostou náhodou. Já jsem chtěl jít původně na kameru. Ale můj bratranec Jirka Padrta mi vzkázal po Zorce – to je moje sestra, teď se jmenuje Ságlová a maluje králíky –, že mě tam nemůže dostat ani náhodou, že tam přijímají tak tři čtyři lidi do ročníku, a to že jsou většinou synové nějakejch režisérů z Barrandova, prostě komunistů, a že by mě jedině mohl dostat na kunsthistorii. A protože jsem byl pragmatik a věděl jsem, že bez protekce se to dělat nedá, a Padrta navíc říkal, že jsem určitě blbej a že o tom nic nevím, tak jsem mu vzkázal, ať mi půjčí nějakou literaturu, že během půl roku o tom budu vědět všechno, co potřebuju.
V tý době jsem měl na umění takový názory, že jsem se třeba posmíval Preislerovu Černýmu jezeru; říkal jsem: „Co to je, to není ženská ani chlap, na tom obrázku.“ Měl jsem zkrátka úplně stejný názory jako každej buran. Zajímal jsem se v tý době o literaturu, ale výtvarnýmu umění jsem vůbec nerozuměl.
Tak on mi skutečně poslal balík knih, já jsem to četl a pak jsem šel dělat pohovor. O starým umění jsem nevěděl vůbec nic. Nepoznal jsem rozdíl mezi gotickým a barokním barákem. Oni mi dali taky nějakou otázku o Jihlavě, jaké tam jsou památky, ale vůbec nic se mi nevybavilo. Tam je na náměstí takovej barák, má lomený okna, to je asi gotika, že jo. Viděli, že je to se mnou beznadějný, ale hlavní součástí pohovoru bylo, že se vždycky ptali na nějakej obraz, kterej věšeli do kanceláře až v noci před zkouškama, aby to bylo naprosto objektivní. A Franta Šmejkal v předvečer pohovoru zjistil – nebudu říkat, kdo mu to prásknul –, že to namaloval nějakej Bořivoj Žufan. Já jsem vůbec nevěděl, kdo to je, tak mi o něm Padrta udělal takovou asi hodinovou přednášku. Pak tedy probíhal ten pohovor, celkem dobře, hlavně proto, že jsem tam měl dobrou pověst, poněvadž to byl první rok – 1962 –, kdy se dával společnej posudek od města, obce a školy. To město mě sice absolutně nechtělo doporučit, ale učitelé, budiž jim vzdána čest a sláva, který jsem celou střední školu šíleně trápil, mě prostě doporučili. Ovšem výbor humpoleckejch žen to nepřenes přes srdce a napsal posudek zvlášť – což je nezákonný, dá se říct –, z kterýho si pamatuju, poněvadž mi ho dali přečíst na fakultě, větu: „Chodí v černém svetru a štítí se práce.“ Jak mohly vypozorovat, že se štítím práce, to nevím, protože jsem byl student. Ale to tam na fakultě bylo braný spíš jako doporučení. U toho pohovoru to tedy vypadalo dobře, až na to starý umění, a ve finále, když už jsem měl ruku na klice, padla otázka: „Co byste říkal tomuto obrazu?“ Já jsem ho zkoumal už předtím, a tak jsem začal předvádět to, kvůli čemu se, myslím, kunsthistorie studuje – totiž umění číst obrazy. Čuměl jsem na to a říkal jsem: „Jsou zřetelný vlivy expresionismu a fauvismu, tipoval bych to na českou malbu poloviny dvacátejch let.“ Teď jsem tak jako zkusmo koukal, jestli to je dobrý, a bylo vidět, že kladně přikyvovali. A takhle jsem chvilku žvanil, ale pak jsem si uvědomil, že ten pohovor nebyl zase tak brilantní, a že kdybych řekl Bořivoj Žufan, a oni zašťourali trochu pod povrch… Takže jsem nakonec řekl: „Ale kdo to je, to opravdu nemám tušení.“ Zabručeli spokojeně, protože viděli, že obraz mně zcela neznámý dokážu analyzovat.
Jenomže tenkrát jsem sice ten pohovor udělal, ale muselo se povinně na rok do výroby, dělal jsem topiče v tiskárně, ve Volarech, na stavbě dřevokombinátu. Mezitím jsem samozřejmě všechno, co jsem se naučil, zapomněl, takže jsem další rok dělal pohovor zase, byl šílený – přijali mě spíš na základě toho prvního. Takovým podfukem jsem vymyslel kunsthistorika.

VK: A ta škola tenkrát trvala jak dlouho? Šest let?
Pět. Ale já už jsem byl poslední rok vlastně v redakci Výtvarný práce jako elév a do školy jsem prakticky nechodil. Mě nikdy nezajímala akademická kariéra, jestli budu nebo nebudu nějakej doktor, to mi bylo úplně jedno, takže jsem závěrečný zkoušky dělal až na druhej termín. Absolvoval jsem v devětašedesátým, protože mně moje tehdejší žena Věra nakecala, že je to poslední termín, což nebyla pravda, a že jestli to neudělám, tak že se se mnou rozvede. Tak jsem absolvoval, ale doktorát už jsem nedělal.

VK: A tvoje diplomka měla jaký téma?
Vizuální poezie – srovnání díla Henriho Michauxe a Jiřího Koláře. V Kolářovi jsem se dost vyznal, poněvadž jsem mu dělal soupis díla, študoval jsem k tomu historii celý vizuální poezie, ovšem toho Michauxe jsem miloval, i když francouzsky jsem tenkrát neuměl ani slovo. Sehnal jsem si o něm takovej pěknej paperback, kde byly ukázky, průřez celým dílem a seznam pramenů a literatury. Pak jsem si pozval Vláďu Vojáka, který uměl perfect francouzsky, a seděli jsme u mě v bytě na Balabence a já jsem tím listoval a vždycky jsem říkal: „Kurva, to by mohlo bejt zajímavý.“ A on mi tu pasáž přeložil, já jsem si ji vypoznámkoval, ve vodkazech jsem našel tu literaturu (vědecká práce musí mít poznámkovej aparát) a předstíral jsem, že mám toho Michauxe celýho načtenýho… Pokud jde o Jiřího Koláře, tak jsem měl v redakci kolegu Vláďu Burdu – výbornýho básníka, kterej asi spáchal sebevraždu, nebo zemřel nešťastnou náhodou –, a ten měl v rukopise práci o Jiřím Kolářovi – nevydanou. Tak jsem mu říkal: „Hele, Vláďo, pučíš mi to?“ A on říkal: „Samozřejmě.“ Já jsem říkal: „Co z toho můžu použít?“ On říkal: „Všechno.“ Tak jsem měl tenhle matroš. Nejvíc jsem se bavil, když jsem podepisoval úvodní preambuli: „Přísahám na svou čest akademickou, že jsem nepoužil žádný materiály, který nejsou uvedený v seznamu.“ Ta diplomka byla na padesát stránek i s poznámkovým aparátem. Stihl jsem to napsat za deset dní, přepsat na stroji, a ještě jsem Věře opsal její diplomku o Bohuslavu Reynkovi – ta na tom pracovala poctivě. Oponenta nám dělal Kamil Linhart, můj starší přítel z Loun, kterýmu je dnes asi sedmdesát – znal jsem se s ním od Padrty –, no a on dostal obě naše diplomky v noci před obhajobou, tak to přečetl a ráno jsme se sešli v bufetu na fakultě a Kamil říkal: „Věra je úplně v pořádku a tobě namítnu tohle a tohle a tohle – tři věci. Co s tím uděláš?“ Já jsem říkal: „Tak tohle ti přiznám jako námitku, protože jsem pochybil, tohle ti vyvrátím takhle a o to třetí se pohádáme.“ On říkal: „Výborně.“ Poněvadž jsme měli za sebou mnohahodinové diskuse o umění, nemuseli jsme to nijak nacvičovat a pustili jsme se do tý hádky, do tý disputace, dá se říct, vědecký, a když jsme viděli, že je profesor Pešina spokojen, že pochrochtává – to bylo u něj znamení největší libosti –, tak nám bylo jasný, že to máme v kabeli, že to bude dobrý. Pak jsme čekali na Kamila v hospodě U synagogy, on tam přišel, někam chvátal, tak jsme si dali jen panáka a Kamil říkal, že obě práce byly za jedna a doporučený na doktorský, a ta komise, když se dohadovala, tak že profesor Pešina si položil tu moji diplomku na dlaň a hýbal s ní nahoru a dolů a říkal: „Dobře, pane kolego, samozřejmě souhlasím, za jedna, doporučení na doktorskou práci, nicméně nepřipadá vám ta diplomní práce poněkud lehká?“ A Kamil říkal: „No, budiž, ale Einstein měl diplomní práci na půl stránky.“ Profesor Pešina říkal: „Já vím, ale připusťme, že Jirous není Einstein.“ Tak jsem to dostal.

....

ukázka z rozhovoru, který s Ivanem Martinem Jirousem vedli v roce 1994 Viktor Karlík a Jan Placák