Napsala jste několik románů, ale opravdový úspěch přišel až s povídkovou sbírkou Na hraně, která v Dánsku vyšla v roce 2008. Od té doby jste již vydala další literární díla, Na hraně je však stále nejpřekládanější a svým způsobem tedy nejžádanější. Jak dlouhá byla cesta od prvních počinů k mezinárodně uznávané spisovatelce?

Největším rozdílem je, že teď jsou moje příběhy žádané a to je naprosto úžasné. Ve skutečnosti to byla ale dlouhá cesta, já jsem si strašně moc přála být známá v Dánsku, přála jsem si, abych tu měla čtenáře a pokud by se mi poštěstilo, že by mé knihy někdo přeložil do norštiny či švédštiny, tak bych byla vážně šťastná.

Seznámila jsem se ovšem s jedním překladatelem a začali jsme tedy některé texty překládat do angličtiny. Ukázalo se, že je to snadné, že se nám tu otevírají dveře do prostoru, kde je najednou poptávka. Vlastně až do průlomu tady v Dánsku jsem dlouhou dobu žila takový schizofrenní spisovatelský život. Je to neuvěřitelný příběh a sama mám občas potíže chápat, že se to stalo. Pobývat v Americe a dávat rozhovory do The Paris Review, to je obrovský dar, za který jsem skutečně vděčná.

Průlom vám zřejmě obrátil život vzhůru nohama, že?

Naprosto kolosálně. Začalo to v Americe na podzim roku 2013, ale tehdy o tom v Dánsku nikdo nevěděl. Když jsem se však v únoru dalšího roku vrátila z turné po USA, dala jsem jedno interview i tady v Dánsku a pak to celé vypuklo. Je to nádherné, teď moje knihy vycházejí i v Německu, v České republice, Norsku a Švédsku…

S čím myslíte, že váš prvotní úspěch v USA souvisí? Může to být tím, že je literární prostředí v New Yorku jiné než v Dánsku, nebo jste pro ně byla exotické ovoce?

To asi nelze tak zcela přesně říct. Já jsem nikdy nezapadla do literárního prostředí ani tady v Dánsku, vždy jsem spíš byla osamělým poutníkem.

Nemyslím si nutně, že by lidé na druhém konci planety byli jiní než my. Literární prostředí v Brooklynu může být klidně uzavřené, já jen prostě nejsem jeho součástí, a pokud se dostanu do tamějších literárních vod, nestávám se ničí konkurentkou. Jsem spíš samotářka a neumím se ztotožnit s nějakým skupinovým smýšlením, ať už se jedná o literaturu, politiku, církev… Já potřebuji svobodu.

Také vím, že povídky překládal skutečně šikovný překladatel. Mám ráda jazykovou preciznost. Nepotrpím si tedy na vyjadřování plné ornamentů a květnatost a to dobře koresponduje s americkou uměřeností.

Vašimi díly prostupuje jisté temno, ale zároveň místy jemný humor. Jaký máte k těmto protikladným veličinám vztah?

Moje první tři romány prostupovala taková severská temnota. Vždycky jsem se hodně zabývala švédskou literaturou, která je poměrně temná. V rodině máme ale humor rádi a v Na hraně se mi podařilo z té temnoty vykouknout a balancovat na její hranici. Podařilo se mi vykouzlit pousmání i v těch absolutně groteskních nebo nejbolavějších scénách. Američanům se to líbilo, poněvadž mají rádi severské temno, v thrillerech i tradicích. Zároveň mají rádi humor. Zajímavé tedy je, že jsem tady v Dánsku napsala sbírku, která se tolik dotýká právě Američanů.

Vy jste to psaní vzala vlastně trochu od konce. Nezačínala jste žádnými krátkými literárními experimenty, ale rovnou více než tří set stránkovým románem Soul přes povídky k dílu Dny, které bývá označováno za sbírku básní, až po komprimovaný román Minna hledá zkušebnu.

Ano, Dny jsou spíš román v takové neobvyklé formě seznamu, ačkoli je někdo označuje za básně. Moje knihy jsou na rozdíl ode mě stále štíhlejší. Zároveň se ukotvuji v jazyce, jakožto vyjadřovacím nástroji, používám jej stále vědoměji. Text musí v mých uších plynout, čtu si ho nahlas a funguje vlastně jako hudba, získává tak vlastní význam. Ten hlas, který potřebuji slyšet, jsem ve svých prvotních románech neslyšela. Zároveň si myslím, že fragmentární formou lze dosáhnout velkého efektu. Na hraně mě naučilo preciznosti, předat čtenáři jasný obraz. Ovšem nemohu teď slíbit, do jakých literárních forem se ještě pustím.

V září 2014, šest let po vydání, získala Na hraně prestižní literární cenu Pera Olova Enquista. V listopadu 2014 Publishers Weekly uvedl sbírku mezi pětadvaceti nejdůležitějšími díly krásné literatury za uplynulý rok. To je obrovský úspěch, gratuluji. Změnil se tím váš přístup k čtenářům a publiku?

Jsem neskonale šťastná, že moje současné texty nekončí na dně šuplíku, ale tam, kam patří, a sice u čtenářů. Píšu tedy s velkou chutí a radostí, ale nenechávám se publicitou vystresovat. Nepíšu teď tak aktivně, protože musím mezi tvorbou dělat spoustu jiných věcí. Ale píšu velice ráda.

Sbírka Na hraně čítá patnáct povídek, každá z nich se odehrává na jiném místě – v New Yorku, další v různých kodaňských čtvrtích či dokonce na dánském ostrově Fanø. Proč jste zvolila tak odlišná prostředí?

Je to proto, že jsem se dva roky hodně často stěhovala. Jako spisovatelka jsem neměla moc peněz a dostávala jsem příspěvky na levné bydlení v domech pro spisovatele. Nemohla jsem na takových místech ale bydlet příliš dlouho, musela jsem zase vyklidit prostor pro další spisovatele. V roce 2006 jsem tedy měla šest různých domovů. Bydlela jsem například na Fanø ale i v New Yorku. V Na hraně je za každé místo, kde jsem bydlela, jeden příběh, je to tedy něco jako můj cestovní deník. Každá povídka má pro mě obrovský význam, protože mi připomíná místa, scény nebo lidi, které jsem v té době potkala.

Vyzkoušela jste si život na skutečně rozličných místech. Oblíbila jste si však některé natolik, že by se stalo vaším nejoblíbenějším? Třeba některou kodaňskou čtvrť?

V tom jsem trochu rozpolcená, protože miluju velkoměsta, New York i Kodaň, kde jsem bydlela sedm let. Ale před rokem jsem se odtamtud odstěhovala do Jutska. Vyrůstala jsem totiž na venkově. Ne že bych tolik tíhla ke své vsi, ale jsem naprosto závislá na Waddenzee, je tak obrovské a tiché. Takže jsem si koupila domek u západního pobřeží. Pracovně jsem navštívila spoustu velkoměst, ale hrozně ráda se vracím domů do klidu, do přírody.

Když je řeč o těch vašich oblíbených místech. Všimla jsem si, že jste docela obeznámená s atmosférou na kodaňských hřbitovech a téma procházek po hřbitově se objevuje i ve vašich jiných dílech například v románě Dny. Co vás na nich přesně přitahuje?

Ano, to je hodně osobní věc. Mám ráda hřbitovy, ale to, že se objevují v mých dílech, má zcela jasný důvod. Když jsem bydlela v Kodani, tak jsem prostě potřebovala klid. Jsem závislá na přírodě a klidu a veřejné parky v Kodani jsou přeplněné lidmi, navíc jich tam není mnoho. Zato na hřbitovy nechodí skoro nikdo, takže tam jsem nacházela klid a přírodu. Na hřbitovech jsem psala, četla si, trávila tam celé dny. Pramení to tedy z touhy po lese a vřesovišti a celkově po přírodě, v níž jsem vyrůstala.

V České republice máme poněkud odlišný vztah k hřbitovům, než jaký jsem zažila v Kodani. U nás není možné jezdit mezi hroby na kole nebo se opalovat na dece.

To není možné dokonce ani v Jutsku, je to čistě kodaňský fenomén, protože tam schází městská zeleň. Jistá pieta se ale dodržuje, určitě by si člověk neměl udělat piknik u čerstvého hrobu. Já mám nejraději staré části, kde neruším žádné pozůstalé.

Zmínila jste, že se povídky dotýkají osob, se kterými jste se setkala. Vyprávíte tedy jejich příběhy? Nebo jsou zcela fiktivní?

Je to tak i tak. Někdy míchám skutečné příběhy se smyšlenými. Například v povídce Káčátko prohlásí otec o matce, že je jako zvíře. S tím jsem se setkala v New Yorku, když to o jednom spícím bezdomovci řekl nějaký muž. Taková věta se člověku vryje a najednou může zapadnout do jiného příběhu. Se spoustou lidí a jejich názory jsem se setkala jen letmo. Některé věci, které jsem v povídkách použila, jsou hodně osobní, jiné jen odkoukané.

Při četbě vašich povídek jsem měla pocit, že jsou o lidech, kteří jsou osamělí, nebo se ve svém životě osaměle cítit prostě musí. Máte dojem, že se lidé v dnešním světě cítí hodně sami? Nebo jste se tak cítila během cest vy?

Ano, svého času jsem si připadala vykořeněná. Ale myslím, že lidé jsou hodně sami. Jistě, máme přátele a rodinu, ale postavy v mých povídkách pouštějí čtenáře do prostoru, v němž je člověk vždycky sám. Ukazují mu své starosti nebo zvláštní představy. Třeba muž ve Vražedkyních, který hraje hry po internetu a zároveň se zabývá těžkými morálními otázkami, je také osamělý, svoje pocity nemůže s nikým sdílet. Jsou jisté okolnosti, při kterých je člověk sám.

A vy se cítíte osaměle?

Myslím, že je to taková spisovatelská záležitost, protože člověk píše texty v naprostém osamění. Většina spisovatelů to zná.

Do jaké míry toto dvouleté cestování a vykořeněnost ovlivnilo vaše tvůrčí psaní? Píšete teď jinak než dříve?

Vždycky mě fascinovala švédská literární tradice, dokonce jsem na to téma psala i diplomovou práci. Během cestování jsem se však zabývala svým jazykovým projevem a našla jsem způsob, jak se vyjadřovat. Člověk by měl ale žít svůj život, a aby věděl, jaké něco je, musí to zažít na vlastní kůži.

V povídkách se zabýváte velmi intimními pocity a zážitky, k nimž se dostáváme přes poměrně složitý příběh a vše takříkajíc zapadne na svá místa až s poslední větou, jako například v povídce Máma, babička a teta Ellen, kdy člověku poslední slova doslova vyrazí dech. Jak takový příběh vlastně vzniká? Připadá mi to hodně silné a zároveň neotřelé.

Připojuji se k americké tradici psaní, nechávám se vést vnitřním hlasem postav. To je v mých povídkách nejdůležitější. Postavy mají silný hlas a já díky tomu přesně vím, jak se cítí a s čím se potýkají. Mám ráda, když postavy vtáhnou čtenáře do svého světa a nechají jim prožít své emoce.

Necháváte do sebe své postavy tedy vstupovat.

Záleží na tom, zda je nechávám promlouvat v monologu, nebo je pozoruji. Ale jde mi o to, aby chytily čtenáře za srdce, jako hudební dílo.

Připadá mi, že by to mohl být váš způsob vyprávění. Možná i svým přátelům jako by jedním dechem barvitě líčíte nějakou událost a teprve s poslední větou vše důkladně vypointujete.

Takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala, ale zřejmě na tom něco bude, protože mi lidé říkají, že mé texty, třeba Dny, nebo Minna hledá zkušebnu poznají podle mého velice osobitého stylu.

Ovšem ráda rodině nebo přátelům vyprávím příhody i ty, co jsem zaslechla někde v autobuse. Vím vždy přesně, odkud mám začít a kde mám posluchače překvapit.

A jak tedy píšete?

Povídky ze sbírky Na hraně jsou napsané extrémně rychle. Samozřejmě pak procházely několikanásobnou redakcí, ovšem například titulní povídku celé sbírky jsem napsala za půl hodiny.

Vážně?

Ano, vlastně byly rychle hotové všechny. Souvisí to s tím vnitřním hlasem. Je to jako hudba. Napsat povídku je jako složit skladbu, přezpívat si ji a nebýt nejistý. Nesmí tomu nic scházet, musí to z vás vytrysknout a přitáhnout zcela čtenářovu pozornost. To léto chodila na hřbitovy bylo také hotové za půl hodiny.

Tato sbírka není nijak racionálně naplánovaná, řídil ji onen vnitřní hlas. Na pozadí jsou ovšem různá hudební díla, třeba od americké harfenistky Joanne Newsome. Mám takový seznam skladeb, který byl pro tvorbu povídek důležitý, ty skladby se v textech skrývají.

Kolik jste vlastně zamýšlela povídek? Bylo jich od počátku přesně patnáct a úvodní text?

Mám skvělou redaktorku, které jsem dávala povídky číst. Měla jsem nachystaných víc textů, ale ona mi to protřídila na ty, které byly určené pro tuto sbírku. Také jsem měla několik hodně krátkých textů, jako je ten úvodní, ale ty z toho tak nějak trčely, tak jsme je nakonec vynechaly.

Jakou máte ráda literaturu? Čtete dánské autory?

Mám ráda dánský minimalismus, myslím, že jsme jako autoři každý úplně jiný, ale je to žánr, který je mi blízký. Například Helle Helle, jsme každá úplně jiná spisovatelka, ale její práce se mi líbí. Také Camilla Hega Holst, dále Yahya Hassan…

Mám ráda literaturu, která čtenáře ovlivní, kde je něco mezi řádky a která není komerční, přesto však budí ve čtenáři chuť číst dál.

Hodně čtete… co ještě děláte ve volném čase? Teď zřejmě často cestujete v souvislosti s vydáváním překladů v zahraničí.

Ráda chodím do přírody. Od té doby, co jsem se odstěhovala z Kodaně už skoro nevím, co dělám ve volném čase, protože mi literární úspěch zcela změnil život. V Kodani jsem ale zpívala ve sboru…

V povídce Zimní zahrada popisujete útulnost takového místa, máte v domě sama takový prostor?

Ne, já zahradničení a pěstování vůbec nerozumím. Asi to dopadne tak, že si pořídím nějaké sukulenty. Jinak ale ráda plavu a chodím na jógu. Ovšem poslední rok jsem pořád někde na cestách a dávám rozhovory. Sice bych si ráda občas odpočinula, ale za zájem jsem neskutečně šťastná. Těším se však, že si zase najdu chvíli klidu a budu psát.