Jak se vám Dešťová hůl líbila? Četl jste od Jiřího Hájíčka něco už předtím?

Musím říct, že se mi to líbilo. Byl jsem vždycky jen kousek napřed, ale nevěděl jsem, jak to dopadne, takže jsem byl při četbě napjatý, co se bude dít a jak se to vyvine. Před tím jsem od Jiřího Hájíčka nic nečetl, takže to pro mě byl zážitek – a nejenom interpretační, ale i osobní čtenářský zážitek.

Na přípravu v tomto případě nebylo moc času, jak jste to zvládal?

Před začátkem nahrávání jsem měl přečteno aspoň první osmdesát stran, ale pak už mezi dalšími frekvencemi nebyly takové časové rozestupy a do toho spousta jiné práce… Takže to bylo náročnější, ale postupně jsem se s tím sžíval. A samozřejmě mi hodně pomohl režisér Hynek Pekárek, který mě vždycky dopředu informoval, co se bude dít nebo mi upřesňoval, co je zač která postava, abych ji mohl nějakým způsobem interpretovat. Měl jsem v něm oporu a poskytl mi určitý přehled, věděl jsem, jak to pojmout, přestože nastaly i situace, kdy jsem už četl skoro spatra. Ale doufám, že díky tomu jsem do vyprávění zase přenesl určité napětí, které jsem sám cítil.

Jak jste zmínil, román byl pro vás čtenářský zážitek. Co vás na něm bavilo nejvíc?

Hodně mě zaujala nenápadně rozvíjená detektivní linie, která se týká pozemkové kauzy, již hlavní hrdina rozkrývá. Zajímalo mě, co za tím je a byl jsem poměrně dost napnutý. A také se mi líbilo, jak byla popsaná protagonistova insomnie, ta jeho nespavost. Opravdu jenom párkrát v životě se mi stalo, že jsem večer nemohl usnout a dost mě to vždycky vyděsilo a odrovnalo. Představa, že bych tím trpěl permanentně, neustále, že bych nemohl spát… Takže jsem hrdinu vlastně trošku obdivoval, že ještě vůbec může fungovat a dělat svoji práci a žít svoje vztahy a ještě do toho řešit kauzu pozemků. Ale jinak jsme každý z trochu jiného světa.

Co pro vás bylo při četbě nejnáročnější?

Nejnáročnější asi bylo ve vyprávění vyjádřit různé způsoby psaní: někdy je to přímá řeč, někdy vyprávění, do toho pak dialogy. Nejtěžší bylo se v tom se zorientovat a skákat ze vzpomínek do přímé řeči, do dialogů, pak zase do komentáře, někdy to mělo až básnickou formu… To jsme se pak s režisérem zastavovali, vraceli jsme se k tomu a snažili jsme se to udělat lépe. Trochu jiný tón, takový meditativnější byl i v té městské nespavosti, zatímco prostředí vesnice, scény s Bohunou – to bylo o něco živější.

V čem je pro vás na rozdíl od filmu a divadla jiné hrát jenom hlasem?

Hlasové herectví je úplně jiná disciplína než herecká práce jako taková. Divadlo se zkouší dva tři měsíce, opravdu se to piluje, hledá se interpretační řešení, nějak se konfrontuje vidění režiséra a směřování textu. U audioknihy vnímám, že nejzásadnější je pak pro posluchače vklad autora a já jsem měl jediný cíl – nezkazit mu to – což znamená text dobře přečíst. A o to jsem se snažil.

Co rád čtete?

Hodně mě zasáhla kniha Klub nenapravitelných optimistů, to se mi strašně moc líbilo. Jsem velký milovník historických románů, takže čtu Husitskou epopej od pana Vondrušky. Těším se na to, až zase vyrazím do knihkupectví a nakoupím si knížky na léto. Je pro mě důležité mít čas na čtení. Když jsem byl v Klicperově divadle v Hradci Králové, spoustu knížek jsem přečetl po cestě. Když teď čtu jen v tramvaji, mám jen čtvrthodinku, dvacet minut, nebo půl hodinky se rozečíst, pak musím knížku zase odložit, což mě tolik nebaví. Mám nejradši, když knížku můžu přečíst na jeden zátah. Teď jsem si koupil knížku Citlivý člověk od Jáchyma Topola, na tu se těším.

Máte oblíbeného autora?

Mám rád Umberta Eca, Miku Waltariho, Jáchyma Topola, jeho starší věci.

Martin Pechlát (* 1974)

Pro studium herectví se rozhodl až po maturitě na střední průmyslové škole strojní. Během studia na pražské DAMU, katedře alternativního a loutkového divadla, působil v Klicperově divadle v Hradci Králové a hned po absolutoriu v roce 2005 nastoupil do angažmá do Divadla Komedie, kde zůstal až do zániku souboru v roce 2012. Zde ztvárnil řadu výjimečných rolí – za roli Goebbelse ve hře Goebbels/Baarová obdržel v roce 2009 cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon a Cenu Thálie. O dva roky později získal cenu Alfréda Radoka za roli Andrease Kartáka ve hře Legenda o sv. pijanovi. V roce 2011 zazářil ve hře Odpad, město, smrt a stejnou roli si zopakoval i ve stejnojmenném filmovém zpracování v režii Jana Hřebejka. Filmoví a televizní diváci ho znají z filmů Nuda v Brně (2003), Účastníci zájezdu (2006), Václav (2007), Vratné lahve (2007), Tři sezony v pekle (2009), Polski film (2012), Rodinný film (2015), Vlk z Královských Vinohrad (2016) nebo Já, Olga Hepnarová (2016) i seriálů Ulice, Kriminálka Anděl, Policie Modrava nebo Modré stíny. Od sezony 2012/2013 je členem souboru Národního divadla (např. Karel Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol) a jeho hlas se stále více prosazuje i v dabingu.