# Hrdinka knihy Ve skříni přečkává složité životní období jak v opravdovém, tak i v pomyslném mentálním vyhnanství a zároveň útočišti šatní skříně. Jak vypadá vaše ideální útočiště?

Ideály jsou hezká věc, ale nikdo je zatím nezažil. Momentálně žiju v takovém přechodném období, protože se budu brzy stěhovat. Takže se už pomalu loučím se svým současným příbytkem, zašívárnou single ženy, kde jsem se obklopila tunou knih, obrazy, holuby mrouskajícími na balkoně a výhledem na úplněk. Žiju kousek od Stromovky, v okolí mám spoustu důvěrníků a důvěrnic a po různých jiných štacích mě tohle bydlení regulérně zachránilo. Skoro ideální, ale je čas odejít. Přesunu se výš na kopec, ke svému partnerovi, a tak nějak do jiného života. Zatím si to moc nedovedu představit, ale těším se.

# Může se zdát, že v současné době neustále skloňované pojmy jako lockdown či karanténa nás všechny nutí tak trochu „zalézt do skříně“ a nějakou dobu prostě nevylézat. Je pro vás aktuální částečná izolace za trest, nebo ji naopak vnímáte jako jakýsi návrat k sobě?

Maďarský kamarád novinář, který moji knihu četl německy, mi psal, že jsem tím příběhem leccos předvídala. Svět se stal tak nějak skříní, říkala jsem si přesně před rokem, když se rozjížděla první vlna. Je to pro mě takový trest ve formě návratu k sobě, řekla bych. Upřímně nesnáším ty řeči o tom, že je to výzva a příležitost, protože nedovedu vytěsnit společenský, a především tragický aspekt toho všeho: kolik snů a plánů šlo vniveč. Že ti, co na tom už dřív byli blbě, jsou na tom teď ještě mnohem hůř, nikoho to nezajímá a solidarita je jenom slovo ze slovníku cizích slov. Upřímně, ten korona biedermeier spočívající ve focení vlastnoručně napečených pecnů a rohlíků a lidí otužujících se v kádi jde opravdu mimo mě, respektive ráda se tomu zasměju, ale já jsem člověk, který má rád svět, blízkost a různorodé sdílení, ráda chodím ven, do divadla, kina a galerií, ráda se seznamuju a vídám lidi, baví mě, když se něco stane spontánně, a samozřejmě mi chybí cestování. Na začátku jsem dokonce měla pocit, že někdo zhmotnil nějakou mou paranoidní myšlenku a ona se teď celosvětově realizuje. Takže já prostě jen doufám, že tahle šaráda prostě jednou skončí a že to nějak přežijem.

# Skříň ve vaší knize neslouží pouze jako metafora, ale také jako zcela praktický prostředek k bezpečnému a klidnému srovnání myšlenek. Jste vy sama spíše typ, který si potřebuje zalézt a popřemýšlet o tom, co bude, nebo konáte a mluvíte takříkajíc z fleku, aniž byste předem příliš řešila možné následky?

Ne že bych byla úplný astro nadšenec, ale jsem Blíženec a to myslím nejlíp ilustruje moji povahu. Jsem asi osm lidí zároveň, takže nikdy tak úplně nevím, co zrovna potřebuju. Nezbývá než zkoušet. Díky sebepoznání a s rostoucím věkem už člověk aspoň trochu ví, jak se sebou zacházet. U mě záleží na prostředí a zda se s daným člověkem/lidmi cítím dobře. Pokud mě nikdo nesoudí a důvěřujeme si, dokážu být velmi „hlučná, drzá a vulgární“, jak mě označil jeden člověk, se kterým jsem ani nezačala chodit. Pokud se dobře necítím, něco mi nesedí, tak se stáhnu, vypadám buď flegmaticky, unaveně, nebo nepřístupně, přitom mí nejbližší ví, že taková nejsem.

# Knihou se line také nenápadná ekologická linka, počínaje recyklací staré skříně na nové bydlení. Jaké místo zaujímá ve vašem životě ochrana planety? Snažíte se recyklovat vše, co recyklovat lze, nebo končíte u tříděného odpadu?

Jsem velký eko nadšenec, a to od narození. Jsem z vesnice a u nás se slova jako recyklace či kompostování vůbec nepoužívala. Prostě se to tak vždycky dělalo a nikomu to nepřišlo divné. Kompostuju a myslím, že by to měli dělat všichni, a to i ve městě. Pokud to stále neděláte, není za tím nic jiného než lenost. Já začala guerilla kompostováním a pak si našla kompost, kam lze bio odpad odnášet. Jsem zastánce lokální a sezónní stravy, což vede k nepříjemným situacím, že se třeba lidi stydí za to, že mají doma v lednu v lednici rajčata. Bojí se, že je za to odsoudím. Je mi to jedno, jen já rajčata kupuju opravdu jen v sezóně, protože prostě jako vesničanka vím, jak mají chutnat. Hodně oblečení mám z druhé ruky, na internetu skoro nic nenakupuju. Ekologie pro mě není nic nadstandardního nebo otravného, ale prostě povinnost a snaha každého člověka.

# Kdybychom nahlédli k vám domů, najdeme stejnou skandinávskou skříň, v jaké bydlí Hana, nebo tíhnete k jedinečným kusům nábytku? Jaký kus nábytku máte doma nejraději?

Tíhnu k tomu, na co natrefím. Byt, ve kterém bydlím, mi byl tehdy sympatický už jenom tím, že jediné, co v němbylo, byla skříň. Já tehdy svůj rukopis dokončovala a přišlo mi to jako fajn metafora. Většina toho, co mám doma, nějak odpadlo od mých kamarádů, židle jsem našla na ulici. Postel mám lokální a drahou, ale věřím, že na doživotí. Když jsem přišla o byt, který jsme měli napůl s mým bývalým partnerem, cítila jsem touhu aspoň něco vlastnit, a tak jsem si koupila obraz Lukáše Karbuse. Denně na něj koukám a je krásný. A teď jsem si donesla zrovna domů obraz, co jsem koupila během rezidence v Luhačovicích od tamního umělce Františka Petráka. Kupujte obrazy současných malířů, je to nejen investice, ale i radost dívat se. Design a zařizování bytů, to je super prokrastinace a stavění vzdušných zámků.

# Když je řeč o vaší skříni, jste spíše spořádaný typ s vzorně vyrovnanými komínky oblečení, anebo vládne napříč různými kusy oblečení tvůrčí chaos a máte tam spěšně navrstvené hromady toho, co bylo zrovna třeba odklidit z dohledu?

Vypadám jako bordelář. V kanceláři mám stůl nepřehledně zahlcený zbytečnostmi, doma bordel, což ostatně v garsonce ani jinak nejde. Snažím se dbát na to, aby to nikdy nezašlo do takové té patologické špíny divného člověka. K tomu u mě snadno může dojít, když jsem déle sama a snažím se něco tvořit. Dokonalý pořádek mě znervózňuje, nevydržela bych v totálně uklizeném bytě, takže se odvažuju lehce domýšlivě tvrdit, že i v tom nepořádku mám jakýsi systém.

# Smyslem skříní není jen ukrývání nechtěného, jejich úlohou je také uchování toho, pro co venku ještě nenadešel vhodný okamžik. Máte tendence hromadit vzpomínky a střádat myšlenky a inspiraci na pozdější použití?

To mám a hodně! Mám asi miliardu notýsků, a hlavně souborů s nakopírovanými větami, články, úryvky, útržky, které jednou všechny projdu a vznikne z toho veledílo. Bohužel k tomu zatím nikdy nedošlo. Rady spisovatelům bývají: všechno si zapisujte. A já se tím opravdujednu dobu hodně řídila. Přišla jsem ale časem na to, že je to spíš taková hra na práci. Většinou tenhle balast nikdy nevyužiju, ale dává mi pocit shromažďovaného materiálu, což je dobře. A jsem posedlá rešeršemi, dokážu si číst třeba hodinu o dějinách čehokoli, co se jen minimálně týká toho, o čem zrovna píšu. Dřív jsem si to vyčítala, teď už vím, že to jinak nejde. Jinak vzpomínky zase tak moc nehromadím, to, co jsem zažila, mi zůstává v hlavě. Moje rodina se vyznačuje především tím, že v takzvaných zásadních momentech nic nefotografujeme. Prostě nás to nenapadne. I můj instagram je sbírka banalit, které mě prostě cvrnkly do nosu.

# Občas, otevřeme-li neznámou, dlouho zapomenutou skříň, mohou na nás kromě kostlivců vykouknout taky úžasně zajímavá tajemství a překvapení. Jak to máte s objevováním tajemných zákoutí vy, ať už jde o opravdové skříně, nebo třeba zaprášené historky válečných hrdinů? Pátráte po nich cíleně, nebo si vás nacházejí samy?

Cíleně se nacházíme samy. Na hodně věcí natrefím náhodou, pokud tedy náhody existují. Tím, čím se myšlenkově zabývám teď, je německá ultralevicová teroristická skupina RAF. Začalo to tím, že jsem šla v Berlíně naštvaná odkudsi a v antikvariátu objevila monografii Ulrike Meinhof, stála mě 75 centů. Tu jsem okamžitě přečetla a začala se tématu věnovat. Bohužel pořád ještě sama nechápu, co mě na těch magorech vlastně zajímá. Nehodlám jít zatím vystřílet supermarket, i když musím říct, že vzhledem ke stávajícím okolnostem celkem nechápu, že to zatím ještě nikdo neudělal. Ne každý se má dobře, a ne každý vlastním zaviněním a stát na to celkem kašle. Takže sedíme na sudu se střelným prachem. Tím se nechci přihlásit k popíračům, naopak, z té šílené nemoci mám velký respekt.

# Když už jsme mluvily o hromadění věcí v pomyslné skříni, nehromadí se vám náhodou někde příběh pro další knihu? Na co se mohou čtenáři z vaší strany těšit?

Vypadá to, že nic nedělám, když žádnou novou knihu nechystám. Ale po Skříni jsem napsala hru Vnútroblok pro Slovenský rozhlas, občas něco hodím na svůj blog (https://semotamo.weebly. com/) a pravidelně píšu glosy pro Český rozhlas a recenze pro Aktuálně. Na knihu zatím nemyslím, ale věřím, že ten čas přijde. Vrátila jsem se ke svým začátkům, kdy jsem psala hlavně pro jednoho svého kamaráda. Takže nyní texty sdílím jen se svými pár kamarády, vzájemně se motivujeme a diskutujeme. Lajky ani tantiémy z toho sice neprýští, ale v tuhle chvíli zrovna tohle potřebuju.

# Tereza Chvojková, vyšlo v #mojeargo 2/2021