#Miloslave, pověz nám prosím něco o právě vyšlé monografii? 

Když jsem došel do věku osmdesáti let, uvědomil jsem si, že mám možnost dohlédnout až do úplného začátku. Ta kniha je koncipovaná jako příběh: příběh o tom, jak se dělá určité dílo. Chtěl jsem, aby to čtenáře (a diváky) nějak obohatilo, aby to nebyl prodejní katalog – je to zkrátka obraz cesty, jakéhosi procesu tvorby. Však taky vznikala tři roky, protože jsem musel sehnat dokumenty ze svých začátků v šedesátých letech. Zároveň sahá až do úplné současnosti, zahrnuje i tvorbu v době lockdownu. Není to uzavřené jako nějaká poslední zpráva.

# A jak jsi tedy na tu cestu nastoupil?

Jako kluk jsem rád kreslil a maloval, ale o umění jsem nevěděl skoro nic. Až když jsem byl na vojně a jednou jsem přijel do Litvínova na opušťák, tak jsem za výlohou uviděl reprodukci van Gogha a to mě tak zasáhlo, že jsem si uvědomil, že přesně touhle cestou se chci vydat. A od té doby jsem se o umění začal zajímat – při studiích jsem chodil do muzeí, po knihovnách a prohlížel jsem si všemožné obrazy. Na Akademii výtvarných umění mě nevzali, takže jsem studoval na pedagogické fakultě matematiku a výtvarnou výchovu. Ta matematika se pak možná projevila v mém zájmu o geometrii. Geometrii já považuji za nesmírně důležitou, probíhá celým mým dílem.

# Co tě v té době nejvíc ovlivnilo?

Budeš se divit, ale měl jsem k ruce velké německé katalogy na cigarety a tam byly reklamní reprodukce obrazů – gotika, renesance a tak dál. Na to já jsem koukal každý den, každý večer místo četby jsem si prohlížel tyhle obrázky. Takže co mě ovlivnilo? Tohle všechno.

# Jak ses seznámil s filozofem Josefem Jedličkou?

Jedličku jsem potkal ve výtahu, když jsem přišel z vojny. On byl v Litvínově ve vyhnanství s celou svou rodinou, protože ho vyloučili z fakulty. V podpaží jsem tehdy držel obrazy a on byl zvědavý, co to mám a jestli tedy taky maluju. Když jsem přitakal, pozval mě k sobě domů. A tak jsem se dostal do jeho okruhu známých: Zábrana, Diviš, Frinta, Němec… Tyhle kontakty s Prahou byly pro kluka z Litvínova dost terno.

# Jak jsi reagoval na vpád ruských vojsk v srpnu 1968?

Seděli jsme u Jedličkových doma a probírali jsme, jestli budeme dělat nějaký odboj. Načež někdo zazvonil a já jsem šel otevřít. Tam stojí takový normální chlapík a že prý jde za panem Jedličkou. Přišel dovnitř, představil se jako plukovník Ten-a-ten a řekl: ‚Podívejte se, my máme od NKVD seznamy lidí, které bychom měli zajistit. Byli bychom rádi, kdybyste se sebrali a někam odjeli, abyste nám ulehčili práci.‘ A rovnou mu dal i pas. Mně řekl, že si to mám vyřídit v Praze. Jedlička byl hlavou celé naší skupiny. Úplně se rozklepal, protože při zmínce o NKVD si to člověk rozmyslí. Takže odjel s manželkou a synem hned druhý den. Já jsem se schoval někde na horách a čekal jsem, jak to dopadne, protože se mi odjet nechtělo. Nakonec jsem se rozhodl a 2. září jsem odjel. Se ženou jsme měli domluvený kód, že když to bude špatné, řekne něco, když dobré, tak něco jiného. Jenže já jsem ho zapomněl. Takže když se nic nedělo, vrátil jsem se. A pak to začalo. Takže jsme emigrovali znovu.

# Když jsi byl ve Francii, došlo ve tvé tvorbě ke zlomu.

Potkal jsem se s historikem umění Josefem Kroutvorem. Nejdřív jsme se šíleně pohádali o umění: on byl modernista, zatímco já jsem měl rád spíš tradičnější umění. Pak jsme si o tom povídali a zjistili jsme, že máme oba zájem o filozofii a jenom si to oba vykládáme na jiných obrazech. Tak jsme si našli společný jazyk k hovorům o umění, ale taky o životě. A on mě přesvědčil, že se dostáváme do jiného prostoru myšlenek. Tak mi přišlo, že budu muset absolutizovat vědomí a všechny ostatní výkony jako malbu, že všechny ty takříkajíc hmotnosti jsou vlastně navíc a brání čistému… myšlení… i když to vlastně není myšlení. Je to spíš propojení vědomí a světa. Posledních dvacet let se při malování vypořádávám s tím, co mě obklopuje. Zjistil jsem, že nelze malovat krajinu, protože já už ji nevnímám – vnímám vesmír, vnímám čas. Jediné, co je reálné, je světlo, a to ještě jenom trochu.

# A pak ses zase začal vracet zpátky.

Když už jsem pochopil, že se nerozplynu ve vědomí a budu muset zase normálně na zem, tak jsem začal studovat, co je výtvarno za materiál. Čára je vždy abstrakce něčeho konkrétního v prostoru. Při kresbě může znázorňovat hranice mezi plochou stolu a stěny. Někdy určitou modelací může vyvolat iluzi objemu. Provázek napuštěný grafitem mi slouží jako materiální demonstrace čáry. Není to čára, ale věc, a jako věc se chová. Má svou hmotnost a délku. Čára – věc existuje v hmotném prostoru a bere na sebe charakter prostředí, kterým prochází. Můžu ji dělit, zauzlovat, ohýbat a můžu jí členit trojrozměrný prostor. Sama nic neznázorňuje.

# V 90. letech začal cyklus Berešit.

„Berešit“ je první slovo hebrejské bible. Skládá se z předložky b, která znamená „v, na, skrze“, a rešit, což je odvozeno od slova roš, jež má dva významy – „hlava“ a „počátek“. Někdy kolem roku 1990 jsem dostal do ruky francouzský překlad Bible a při čtení jsem zjistil, že francouzský překlad nezačíná slovy ‚Na počátku…‘. Začíná ‚V hlavě…‘, a to je velikánský rozdíl. Protože když je to v hlavě, tak je to projekce, není to počátek, je to projekt, který se bude vytvářet. Uvědomil jsem si, že každá zpráva o události je vlastně jen její interpretací. A podobně každý překlad je interpretace originálu. Jde o to, jak to překladatel pochopí. Když nerozumí tomu, co překládá, což se stává, tak je to katastrofa. A mně připadalo, že když už jsem na to takhle kápnul, tak by se hodilo, abych udělal svou interpretaci stvoření světa, svým jazykem, tj. jazykem výtvarným. Když jsem začal s Berešitem, navedlo mě to k Písni písní. A pak přišel Návrat domů. Na dvorku u mě, když jsem se po letech vrátil z exilu v Paříži.

# Devadesáté roky. Tady se objevuje krajina.

Když je člověk dlouho sám, izolovaný barák, naprostá samota, tak se s tím musí vyrovnat. V takové situaci nevznikají abstrakce, ty se dělaly v New Yorku, v Paříži, v Berlíně podobně, tam, kde na tebe nepadá vesmír. Tady na mě padal vesmír, takže jsem se s tím musel vypořádat. Nechtěl jsem kreslit krajinu, chtěl jsem zachytit ten pocit.

# Je to návrat k těm začátkům…

Je. Kdybych to tehdy uměl takhle, tak bych byl rád. Moc mi to nikdy nešlo.

# Chystáš teď nějakou výstavu?

Chystám miniretrospektivu v Galerii Benedikta Rejta. Ta sídlí v přestavěných prostorách bývalého pivovaru v Lounech. Je to opravdu zajímavý prostor, i když se s ním musí umět pracovat, protože je dost specifický tím, jak pracuje se světlem, takže mě to nutí vybírat obrazy, které v tom nedostatku světla budou vidět. Když to bude udělané takhle, bude to vynikající. Kdybych to dělal, jako by to byla Galerie hlavního města Prahy, byl by to průšvih. To ale nebudu.

# Pavel Růt, psáno pro #mojeargo 2021/11