Zatímco Věci, na které nastal čas vycházely ze vztahu, jenž už v zárodku nestál na pevných základech a nekomunikace v dalších letech ho nutně musela rozdrolit, autorčina novinka Nikdo není sám je děsivější v tom, o jak harmonický a souladný vztah se jedná — ale ani ten není ušetřený zkoušek a propadů. Stačí málo — a vlastně moc, protože tady se odkazuje k tomu zásadnímu, ke slovu, které dnes trochu devalvujeme nadužíváním: trauma. Trauma není nutně jen objektivně děsivá zkušenost s válkou nebo násilím, trauma způsobují mnohem jemnější a zdánlivě banální situace v dětství, v rodinách, kde nejde o bezpodmínečnou lásku, ale o poziční války, které mnohdy zanechávají stejné jizvy jako ty skutečné, o zneužívání dětí k naplnění vlastních ambicí nebo o jejich otesávání „studeným odchovem“ či v momentech, kdy na ně rodiče přehazují zodpovědnost za vlastní nespokojenost, zneuznání nebo pocit oběti. Hrdinka Veronika si v dětství užila svoje — a zdá se, že jako mnoho jejích reálných vrstevnic, dnešních čtyřicátnic, i ona dokázala ten kruh rozetnout a svoje trauma neposílá dál, generaci svých dětí ušetřila a dokázala je vychovávat v laskavosti a pochopení, přijímá je bez podmínek, i když to znamená smířit se s jejich věčným civěním do mobilů a pubertální odtažitostí. Dokud její matka nezemřela a ona se nedostala do svěráku vlastního nevědomého traumatu. Jak má přestat být tou poslušnou dcerou, když ve vztahu k rodičům i k dětem ztrácí samu sebe a opečovává předně ty druhé?

Soukupová ve své nové knize střídá hlasy jednotlivých zúčastněných, tentokrát ale „jede“ jen linku matka—dcera—syn. Chybí tu Veroničin manžel, jehož hlas by mohl mozaiku příběhu dokreslit zase jinak, ve skutečnosti ho však nepostrádáme nijak fatálně, dost možná by jeho hlas rozbil to, co má být slyšeno především: že ženy, které dnes tak automaticky necháváme pečovat o druhé, nemají nekonečno sil a nejsou stroje. Sociologie pracuje s termínem „ředitelka domácnosti“ a upozorňuje tím na fakt, že současné matky nemusejí zvládat jen péči o děti, druhou směnu v domácnosti a svoji vlastní práci (která se Veronice začne hroutit nejviditelněji, ovšem zdaleka ne jako jediná), ale že to ony zastávají manažerskou pozici, to ony řeší snídaně a svačiny, třídní schůzky a návštěvy lékařů, znají číslo na veterináře pro domácí mazlíčky a mají přehled o kamarádech svých dětí, jejich narozeninách a o trenérech a vedoucích zájmových kroužků, do nichž děti docházejí. Jak se v tom kolotoči nezbláznit, jak kočírovat víkendové návštěvy u rodiny, kam se nikomu ve skutečnosti nechce, jak s dětmi zažít hezké chvíle u filmu a krabice s pizzou, když je třeba hlídat správnou výživu a smysluplně strávený čas? To všechno, ovšem bez jakýchkoli zjevných apelů nebo mentorské angažovanosti Soukupová ve svých románech má. Její ženy jedou na dvě stě procent, a nestačí to. „Děkuju, je mi aj ze sebe zle, aby mně mohlo být líp,“ napsal Ivo Bystřičan v souvislosti s Věcmi, na které nastal čas — a narážel tím na roli mužů žen Petry Soukupové, i mužů ve společnosti obecně. Veroničin manžel je bezezbytku oporou, kterou po mužích chceme. Ale někdy ani to nestačí. Někdy je třeba léčit a hodně bolavě otevírat svá dávná traumata — aby vám skrze to, že vám je zle, mohlo být líp.
A jedna chlácholivá skutečnost na závěr: Nikdo není sám není ani zdaleka tak temná kniha o vztazích, jako byly Věci, na které nastal čas. Pokud se tedy shodneme na tom, že Petra Soukupová ve své tvorbě mistrně pořizuje otisky našich životů, můžeme s úlevou konstatovat, že jsme z nejhoršího venku. Stačí být chvíli a programově sám (sama) se sebou a pro sebe, ne jen pro druhé.

Klára Kubíčková, psáno pro Kavárnu Hostu (ukázka)