Stojíme na ramenech předků - rozhovor časopisu Host s Pavlem Kolmačkou

/ Ondřej Nezbeda - časopis Host

Román Canto ostinato je románem rodinných konstelací. A také o tom, co v sobě neseme z dědictví předchozích generací a co předáváme dalším pokolením. A také je to román o smrti, „prožitcích blízké zimy“, jak stojí v podtitulu. O světle, které proniká náhle otevřenými dveřmi a nasvěcuje život jinak.
Román Canto ostinato je románem rodinných konstelací. A také o tom, co v sobě neseme z dědictví předchozích generací a co předáváme dalším pokolením. A také je to román o smrti, „prožitcích blízké zimy“, jak stojí v podtitulu. O světle, které proniká náhle otevřenými dveřmi a nasvěcuje život jinak.

Co vás přimělo opustit poezii a pustit se do románu? Sice jste už jeden napsal, Stopy za obzor, ale to je již skoro dvacet let.

Kdybych měl uvést jeden konkrétní důvod, musel bych si ho vymyslet. Když se rozhodnete postavit třeba přístřešek pro ovce, pak nejspíš proto, že ho potřebujete, a navíc víte, jak má vypadat a k čemu má sloužit, jak začít, jaký použít materiál, a když už se do toho dáte, víte přesně, kdy je stavba hotová. U mého textu jsem dlouho nevěděl, odkud se bere, kdo stojí za záclonou a podsouvá mi myšlenky nebo představy. Zažíval jsem chaotický a temný čas.

Co bylo příčinou?

Někdy v roce 2011 nebo 2012 se mi stalo, ani jsem nevěděl jak, že mě vezla houkající záchranka a v hlavě mi vířilo: Jaké to teď bude? Po propuštění z nemocnice neuteklo mnoho času, a z hrobníkovy lopaty jsme tahali mého kolabujícího tátu. Uklidnilo se to, a po čase máma začala intenzivně halucinovat, skončilo to dlouhou hospitalizací, krátce pobyla doma a halucinace propukly zas, takže další hospitalizace a do toho mi volá otcova sestra esóes, strýc nechce žít, nemáme nikoho, kdo by nám pomohl. Následoval několikaletý sprint při péči o dvě domácnosti, složité dojíždění do léčebny jednou za mámou a podruhé za strýcem a za vším přitom číhaly nějaké nedořečenosti. Máminy halucinace například evidentně souvisely s určitými věcmi života, což doktoři nevnímali a všechno řešili tlumícími prášky.

Věděl jsem, že v tom všem mám nějak figurovat, ale v podstatě jsem nevěděl jak a situaci jsem nechápal, jen jsem se v ní zmítal. Navíc se začaly zasekávat i věci, co s lidmi a rodinou nesouvisely. Ucpalo se nám třeba potrubí. Čistili a prokutávali jsme ho na všechny možné způsoby, a ono se to urputně ucpávalo zas. Nebo mě v sobě zamklo terénní auto, které jsem měl na pastvu, dělalo si, co chtělo, nešlo opravit, přestože se o to mechanici snažili. Vždycky se vzepřelo a nakonec úplně řeklo dost. Připadalo mi, že můj svět praská ve švech. Život se nám zastavil, deset let jsme kromě nejnutnějšího nevytáhli paty z domu. Netušil jsem, kdy a jak to skončí, jestli nás to nesemele, mě, mou ženu i moje děti. Pořád jsem o tom někomu vyprávěl. Snažil jsem se najít něco, co mi moje prožitky nějak osvětlí, vyprávěním, hudbou nebo poezií. V paměti se hlásily texty antropologů z dob studia religionistiky o zpracovávání smrti v archaických kulturách. Zásoby jsem měl bohaté, závěrečnou práci jsem psal o kultu předků. Nechával jsem si od otce a od tety vypravovat. Intenzivně jsem vstřebával, ale zároveň se mi v mysli vynořovaly různé představy, jak by všechno to, co nevidím, mohlo být.

A tak jste je začal zpracovávat ve své próze?

Na představy a nápady můžete reagovat tak, že se otočíte na druhý bok a ony vám dají pokoj. Nebo je zapíšete, ale to jim hned v patách přijdou další. Jako když u řeky krmíte kachny, a jak hejno uvidí, že jste dal chleba jedné, taky přijde žebrat. Potřeboval jsem všechno dát dohromady, pokud možno ve vyprávění, které mi moje rozbité prožívání zase scelí.

Jedna z postav mého románu, Ála, v textu říká, že hudba má své důvody. Když někdo slyší zpěv, má ho předat dál. Já dodávám, že texty mají taky své důvody. O autora se moc nestarají a myslím, že se ani moc nestarají o to, jestli se najde adresát, který je bude poslouchat. Prostě chtějí být tady.

....................

ukázka z rozhovoru vedeném Ondřejem Nezbedou pro Host 10/2023

Další články

Muselo se to stát, protože nakonec každý úspěšný podcast se knihy dočká. Pánové Šídlo a Dobrovský patří k vrcholným úkazům trendu, kdy političtí komentátoři vystoupí z písmen mezi lid. Nejprve prostřednictvím svých hlasů, pak obrazem, pak svým způsobem divadelními představeními, na které je možné koupit si lístek. Teď se úvodních třináct dílů podcastu objeví znovu v písmenech.
Rozhovory

Podcast Dobrovský - Šídlo knižně

Muselo se to stát, protože nakonec každý úspěšný podcast se knihy dočká. Pánové Šídlo a Dobrovský patří k vrcholným úkazům trendu, kdy političtí komentátoři vystoupí z písmen mezi lid. Nejprve prostřednictvím svých hlasů, pak obrazem, pak svým způsobem divadelními představeními, na které je možné koupit si lístek. Teď se úvodních třináct dílů podcastu objeví znovu v písmenech.
 | Jakub Adam - Paměť národa, nakl. Argo
Pochoďá­ky s ply­no­vou mas­kou, podo­mác­ku vyrá­bě­né mode­ly pod­le Bur­dy. Frustra­ce z nedo­stat­ku pří­le­ži­tos­tí, nedo­stat­ku obec­ně, pro­to­že člo­věk není ve stra­ně. A pak střih — revo­lu­ce — a odteď už to všech­no bude jiné, lep­ší. Nebo ne? Pet­ra Dvo­řá­ko­vá se v nové kni­ze Pláňa­ta vra­cí v čase a zkou­má, jak se pře­lom osm­de­sá­tek a deva­de­sá­tek mohl dotknout jed­né oby­čej­né rodiny. Foto: David Konečný
Rozhovory

Román zachycující svět, jak ho někteří nepamatují - rozhovor s Petrou Dvořákovou

Pochoďá­ky s ply­no­vou mas­kou, podo­mác­ku vyrá­bě­né mode­ly pod­le Bur­dy. Frustra­ce z nedo­stat­ku pří­le­ži­tos­tí, nedo­stat­ku obec­ně, pro­to­že člo­věk není ve stra­ně. A pak střih — revo­lu­ce — a odteď už to všech­no bude jiné, lep­ší. Nebo ne? Pet­ra Dvo­řá­ko­vá se v nové kni­ze Pláňa­ta vra­cí v čase a zkou­má, jak se pře­lom osm­de­sá­tek a deva­de­sá­tek mohl dotknout jed­né oby­čej­né rodiny. Foto: David Konečný
 | Michaela Dermauw, nakl. Host
Kniž­ní debut Barbory Hrínové Jed­no­rož­ci zís­kal na Slo­ven­sku oce­ně­ní Ana­soft lite­ra 2021. Při­ná­ší sil­né pří­běhy našich sou­čas­ní­ků o hle­dá­ní. Jed­no­rož­ci sym­bo­li­zu­jí odliš­nost a jedi­neč­nost, ale také křeh­kost, kte­rá posta­vy jed­not­li­vých pří­bě­hů spo­ju­je.
Rozhovory

Jednorožci dávají prostor křehkým samotářům a věčným hledačům

Kniž­ní debut Barbory Hrínové Jed­no­rož­ci zís­kal na Slo­ven­sku oce­ně­ní Ana­soft lite­ra 2021. Při­ná­ší sil­né pří­běhy našich sou­čas­ní­ků o hle­dá­ní. Jed­no­rož­ci sym­bo­li­zu­jí odliš­nost a jedi­neč­nost, ale také křeh­kost, kte­rá posta­vy jed­not­li­vých pří­bě­hů spo­ju­je.