Jak se ve vašem psaní a jazyce odrazily vaše životní zkušenosti? Narodil jste se v Holandsku, v sedmi letech jste se s rodiči přestěhoval do Austrálie a teď žijete ve Skotsku. Píšete anglicky a žijete v anglicky mluvící zemi…

Problém je, že si vůbec nepamatuji na dobu strávenou v Holandsku. Z prvních sedmi let zkrátka nemám vůbec žádné vzpomínky, možná i proto, že to pro mě bylo celkem traumatické období. Ale vybavuji si, že když mi bylo asi osm, napsal jsem knížku v angličtině a pravopis i větné konstrukce byly pořád spíš holandsky. Takže si nejsem jistý, jak dlouho mi vlastně trvalo, než jsem začal plynně mluvit i psát. Ale v angličtině přemýšlím a nevím, jestli ve mně po jazykové stránce ještě zbylo něco holandského. Z překladatelského hlediska ovšem může být problém, že nejsem schopen rozlišovat mezi australskou, britskou a americkou angličtinou.

Připadala vám někdy angličtina jako „druhý jazyk“?

Angličtina mi připadá spíš jako můj rodný jazyk, protože je o dost lepší než moje holandština. Než jsem odešel z domu, mluvil jsem holandsky jen s rodiči, takže mám poměrně omezenou slovní zásobu. Moji rodiče nebyli žádní intelektuálové. V holandštině mi úplně chybí slovník, jaký bych potřeboval, kdybych chtěl například diskutovat o svých knihách. Moje holandština je navíc zmrazená v čase, je to jazyk z roku 1967. Hrozně tím Holanďany matu, protože mám skvělý přízvuk rodilého mluvčího, ale pak se zaseknou a diví se: „Panebože, tenhle výraz jsem neslyšel od... Přesně takový by použila moje prateta.“

Četl jste v dětství holandsky, nebo jste rovnou přesedlal na angličtinu?

Moji rodiče moc nečetli, takže mezi jediné knihy, které jsme měli doma, patřila antologie jednoho holandského autora ve stylu Readers Digest a kniha o koncentračním táboře nazvaná Buchenwaldské peklo, kterou měl otec zřejmě kvůli svým pocitům viny z války, kdy bojoval na špatné straně – místo v holandské armádě byl v té německé. Pak tam byl spis Radost ze sexu doktora Alexe Comforta, který můj otec zakryl balicím papírem, aby nebylo na první pohled poznat, o co jde. A co udělá malý kluk, když takovou knihu bez popisu na hřbetě vidí? Celý zvědavý ji vytáhne z knihovny a samozřejmě: Radost ze sexu. Ještě jsme měli roztomilé povídky Don Camillo a jeho svět italského spisovatele Giovannina Guareschiho, které vyprávějí o sporech mezi komunistickým vesnickým starostou a knězem. Tahle kniha se z našich domácích zásob jako jediná aspoň vzdáleně blížila literatuře. Později jsem si kupoval po antikvariátech nějaké knihy sám. Ale číst jsem vlastně začal až anglicky. Četl jsem úplně všechno, stačilo, aby to bylo potištěné písmem. Kdyby se na ulici válel popsaný papír, nemohl bych projít kolem, aniž bych ho zvedl a podíval se, co na něm stojí. Četl jsem sci-fi, romance, historické romány, thrillery, detektivky, zkrátka cokoli. Jak jsem ale začínal psát, četl jsem čím dál méně, a když jsem později už psal hodně, četl jsem jen málo. Teď hlavně poslouchám hudbu.

ukázka z rozhovoru, který připravila Šárka Nováková pro kulturní web Kulturissimo