Vzpomenete si ještě na tu chvíli, kdy jste sedla ke stolu a začala psát Hrdého Budžese? Jaký byl váš spisovatelský plán a kam až jste se s Helenou Součkovou vlastně dostala?
 
Hrdého Budžese jsem začala psát v prosinci 1994, pamatuji si to přesně, protože byl mikulášský večer. Bydleli jsme tehdy na Žižkově, na rohu ulice Božích bojovníků a Husitské, z okna jsem se dívala  na hospodu U vystřelenýho oka. Měla jsem celkem jasnou představu toho prvního příběhu, ale vůbec jsem netušila, jestli se mi ji povede naplnit. Později v průběhu psaní jsem si říkala, že by bylo fajn pokračovat osmdesátými roky a gymnáziem a poslední část, že by se mohla odehrávat v roce osmdesát devět. K druhému dílu – Oněgin byl Rusák - jsem se dostala za deset let. Došlo i na třetí, Darda, ale ten nakonec vypadá úplně jinak, než jsem původně chtěla. Místo osmdesátého devátého – současnost.

Vaše nová kniha Medvědí tanec je anoncována jako román o posledních dnech Jaroslava Haška? Proč Hašek? Proč poslední dny? Zajímalo vás ukázat humoristu z té tragičtější strany? Každá sranda něco stojí?

Nejslavnější český spisovatel Jaroslav Hašek je nesmírně zajímavou a rozporuplnou postavou naší literatury. Zdálo se mi, že zejména poslední měsíce jeho života nabízejí možnost podívat se na něj trochu jiným pohledem, než bývá zvykem. V alespoň částečném kontrastu se zažitou a velmi zjednodušenou představou veselého kumpána a opilce.

O tom, že bych se pokusila napsat o něm román, jsem přemýšlela mnoho let. V posledních zhruba pěti ta představa získávala konkrétnější obrysy. Vždycky mě jako autor i jako člověk velmi zajímal a od určité doby už jsem se cíleně snažila, získat co nejvíce informací a orientovat se ve faktech jeho – minimálně na poměry většiny českých literátů – tak pohnuté a dobrodružné existence. Potřebovala jsem vědět a znát alespoň tolik, abych se v tématu mohla relativně svobodně pohybovat. Ačkoli nakonec jsem si pro svůj příběh vybrala jen samotný závěr Haškova života.

Řadu věcí z bohaté české „haškologie“ jsem znala již dříve, něco pro mě bylo nové. Ale to konec konců nebylo úplně zásadní, moje knížka není a neměla být biografií. Je to román a tudíž fikce, jakkoli jsem samozřejmě chtěla, aby působila věrohodně. Není na mně, abych posoudila, jestli a nakolik se to povedlo. Snad ještě jedna věc, nejde jen o příběh Haškův. Pro mě je to, svým způsobem, příběh „český“. Kromě jiného se vší tou podivnou marností, která se nám sem pořád vrací jako bumerang. Podobně jako Hašek v tom nejsme nevinně, i když si to rádi namlouváme. Ale to by bylo na velmi dlouhé povídání.

Dejte prosím svoje tipy na knihy, které vás v poslední době připravily největší čtenářské zážitky? Aspoň dvě, tři...

V poslední době jsem si se zájmem a potěšením přečetla například knihy dvou historiků – Františka Šmahela „Jan Hus, život a dílo“ a Jiřího Raka „Zachovej nám, Hospodine“. Momentálně mám rozečtenou vynikající knihu Petera Demetze „Praha černá a zlatá“. A nesmím zapomenout ani na „Opráski sčeskí historje“, ty mě opravdu nadchly.