Simon Freeman, vytrvalý objevovatel radosti z běhání, kterou též přes deset let praktikuje, položil autorovi knihy Stopy v oblacích pár otázek.

Jaké jsou podle tebe vlastnosti nejlepších terénních běžců a může je vůbec „normální“ běžec nějak získat?

Tou určitě nejdůležitější vlastností je houževnatost: fyzická i psychická, vše od kuráže až po schopnost setřást ze sebe doprovodnou bolest. Někteří patrně začínají s větším vkladem než my ostatní, ale myslím, že pokud opravdu chcete, pak si tuto vlastnost osvojíte. Vedle toho musíte být super fit: mít sílu, vytrvalost, hbitost a ten druh přirozené mrštnosti, který vám dovolí zvládat vysokou rychlost při běhu z kopce. Samozřejmě je dobré, když skoro nic nevážíte. Ještě jsem neviděl vysokohorského běžce, který by si nesl byť jen špetku sádla navíc, ale to se dá shodit. A co je také podstatné – musíte být v horách doma. Kdo se v horách narodil a byl jimi odkojen, má obrovskou výhodu nad těmi, kdo se narodili ve městě. Ale i to se dá překonat: jen si zkrátka musíte upravit svůj život tak, abyste mohli trávit spoustu času běháním po svazích. Je to asi trochu magořina, ale podle mě to stojí za to.

Co bylo na psaní této knihy nejtěžší? A co naopak nejlepší?

Rozhodnout se, co vypustím. Řada lidí, úspěchů a míst vysloveně křičela, aby se do knihy dostali, jenže já jednoduše tolik místa neměl. Také bylo obtížné dostat se do takové stavu mysli, abych mohl vůbec lidem, kteří nikdy po svazích neběhali, popsat, jaké to je. Tajemství, jak se v tomto druhu běhu zlepšit, tkví částečně v tom, že se vám stane druhou přirozeností, že zkrátka přestanete myslet na nepohodlí a na rizika, a jdete prostě na věc. Ale nemůžete psát knihu s tím, že vlastně „zas tak o nic velkého nejde“. Takže jsem se musel naladit do rozpoložení své staré mysli, kdy jsem si opravdu všechny obtíže dost uvědomoval.

A pokud jde o tu nejlepší část – to byli bezesporu lidi. Tolik různých lidí mi pomáhalo, nejen v různých částech Británie, ale i mimo, lidi různého věku a různých zázemí a každý z nich měl do tohoto báječného sportu, o němž většina lidí nikdy ani neslyšela, svůj osobitý vhled. Poskytli mi čas, informace, tipy, rady, odkazy, archivní materiál – jako by tu byla jakási kolektivní vůle, že ta kniha prostě musí být napsána.

Jak na vydání knihy reagovala tato specifická běžecká komunita?

Byli velmi laskaví. Nemyslím si, že bych se trefil do vkusu všem, ale obecně byli tito lidé asi rádi, že jsem se pokusil to nejlepší vydat tiskem. Někteří nedávno vyjádřili obavy, že tento knižní úspěch povzbudil řadu nedostatečně připravených nováčků k tomu, aby to zkusili, a tím vystavil riziku nejen sebe, ale i ostatní běžce, a navíc začali poškozovat přírodu a zhoršili atmosféru některých nejpopulárnějších závodů. To mne sice znepokojuje, ale nemyslím si, že za zvýšením zájmu o off roadové běhání v posledních letech stojí výhradně má kniha. Domnívám se, že slabochy nepohodlí běhu poměrně rychle odradí a že většina lidí je tak bystrá, že pochopí, že je třeba mít trochu respektu k horám a taky k lidem, kteří v nich žijí a běhají.

Jaký byl tvůj nejtěžší závod?

Nevím, jestli na to dokážu odpovědět. Bylo jich tolik. Můj první běh na Ben Nevis. Můj druhý běh na Ben Nevis. Můj první pokus na okruhu Boba Grahama. Můj druhý pokus… Myslím, že nejhorší ze všech byly mé úplně první pokusy o terénní běh, kdy jsem posledních pár mil střídavě proplazil a prosvíjel na zadku. Ale možná že správnou odpovědí je, že pokud při tomto druhu běhu nemáte pocit, že jste nic těžšího nezažili, pak jste se o to asi ani pořádně nepokusili.

ze stránek běžce a propagátora běhu Simona Freemana ukázku z rozhovoru přeložil Michal Plzák