Už na první pohled vaše knížka vykazuje určité styčné body s úspěšným románem Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od Jonase Jonassona. Inspiroval jste se jím nějak?

O Stoletém staříkovi jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem měl svou knížku už téměř dopsanou. Popravdě řečeno jsem ho ani nečetl, ale tuším, že mezi oběma knížkami je jistá podobnost. Dodneška jsem si Jonassonovu knížku nepřečetl, ale viděl jsem film. Nevím, jestli se do četby Staříka někdy pustím, může být, ale je zjevné, že moje knížka je z těch dvou prostě lepší.

Na popularitu „Staříka“ navázalo několik dalších knížek s postavami v pokročilém věku. Skoro to vypadá, že chcete-li dnes napsat bestseller, je nutné do hlavní role obsadit důchodce.

Příběh Franka Derricka je velmi volně inspirován mou matkou, která se ocitla v podobné situaci jako on. Překročila osmdesátku a žila sama. Neměl jsem moc čas ani chuť ohlížet se po dalších knížkách se starými lidmi v hlavních rolích. Frankův vysoký věk je vlastně svým způsobem nepodstavný, chtěl jsem vyprávět příběh člověka, který se ocitl v jakési mezní životní situaci. Čili bych neřekl, že jsem součástí nějakého důchodcovského literárního žánru. Jasně, vzhledem ke zmíněné oblibě Staříka jsem snáze našel vydavatele, pomohlo to s propagací mé knížky, ale rozhodně to nebylo nějak cíleně plánované. A znovu neskromně opakuji, že má „důchodcovská“ knížka je lepší než všechny ostatní.

Velkou roli ve vaší knížce hraje hudba – aby ne, vzhledem k vaší muzikantské kariéře. Jakou muziku jste si pouštěl při psaní?

Poslouchal jsem spoustu oblíbených věcí, The Jam, Elvise Costella a další. Akorát jsem se musel donutit nevnímat tolik texty, aby mě při psaní podvědomě neovlivňovaly. Není to zrovna muzika, kterou byste si pouštěl jen tak, jako kulisu. Ale můj pracovní den začínal zpravidla tak, že jsem pustil desku The Jam, uvařil si pořádný hrnek kafe a pustil se do psaní.

Jste také tak velkým filmovým fanouškem jako Frank Derrick?

Samozřejmě. Miluju filmy jako Juno, Malá Miss Sunshine nebo Terapie láskou, zbožňuju všechno, co vzniklo podle předlohy Denise Lehana a pořád dokola se můžu dívat na filmy s Jasonem Bournem. Což vlastně dost často dělám.

A váš vůbec nejoblíbenější film?

Už navěky to asi bude klasika Život je krásný.

Kdyby došlo na zfilmování Franka Derricka, koho byste rád viděl na režisérském postu?

Moc by se mi líbilo, kdyby se Frankova příběhu ujali bratři Coenové. Asi by to trochu vyčnívali z jejich filmografie, ale rozhodně by to byla úžasná podívaní. Do hlavní role bych obsadil Toma Courtenaye.

Je pravda, že stát se spisovatelem jste zatoužil při sepisování autobiografie, shrnující vaši muzikantskou dráhu?

Ano. Ta vášeň a vzrušení, které jsem při psaní cítil, mně přiměla si to zopakovat. Neměl jsem přitom vůbec ponětí, jak se takový román píše. Můj první literární pokus Storage Stories vznikl jako fiktivní pokračování zmíněné autobiografie, v níž jsem shrnoval své působení v kapele Carter USM. Později se z ní stala čistá fikce a takhle jsem sbíral první romanopisecké – dá-li se to tak říct – zkušenosti. Už v minulosti mi hodně lidí říkalo, že bych měl začít psát. Jenže mně se do toho nechtělo, tuhle radu jsem si interpretoval tak, jakože mi vlastně říkají, že bych měl seknout s muzikou. Tak možná se teď najdou lidi, kteří si budou přát, abych přestal psát. A začal místo toho raději dělat hudbu.

Máte toho za sebou opravdu hodně, ale nejsilněji je vaše jméno spojené s kapelou Carter USM. S jakou ideou jste tehdy s Lesem Carterem skupinu zakládali? Co přesně jste chtěli svými písničkami sdělit?

V začátcích jsme chtěli být strašně slavní a stát se nejlepší kapelou na světě. O to nám šlo především, na nějaké „sdělení“ jsme vůbec nemysleli. Jenže když jsme pak začali skládat první písničky, k našemu velkému úžasu jsme zjistili, že se z nás stala kapela vyjadřující se k politice a vůbec dění kolem sebe.

Jakým způsobem se podle vás sune a vyvíjí situace na dnešní hudební scéně?

Trochu se stydím, ale neposlouchám moc nové hudby, takže se necítím dostatečně kvalifikovaný, abych nějak smysluplně odpověděl. Jsem rád, že jsem byl v takové kapele, v jaké jsem byl, asi by se mi moc nechtělo být součástí nějaké dnešní „scény“. Teď jde jen o to, jak si vydělat na živobytí prostřednictvím crowdfundingu, sponzoringu a dalších věcí. My jsme s Lesem zažili ty šťastné časy, kdy lidé za muziku platili.

Britové byli vždycky na svoje kapely velmi pyšní a nedali na ně dopustit, zejména britský hudební tisk. Platí to pořád?

Platí a týká se to i fanoušků Carter USM. Ti jsou stále neuvěřitelně věrní a loajální.

Je tedy nějaká šance na nové aktivity Carter USM?

Ne. Už v minulosti jsme několikrát prohlásili, že naše poslední koncerty jsou skutečně poslední. Byli bychom velcí pokrytci, kdybychom si to najednou zničehonic „rozmysleli“.

A jakým způsobem budete pokračovat dál coby spisovatel? Budete se Franku Derrickovi věnovat i nadále?

Ve Velké Británii vyšel loni druhý díl Frank Derrick’s Holiday of a Lifetime, v níž se blíže seznámíme s Frankovou rodinou. Už se mě dost lidí ptalo, jestli bude i „trojka“. Nejsem si ale úplně jistý. Chtěl bych tu postavu udržet v mezích uvěřitelnosti a ji jen slepě posílat do nějakých trhlých dobrodružství.

Krom toho jsem taky napsal knížku, která nemá s Frankem Derrickem nic společného, a doufám, že to bude další věc, která mi vyjde. Možná se pak vrátím k Frankovi, ale jak už jsem říkal, chci být trochu obezřetný.  Nerad bych dopadl tak, že budu psát už jenom knížky o staříkovi, kterému se dějí podivuhodné věci.

Rozhovor vedl Jindřich Göth pro časopis Instinkt

Jim Bob Morrison ( 1960) zpěvák, muzikant, spisovatel, narozen 22. listopadu 1960 v Londýně. Působil v několika lokálních kapelách a v roce 1987 společně s kytaristou Lesem Carterem, zvaným Fruitbat založil disco punkovou kapelu  Carter USM.  V roce 2014 vydal knihu Mimořádný život Franka Derricka, 81 let, na níž navázal pokračováním Frank Derrick’s Holiday of A Lifetime.