V polovině července 1945 americké zastoupení znovu otevřel velvyslanec, třiapadesátiletý Laurence Adolph Steinhardt. Zkušený diplomat (před Československem pracoval na misi v Peru, Turecku, a hlavně v roce 1939 v Sovětském svazu) a obratný právník však nepřijel v nejlepší náladě. Jen půl roku před tím mu totiž prezident Roosevelt dal najevo, že s ním nepočítá v nejbližším kruhu svých poradců, s nimiž mířil na Jaltskou konferenci. Obával se jeho tvrdé antikomunistické reputace a také toho, že Steinhardt během své diplomatické mise v SSSR prohlédl mnohé ze sovětských mechanismů vládnutí a upadl u Stalina v nemilost. 

Během svého pražského angažmá se proto Steinhardt zaměřoval hlavně na praktický chod ambasády či osobní záležitosti, a svoji politickou činnost a pasivitu při získávání informací kamufloval optimistickými depešemi do Washingtonu. To neznamená, že by se nestýkal s českými politiky, včetně těch komunistických. Osobně se znal i s Klementem Gottwaldem. Jen jeho řeči o znárodňování nebral příliš vážně…  (zdroj www Českého rozhlasu)

Ukázka:

Bylo evidentní, že události jako Steinhardtova cesta do Plzně měly pozitivní dopad na veřejné mínění, a přitom velvyslanectví a americké daňové poplatníky nestály téměř nic. Přesto se Schönbornský palác stále více zaměřoval na problémy ekonomické a obchodní povahy. Na osud amerických investic Steinhardt dohlížel zcela oprávněně, ale obchodní aspekt práce velvyslanectví se brzy rozrostl na úkor jeho politické a veřejné činnosti a občas se nebezpečně prolínal s jeho soukromými zájmy.

Podle oficiálních údajů představoval majetek Spojených států v zemi na počátku druhé světové války částku 148 milionů dolarů. Největší položku, 67 milionů 100 tisíc, tvořila hodnota amerických podílů v nejrůznějších podnicích. Američtí investoři také vlastnili nemovitosti oceňované na 28 milionů 400 tisíc dolarů; americké korporace dále uložily v českých bankách 13 milionů 750 tisíc dolarů; zbytek tvořily dluhopisy, osobní účty a životní pojistky amerických občanů.57 Před válkou investovaly americké korporace do jedenácti společností působících v Československu. Největší z nich byla Vacuum Oil Company, pobočka newyorské firmy Socony-Vacuum Oil Company, pozdější slavná Mobil Corporation. Dalšími americkými předválečnými investory byly společnosti International Telephone & Telegraph Corporation, IBM, Remington a Paramount.58 Steinhardt věnoval nejvíc pozornosti firmě Vacuum Oil Company, protože byla jedním z hlavních klientů jeho právnické firmy v New Yorku a její předseda Harold S. Sheets byl jeho blízkým přítelem. Velvyslanec a pan Sheets spolu do rafinerie v Kolíně, kterou společnost Socony-Vacuum Oil před válkou vlastnila, cestovali.59 Nebylo přitom jasné, jestli Steinhardt jednal legitimně ve prospěch zájmů americké korporace a jejích akcionářů, nebo jestli jeho cesta do Kolína byla poradenskou službou právníka svému soukromému klientovi – nebo jestli spojení obou rolí bylo legální a etické.

Zatím mohli Steinhardt, pan Sheets a Vacuum Oil Company hledat útěchu v úvodníku Rudého práva, který přiznal, že američtí průmyslníci jsou známí svými manažerskými schopnostmi, smyslem pro obchod a dobrými výsledky. Pokud by v budoucnu mělo proběhnout znárodnění, zahraniční vlastníci dostanou náhradu, protože Československo se nechce ze světových trhů vyloučit. Právě naopak. Praha doufá, tvrdil komunistický deník, že si zajistí americké půjčky a odbornou pomoc západních odborníků.60

Další problém pro Steinhardta představovaly filmové společnosti Motion Picture Producers a Distributors of America. Československý filmový průmysl byl znárodněn krátce po velvyslancově příjezdu. Pražská studia patřila mezi nejlepší a největší v Evropě; některá z nich byla vybavena nejmodernější technologií. Široce pojatý dekret znárodnil nejen studia, ale též výrobu a distribuci filmů stejně jako jejich vývoz a dovoz. Dekret podepsal prezident a Václav Kopecký, stalinistický ministr informací, mu za to košatě poděkoval. Beneš mu odpověděl v podobném duchu. Tvrdil, že znárodňovací dekret podepsal rád. Přitom jen o několik dní předtím si před delegací OSS stěžoval, že filmový průmysl je „sovětizován“.61 Tisk znárodnění Barrandova uvítal, protože prý otevře cestu k výrobě uměleckých filmů a ne jen těch, které mají investorovi přinést co největší zisky.62 Nově vytvořený Státní filmový monopol se těšil na spolupráci s Američany, ale ti všechny nabídky ignorovali s tím, že nová instituce pro ně není partner. Filmoví magnáti a Hollywood totiž nabyli přesvědčení, že nová situace nebude mít dlouhého trvání.

Steinhardt ji prostudoval a na rozdíl od hollywoodských bossů bryskně pochopil, že Státní filmový monopol jen tak nezmizí. Nejen že je to pro Američany seriózní partner, je to dokonce jediný možný partner. Rusové už podepsali velkorysou dohodu, která jim dávala 60 procent veškerého promítacího času v československých biografech, a Britové, Švédové, Italové a další podepsali dohody na skromnější podíly. Steinhardt správně vycítil, že veřejnost po šesti letech válečného půstu „očekávala americké filmy hned první den po osvobození“. Nemohl pochopit, proč najednou nebyl v kinech k vidění jediný americký film. V ostře formulovaném dopise adresovaném americkému filmovému průmyslu velvyslanec varoval, že by byla hloupost, kdyby Hollywood spal, zatímco ostatní si rozdělují trh. Steinhardt bubnoval na poplach, že v Československu lze na filmech vydělat. Zároveň filmaře upozorňoval, že vedle komerčního aspektu je třeba na věc pohlížet i z politického hlediska. Československo je „bojová linie mezi komunismem a demokracií“ a v nadcházející bitvě idejí budou americké filmy potřeba.63

Američtí filmoví obchodníci Steinhardtovy rady ignorovali a zvolili na první pohled sebevražednou strategii. V létě 1945, právě když jejich filmy začaly přitahovat zástupy fanoušků, se rozhodli z trhu zcela stáhnout. Rusové přirozeně reagovali tím, že svou nabídku dál rozšířili.64 Dokonce i levicový tisk v Praze vyjádřil zklamání nad tím, že se Hollywood rozhodl odejít. Před válkou byly americké filmy běžně přístupné a teď je veřejnost postrádá.65 Analytik OSS napsal, že československému publiku se stýská po amerických filmech, protože ruské snímky jsou „příliš dlouhé, příliš smutné a příliš ruské“.66 Steinhardt přesně vycítil, že americký filmový průmysl brzy pochopí vlastní omyl a bude muset bojovat o to, aby získal zpátky postavení, kterého se předtím dobrovolně vzdal.

Kromě velkých korporací pracoval Steinhardt také ve prospěch vlastnických zájmů hodně bohatých osob, včetně rodin Petschkových a Gellertových, před válkou pohádkově bohatých dynastií střední Evropy.67 A konečně – kromě korporací a velmi movitých klientů – měl Steinhardt stůl plný telegramů a dopisů běžných Američanů, kteří před válkou v Československu něco vlastnili a teď chtěli vědět, co se s jejich majetkem stalo. Všechny tyto případy – velké i malé – museli v Schönbornském paláci zkoumat. V řešení problémů tohoto typu byl Steinhardt velmi dobrý a produktivní, ale tato činnost odváděla jeho pozornost od politického rozměru jeho mise v poválečné Praze.

Jen málo lidí se Steinhardtovi vyrovnalo, pokud jde o inteligenci, ctižádost a energii. Přesto se někteří jeho kolegové v soukromí ptali, jestli je pořád ještě velvyslancem Spojených států, nebo zda je bohatým právníkem, který se nemůže rozhodnout mezi veřejnou službou a soukromými zájmy.

Napjatá situace v Moskvě během prvních let druhé světové války Steinhardta nutila, aby se na své velvyslanecké povinnosti skutečně soustředil. Udržoval a rozvíjel širokou škálu kontaktů v diplomatické komunitě a využíval je k tomu, aby pochopil podstatu stalinismu a naučil se rozumět událostem, které určily směr dějin: přesně předpověděl smlouvu mezi Hitlerem a Stalinem ze srpna 1939 i nacistický přepad Sovětského svazu v červnu 1941. Přestože žil v privilegovaném postavení, dokázal si představit, jak žili ti, kdo nebyli tak bohatí jako on a neměli diplomatickou imunitu. Po stalinské Moskvě si velvyslanec užíval nevázanou atmosféru Istanbulu. Válka zuřila daleko od tureckých nočních klubů, ale Steinhardt se dál věnoval svým povinnostem. Komplikované místní politické scéně rozuměl velmi dobře a hlavně našel způsob, jak v zemi prosazovat americké zájmy. Dokázal, co od něho Bílý dům a ministerstvo zahraničích věcí ve Washingtonu očekávaly. Možná mu pomohlo to, že se během války nemohl bez problémů pohybovat mezi Tureckem a svou právnickou firmou v New Yorku. To omezilo jeho přímé angažmá v soukromých obchodních operacích a nutilo ho soustředit se na svěřenou misi.

Steinhardtovo jmenování do poválečné Prahy přišlo v době, kdy ho nic neomezovalo. V roce 1945 v Československu neexistoval ekvivalent Stalinovy NKVD a Steinhardt měl k dispozici dvacet čtyři hodin denně své letadlo s pilotem. Díky tomu měl všechny evropské metropole na dosah. Zaoceánská přeprava mu dovolovala dostat se do New Yorku během týdne. A protože měl oprávněný pocit, že jeho politická hvězda v poválečném Washingtonu začala klesat, věnoval se víc a víc svým právním i obchodním záležitostem. Válka a její následky pro ně vytvořily bezpočet příležitostí. Platilo to zejména pro velvyslance, který jako on měl přístup k zákulisním informacím.

Jeho nadřízení ve Washingtonu měli dostatek důvodů Steinhardtovi nařídit, aby se buď začal plně věnovat své diplomatické misi, nebo z úřadu čestně odstoupil. Z neznámých důvodů se však rozhodli předstírat, že je na velvyslanectví v Praze všechno v pořádku. Pro zlepšení nefunkční instituce neudělali vůbec nic.