Duchu Jana Antonína Bati, zjev se!

/ Tomáš Weiss

Markéta Pilátová se definitivně stala první českou latino-americkou spisovatelkou. Vyšlo to tak přirozeně. Hispanistka, které v Jižní Americe často pobývá, píše o ní knihy a reportáže a určité její kouty zná z první ruky. Také její nová kniha je jihoamerická, přestože se týká osudů českého podnikatele J. A. Baťi. Ten ale musel emigrovat a v Brazílii postavil čtyři města. Nemohl se vrátit domů, nemohl se bránit nařčením z kolaborace. Někdy se stane lidská džungle neprostupnou....
Markéta Pilátová se definitivně stala první českou latino-americkou spisovatelkou. Vyšlo to tak přirozeně. Hispanistka, které v Jižní Americe často pobývá, píše o ní knihy a reportáže a určité její kouty zná z první ruky. Také její nová kniha je jihoamerická, přestože se týká osudů českého podnikatele J. A. Baťi. Ten ale musel emigrovat a v Brazílii postavil čtyři města. Nemohl se vrátit domů, nemohl se bránit nařčením z kolaborace. Někdy se stane lidská džungle neprostupnou....

ukázka:

Jan Antonín Baťa 
(Nevlastní bratr Tomáše Bati, který po jeho smrti dovedl firmu Baťa k světovému rozmachu)

Ležím na bílé posteli. Lněné plátno je moc naškrobené. Sněží. V dálce slyším moje první housle, ty skřipky, co maminka koupila od cikána. Jedu na černém futrálu dolů z kopce, je pevný a lepší než sáňky a jsem dole první. Kluci po sobě házejí sníh, celého mě zasypou a chtějí mě zahrabat do závěje, a já se bráním a sotva dýchám.

Bolí mě na prsou. Lída mi podala skleničku s vodou a zapnula větrák. Je těžký, temně, výhružně bzučí jako menší létadlo. Jako naše létadlo Lockheed Electra L–10, výrobní číslo 1091, rok 1937. Jako první Čech jsem s ním obletěl celý svět. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Vidím větrák a hned zase létadlo. Větrák, létadlo. Tam, zpátky. Větrák, létadlo. Sem a tam. Tam a sem. Monotónní hukot motorů. Klapot dřevěných lopatek. Vedro zahnané do kouta, které se vrací jako zážeh motoru.

Dívám se na strop a jsem přesvědčený, že na mě to monstrum spadne, nebo že do něj nastoupím, zapnu si bezpečnostní pás a poletím domů. Potím se a hned zase třesu zimou. Nejspíš cestovní horečka. Uklidňuje mě ale, že vedle nemocnice roste stará a pokroucená dama da noite. Noční dáma, strom s malými hustými listy a drobnými květy. Dona Marina Trachtová kdysi říkala, že jí roste pod okny, protože její vůně přináší do domu štěstí. Ležel jsem tenkrát s prvním infarktem v Batayporã v domě Jindry Trachty, kde jsem měl kancelář. Ležel jsem jak lazar, protože se mi udělalo špatně. Byla tam jen Marina. Jindrova krásná Marina. Vždycky čilá jak veverka. Bylo mi zle. Všechno se se mnou zhouplo a jako bych úplně sám letěl vzduchoprázdnem. Všichni taky někde létali jako špinavé prádlo, byli na pile, káceli prales nebo vyřizovali nějaká papířiska, a já jsem držel Marinu za ruku a prosil ji, aby neodcházela.

Doktor tam samozřejmě nebyl. Doktoři v pralese nejsou. Marina mi slíbila, že nikam neodejde. Šeptala: „Pane Baťo, vdechněte trochu té vůně, přináší štěstí. Tož jsem se nadechoval, jak nejvíc to šlo. Květy noční dámy jsou kříženci kaktusů a orchidejí. Kvetou. Vydechují do noci omamnou, úporně sladkou vůni a slétají se k nim houfy nočních kolibříků a motýlů. Po třech dnech odkvétají. Proč vykvetly zrovna teď? Copak je jaro? Jak že je ta písnička? „Aj každá babůvka stará — je veselejší zjara...“

Co mi to noční dáma chce říct? Že dnes je dobré zemřít? Brblám, že nikdy není dobré zemřít. Když Lída nebo Maja ráno otevřou okna, ta vůně mě zalehne, zasype a odnese pryč. Daleko od nemocnice v Sao Paulu, daleko přes oceán, do jiné vůně, provlhlého pachu hlíny a jarního sněhu, kde nelapám po dechu, ale všechno nenasytně lokám velkými doušky. A nebojím se tam nadechnout. A nebojím se tam vrátit.

Vrátit se, abych mohl vykládat a přidal k těm fámám, lžím, konspiracím, malým a velkým pravdám něco dalšího, tentokrát svého. Byl jsem už všelico v ústech a sprostých hubách lidí: nacista, Žid, německý Žid, český Žid, obyčejný Žid, prašivý Slovan, agent třetí říše, dezertér, vlastizrádce, škůdce národa, velikán, obětní beránek komunistů, král ševců, pokračovatel, Šéf a teď prý taky neuralgický bod novodobé české historie. Přeberte si to, jak chcete, ale vracím se, protože jsem se nikdy nesmířil s tím, že Lída s Editou a po nich i Dolores musely žebrat před vaší nespravedlivou spravedlností!

Zase se rozčiluju, a to bych neměl, umřel jsem přece na infarkt. Chci se podívat na ten příběh pěkně popořádku. Možná ho i rozcupovat na malé kousky. A pak je trpělivě dávat dohromady, abych viděl, jestli je možné znova dílky sestavit tak, aby držely pohromadě. Ujasnit si všechny nitky, pokochat se tím, že už teď vím, který všivák za ně tahal, všechno si prohlédnout pod zvětšovacím sklem času. A pochopit, proč jste mě tak dlouho nechtěli poslouchat. Proč jste všechno chtěli vyprávět sami.

 

Ludmila 
(Dcera Jana Antonína Bati)

 

Byl bílý jako křída. Kolikátý už by to byl infarkt? I když to tak nevypadalo. Myslela jsem si, že je mu jenom špatně, že něco snědl, nebo že se prostě jako už tolikrát přecpal. Zavolala jsem doktorovi Andrademu, aby přijel do Batatuby, a aby přijel rychle. Je to infarkt. Sakra. Sákra! Tož co už včil... to je mi, pane, pěkná čučka, jak říkala stařenka Gerbecová v Hradišti, jak říkal doktor Gerbec. Včil už nic.

Jeli jsme do ohromné nemocnice Bene cência Portugesa v Sao Paulu. Je to skoro měsíc. Na posteli pořád malý dřevěný skládací stoleček, aby mohl psát. Prací vzdorovat smrti. Naše pilná rodina práce. Pilnou a požehnanou prací vzdorovat všemu. Smrti i životu. Po ruce papír a tužku. Plnicí pero nechce, když se na delší dobu zamyslí, vysychá mu inkoust. Střídáme se s maminkou, vypadá unaveně. Ona i on, všichni vypadáme unaveně. On si pořád něco zapisuje. Pořád rozhoduje, bere na sebe zodpovědnost. Každý den si ji navléká jako čistou košili. A utahuje si kravatu práci.

Pořád přemýšlí. Pořád je tady. Ráno se budí brzy. Chce, abychom otevřeli okno, aby mohl volněji dýchat, aby viděl východ slunka. Díval se do slunka, ale to já viděla, jak se propadá do svého putování po všech fabrikách, co je rozesel po světě a co tam rostly jako houby po dešti, jako žampiony v dobře pohnojené půdě. Fabriky, které všichni všude obdivovali, jejich baťovácký systém, úhlednost, účelnost, bezchybné fungování, výkonnost, příležitosti. Fabriky, které byly všem trnem v oku. Kapitalistům i komunistům.

Viděla jsem ho, jak jezdí a všechno dobře obhlíží, jak přemýšlí, co kde koupit, vynalézt, zúročit, vzdělat, zlepšit, zpeněžit, osídlit... vím ale, že právě teď se žene s honáky za stády bílých býků po prašných cestách s červenou hlínou. Brouzdá s nimi po březích řeky Paraná a po večerech jí u táboráků kusy pečeného buvolího masa rukama a nemusí se žinýrovat a odkrajovat tlusté ani dbát na slušné vychování. Dívá se do mohutných proudů kalné Paraná a touží vysušit všechny bažiny, které jsou kolem. Zkrotit tu řeku!

Rozhodně mu nestačí, že tam na mrtvých pahýlech stromů každý večer hřadují hejna bílých volavek, že je to jejich království. On chce, aby z těch mokrých bublajících bahnisek bylo něco užitečného, budoucnost, něco pro lidi. Ne pro volavky. Touží dostat na kolena tu mohutnou, pyšnou řeku a využít všechnu tu pýchu a mohutnost k pokroku, k něčemu lepšímu, než co téhle krajině přisoudily sudičky, které rozdaly špatné karty nezaměstnaným bezzemkům. Už tady místo pustiny vidí stát moderní domy a továrny, kina a nábřeží, úhledné zahrady místo džungle. Touží ochočit si tu divokou přírodní aroganci. Svázat ji tím největším mostem, jaký Brazílie kdy viděla, být tak trochu Karlem IV., být všude jinde jen ne tady, uvázaný k těmhle nabíleným stěnám a naškrobenému prostěradlu a srdci, které je nespolehlivé a pořád bolí.

Říká, že cítí vůni damy da noite. Nechci mu to vyvracet, přestože je srpen a noční dáma kvete v březnu. Co na tom, kdy ten pitomý strom kvete! On teď touží po jeho sladké vůni. A po dortu. Po sněhových pusinkách. Po uzeném hovězím jazyku. Po šťouchaných bramborách s osmaženou cibulkou. Po másle. Po zmrzlině. Po obyčejné silné kávě. Nic z toho nesmí.

„Proč mám žít, když nesmím nic jíst?“ ptá se vyčítavě. „Ale tatínku,“ okřiknu ho. „Takhle nemluvte!“ Nechápu, proč mu vykám. Tázavě se na mě podívá a usměje se. „My si vykáme, Liduško? Co blázníš, prosím tě!“ „Ne, to já jen... nevím. Jen mi to vyklouzlo.“ „Tož to ja,“ přitaká a už na to nemyslí. Zapisuje si. Píše básně. Špatné básně. Krásné básně. Jeho básně. A velké tělo slováckého chlapiska se na postel vymyšlenou pro drobné Brazilce skoro nevejde. Je rozložitý jako duby tam u nás. Jako stromy, které tady nerostou. Tady mají příliš měkké dřevo, ochotné se kdykoli skácet k zemi, pohostinné ke každé havěti, která vyhlodá spousty děr a rozloží ho na třísky dřív, než vyroste do nebe. Jenže on je dub, a toho skolí třeba blesk, nebo až osmý infarkt. 

....

Další články

Tři knihy americké spisovatelky Marylinne Robinsonové (1943) - Gilead, Lila a Domov -  patří k sobě a říká se jim gileadská trilogie, podle fiktivního města, kde se odehrávají. Za první z nich dostala autorka Pulitzerovu cenu a vůbec - pro mnohé lidi z literárního světa i čtenáře patří k několika nejvýznamnější literátům současnosti. Její díla jsou rovněž výjimečná tím, že poukazují na určité pevně dané morální zásady a postoje a do jisté míry nutí čtenáře k sebereflexi.
Ukázky

Máme pro každou situaci jinou morálku nebo je to jinak?

Tři knihy americké spisovatelky Marylinne Robinsonové (1943) - Gilead, Lila a Domov - patří k sobě a říká se jim gileadská trilogie, podle fiktivního města, kde se odehrávají. Za první z nich dostala autorka Pulitzerovu cenu a vůbec - pro mnohé lidi z literárního světa i čtenáře patří k několika nejvýznamnější literátům současnosti. Její díla jsou rovněž výjimečná tím, že poukazují na určité pevně dané morální zásady a postoje a do jisté míry nutí čtenáře k sebereflexi.
 | Tomáš Weiss
Pod názvem Cítím se jako Ulrike Meinhof vyšla útlá knížka krátkých sociálně síťových postřehů a reakcí na okolní a vnitřní svět Zuzany Fuksové. Kdo zná poetiku funny raperek, dua Čokovoko, bude hned doma, kdo ne, bude si na krátké texty, balancující někde na pomezí šrapnelu a trapnosti možná chvíli zvykat. Nakonec se ale, očekával bych, zvlášť mladší ročníky s knihou důvěrně potkají. Editorem textů byl Pavel Klusák.
Ukázky

Statusy a tweety té světlovlasé z Čokovoko

Pod názvem Cítím se jako Ulrike Meinhof vyšla útlá knížka krátkých sociálně síťových postřehů a reakcí na okolní a vnitřní svět Zuzany Fuksové. Kdo zná poetiku funny raperek, dua Čokovoko, bude hned doma, kdo ne, bude si na krátké texty, balancující někde na pomezí šrapnelu a trapnosti možná chvíli zvykat. Nakonec se ale, očekával bych, zvlášť mladší ročníky s knihou důvěrně potkají. Editorem textů byl Pavel Klusák.
 | Tomáš Weiss
Chceš pobavit kamarády a nevíš jak? Tak jako existuje Malý chemik nebo Malý kouzelník, tak právě vznikl Malý humorista. Posbíráno po paměti, kde se zasekly blbiny a kraviny, hovadiny a trapné srandy. Kniha je sice doporučována od 7 let věku, ale myslím, že může dobře odvázat i postaršího páprdu čí matku. Ty pitominy jsou totiž nějak podvědomě známé už několika generacím. Paradoxně možná úplně nejmíň té nejmladší. Vhodně ilustrováno Jaromírem Plachým.
Ukázky

Příručka pro začínající (/nebo už zenově pokročilé) vtipálky

Chceš pobavit kamarády a nevíš jak? Tak jako existuje Malý chemik nebo Malý kouzelník, tak právě vznikl Malý humorista. Posbíráno po paměti, kde se zasekly blbiny a kraviny, hovadiny a trapné srandy. Kniha je sice doporučována od 7 let věku, ale myslím, že může dobře odvázat i postaršího páprdu čí matku. Ty pitominy jsou totiž nějak podvědomě známé už několika generacím. Paradoxně možná úplně nejmíň té nejmladší. Vhodně ilustrováno Jaromírem Plachým.