...ve které přináší znovu důkazy Boží existence tak, jak je kdysi formuloval už Platón, později Aristoteles a ve středověku Tomáš Akvinský ve své Summě teologické. Zkrátka: za použití naší zkušenosti a logiky se prý dá dojít až do takového stavu přemýšlení, že člověk musí uznat, že bez První příčiny všech věcí by nebylo nic. Co na to pan Krauss?

Ukázka:

Většina z těch, kdo potlačují ve svém nitru úzkost, činí tak bez jakékoli teoretické reflexe. Taková reflexe je nicméně možná a může vyústit ve větší počet různých filosofických stanovisek. Taková stanoviska nemusí být ovšem vždy vyvolána úzkostí, lze k nim dospět i jinými cestami, tomu, kdo potlačuje svou úzkost, nabízí však za všech okolností nějaké lákavé teoretické ospravedlnění. Jedním z těchto stanovisek, jediným, kterému zde budeme věnovat krátkou úvahu, je agnosticismus. Agnosticismus je nauka, že věci určité oblasti (například ty, jež jsou za hranicemi naší smyslové zkušenosti), jsou nepoznatelné, resp. že veškerá tvrzení o nich, ba i otázky, jež se jich týkají, postrádají smyslu (a jsou tedy „nesmyslné“). Slovo „smysl“ má v běžném jazyku více významů. V předchozím jsme je užívali k označení cíle a konečného naplnění lidského života. Zde se jej nyní užíváme ve významu toho, co myslíme určitými jazykovými výrazy, například tázacími či oznamovacími větami. Dnešní agnostici často nepopírají, že výroky, jimž se vyjadřujeme o úzkosti a dalších skutečnostech, k nimž dává úzkost podnět, něco vyjadřují. Vyjadřují podle jeho mínění (podobně jako citoslovce) určité námi prožívané stavy. Popírají však, že bychom takovými otázkami a jim odpovídajícími výroky něco pravdivého či nepravdivého myslili. Agnostik (jak tomu termínu zde rozumím) není však skeptik. Skeptik pochybuje, zda lze na otázky, jež úzkost vyvolává, s jistotou odpovědět, agnostik v této souvislosti o ničem nepochybuje, je si jist, že tyto otázky i všechny představitelné odpovědi na ně jsou nesmyslné.

  Agnostické stanovisko je pro ty, kdo svou úzkost potlačují, lákavé, protože jim poskytuje zdání, že ospravedlňuje jejich snahu potlačit v svém nitru úzkostné otázky pomocí teze, že takové otázky (stejně) nemají smysl. Jedná se však skutečně jen o zdání? Lze kladnou odpověď na takovou otázku nějak zdůvodnit? Domnívám se, že ano.

  Povšimněme si především, že zaujetí agnostického postoje nenáleží do počtu spontánních reakcí, které může úzkost v člověku vyvolávat. Ten totiž, kdo potlačuje svou úzkost, takový postoj zaujímá, aby nějak teoreticky znehodnotil znepokojivost otázek, jež v něm jeho potlačovaná úzkost vyvolává. To ale předpokládá, že znepokojivé otázky, před které ho úzkost staví, jsou spontánně, tj. přirozeně pociťovány jako smysluplné a že smysluplné jsou i některé z odpovědí, jež se na tyto otázky nabízejí. Rezignuje-li někdo po spontánní formulaci otázky na samu možnost jakékoli smysluplné odpovědi, není to patrně jeho přirozené, spontánní hnutí, nýbrž dochází k tomu „uměle“, pod vlivem nějaké na základě subjektivních pohnutek formulované nebo zvnějšku přijaté „ideologie“. Teprve na základě takové ideologie svůj původní postoj opustí a, jak se říká, „reviduje“ jej.

  Ideologií v této naší souvislosti nazývám každou takovou ne sdostatek zdůvodněnou soustavu myšlenek, jejíž přijetí člověka vede k revizi jeho běžných, se samozřejmostí přijímaných přesvědčení. Jedno z takových našich spontánních přesvědčení je zřejmě i to, že otázky, jež v nás v souvislosti se stavem úzkosti vznikají (smysl našeho života, původ úzkosti), nejsou nesmyslné (a to i za předpokladu, že by je ani sám mluvčí ani kdo jiný nebyl s to zodpovědět). Je-li tomu tak, a nepociťuje-li běžný, nějakou ideologií neovlivněný mluvčí při formulaci otázky po smyslu (života) a na původ (úzkosti) žádné rozpaky, je tato otázka spontánní, přirozená, což znamená, že je jí v zásadě možné smysluplně, tj. pravdivě nebo nepravdivě, zodpovědět. Smysluplná odpověď na zmíněné dvě otázky však být pouze dvojí: Buď přiznání, že ji zodpovědět nejsme s to, anebo že odpověď zní tak a tak. Kdo to popírá, měl by uvést intersubjektivně nahlédnutelné důvody, které ho k tak hluboké revizi našeho spontánního, před-teoretického poznání přivádí. Takových důvodů však, pokud mi známo, není.

  Existuje však naopak důvod, proč našemu spontánnímu poznání světa, nebrání-li tomu v konkrétním případě nějaké zvláštní překážky, můžeme důvěřovat. Co je totiž poznání, všichni víme, protože jsme všichni bytostmi vědomě poznávajícími. „Poznání“ je primitivní, dále nedefinovatelný, pojem. Je to vlastně pouhou tautologií, řekneme-li, že je to získávání nějaké, v nejširším slova smyslu, „informace“. Získat informaci je však zřejmě něco jiného, než získat desinformaci. K desinformaci ovšem také při svých pokusech o poznání občas dospíváme, a to například tehdy, když se zmýlíme. Omyl nicméně nenáleží k povaze poznání jako takového, je vždy jakousi jeho z vnějšku způsobenou poruchou. Je-li tomu tak, platí, že to, že se při nabytí nějakého poznatku nemýlíme, nevyžaduje důkazu: je totiž sdostatek zdůvodněn samotnou povahou poznání. Zdůvodnit je naproti tomu vždy třeba, že jsme obětí omylu, protože k tomu nemohlo dojít jinak než rušivým zásahem nějaké od poznání odlišné příčiny, na kterou je třeba upozornit. Je tomu zde nejinak, jako když řekneme, že k chůzi jako takové nenáleží padání, třebaže občas při chůzi uklouzneme a spadneme. Dojde-li k tomu, hledáme pro to nějakou vnější, od naší schopnosti chodit odlišnou, příčinu.

  Agnosticismus omezuje určitým způsobem naše spontánní poznání tím, že prohlašuje poznání překračující nějakou arbitrárně stanovenou hranici za (více méně) fiktivní či iluzivní. Ale, jak jsem již řekl, proč bychom měli takovou hranici, jež reviduje tak závažným způsobem naše spontánní přesvědčení, předpokládat? Soudím, že takového důvodu není.

  Způsob, jímž odůvodňuji odmítnutí agnostického postoje, budou jistě mnozí považovat za naivní. Pokud slovem „naivní“ míní „prostoduchý“ ve smyslu „hloupý“, měli by svůj názor nejprve nějak přesvědčivě zdůvodnit. Míní-li však tím slovem to, co skutečně znamená, totiž „přirozeně prostý“, pak mají ovšem pravdu, v tomto smyslu je můj postup, jak rád přiznávám, vskutku naivní. Ale to je, jak mám za to, správné: Převážná většina filosofických pravd jsou totiž prostá zjištění, která každý z běžného života zná, a jejich zdůvodnění bývá v základě téměř stejně jednoduché, jako je to, které jsem proti agnosticismu sám výše formuloval. Složitým se zdůvodnění zásadní důvěryhodnosti našeho spontánního poznání může stát teprve, když ji konfrontujeme s názory filosofů, kteří mají za to, že je třeba naše „naivní“ poznání spolu s jeho zdůvodněními nějak „revidovat“. Tímto směrem zde však dále nebudeme pokračovat: ocitli bychom se za hranicemi našeho nynějšího námětu.

Stanislav Sousedík (1931)

Patří do okruhu žáků Jana Patočky. Od r. 1965 navštěvoval jeho přednášky, po Patočkově nuceném odchodu z FF docházel do kroužku „posledních Patočkových žáků“ (patřili k nim Ivan Chvatík, Jaromír Kučera, Jiří Michálek, Jiří Polívka, Milan Sobotka). Po Patočkově smrti tento filozofický seminář pokračoval za intenzívní pomoci řady zahraničních filozofů (J. A. Aertsen, L. Honnefelder, A. Kenny, W. Shnidt-Beggemann). Zde se seznámil také s analytickou filozofií. Filozoficky je zakotven v aristotelské metafyzice a v dílech jejích vykladačů, především Tomáše Akvinského a Jana Dunse Scota. Ztrátu metafyzické perspektivy, k níž došlo v průběhu vývoje novověké filozofie, považuje za nedostatek, který má nepříznivé důsledky pro vědecký status teologie, přijatelnost víry a společenský život v širokém smyslu. Pokouší se oživit metafyzickou tradici jejím prohloubeným poznáním a konfrontací se současnou filozofií analytického zaměření.