Díky, řekl Gary. Už teď měl ten svůj ponurý a ustaraný výraz, který provázel všechny jeho nereálné projekty. Proč ten dům nestavíme z desek? zeptala se Irene. Musí to být zrovna srub? Ale Gary neodpovídal. Tak si posluž, řekla. Ale ty klády nestojí za nic.Jsou tlustý nanejvýš patnáct centimetrů. Bude to vypadat jako chajda ze sirek.
Parkovali na horním tábořišti u jezera Skilak živeného světle zelenou vodou z ledovce. Jezero mléčné naplaveninou a hluboké tak, že se voda nikdy dost neprohřála, ani v pozdním létě. Vítr nad jezerem ledový a neutuchající a na horách, vypínajících se od východního břehu, stále ještě přikrývky sněhu. Z jejich vrcholků Irene za jasných dnů mnohokrát pozorovala bílé sopečné vršky hor Redoubt a Iliamna, Cookovu zátoku a v popředí širokou pánev poloostrova Kenai: nasáklé zelené a rudofi alové mechy, zakrslé stromy lemující mokřiny a jezírka, i jedinou silnici klikatící se jako řeka, stříbrný had ve slunci. Většinou země nikoho. Jejich dům a dům jejich syna Marka byly jediné stavby na břehu jezera. I ty se však ukrývaly za stromy, aby neupíraly jezeru jeho prehistorický, divoký ráz. Bydlet u jezera ale nestačilo.
Museli dál, na Sobí ostrov. Gary zacouval pickupem ke člunu, který spočíval na břehu. Otevřená příď fungovala jako nakládací rampa a Gary musel s každou kládou nahoru a přes celý člun. Vrávoral, protože záď byla ve vodě a houpala se.
Domeček ze sirek, řekla Irene.
Tak to by stačilo, pravil Gary.
Jasně.
Vytáhl další tenkou kládu a Irene ji uchopila za druhý konec. Obloha trochu potemněla a světle zelenožlutá se změnila v tmavě šedou. Irene zvedla zrak směrem k horám, jedno úbočí bylo bílé. Déšť, řekla. A žene se k nám. Nakládáme dál, řekl Gary. Vem si bundu, jestli chceš. Měl na sobě flanelovou pracovní košili s dlouhým rukávem a pod ní tričko. Džíny a boty. Jeho uniforma. Vypadal mladší. Na to, že mu bylo kolem pětapadesáti, byl v dobré kondici. Irene se pořád ještě líbil. Neoholený a neosprchovaný, zato opravdový.
Už by to nemělo trvat dlouho, řekl Gary.
Stavět budou úplně od nuly. Neměli ani základy. Žádné plány ani zkušenosti nebo povolení, a o rady taky nestojíme. Chtěl mít pocit, že jsou první dobyvatelé divočiny ostrova. Nakládali dál a déšť se blížil jako bílý stín nad vodou. Jako opona, lítá bouřková čára, první kapky poháněné větrem však dopadly ještě dřív, nespatřeny, jako předvoj viditelné smršti, a Irene to vždycky překvapilo. Poslední ukradené chvilky. A poté se rozběsnil vítr, bouřková linie udeřila a velké, těžké a vytrvalé kapky se vrhly k zemi. Irene popadla další kládu a vyrazila směrem ke člunu, obličej odvrácený od větru. Déšť teď šlehal ze strany, v ostrých nárazech. Neměla čepici ani rukavice. Vlasy zcuchané a z nosu jí kapala voda. Ucítila první záchvěv zimy, košili na pažích, na rameni, nahoře na zádech a na krku promoklou. Nahrbila se a šla dál, položila kládu a vracela se shrbená zpátky, šaty promáčené i z druhé strany. Začala se třást.
Gary šel před ní, ramena taky nahrbená, tělo odvrácené od náporů deště, jako by nechtělo poslouchat nohy a chystalo se utéct na jinou stranu. Uchopil konec další klády, vytáhl ji, popošel dozadu, a déšť v tu chvíli udeřil ještě silněji. Vítr šlehal v nárazech a vzduch byl prosycený vodou, i zblízka měl bílou barvu. Jezero zmizelo a s ním i vlny. Linii mezi vodou a pobřežím bylo možné už jen hádat. Irene vzala kládu a následovala Garyho do neznáma. Vítr a déšť tvořily burácivou hradbu, která přehlušila všechny ostatní zvuky. Irene kráčela mlčky, našla příď, položila kládu a vracela se zpátky, tentokrát už vzpřímeně. Před deštěm už neměla co skrývat. Byla promáčená skrz naskrz. Gary prošel kolem ní, ptačí muž s rukama pokrčenýma, jako by poprvé rozpínal křídla. Držel si mokrou košili od těla? Nebo to byly instinktivní manévry před bitvou, ostření zbraní? Když se zastavil u korby dodávky, ze špičky nosu mu crčela voda. Oči měl zapadlé a nelítostné, pohled soustředěný. Irene došla k autu. Nenecháme toho? snažila se překřičet hučení deště.
Musíme tenhle náklad dostat na ostrov, zakřičel a vytáhl další kládu. Pokračovala tedy s ním, ačkoli věděla, že to má být za trest. K tomuhle se Gary nikdy nedokázal postavit čelem.
Spoléhal na déšť, vítr, zdánlivou nezbytnost projektu. Dnes je den trestu. Dá si na něm záležet, bude ho prodlužovat celé hodiny, nepoleví, se zasmušilou odhodlaností jako osud sám. Činilo mu to přímo potěšení. Irene šla s ním. Až si vytrpí svoje, bude moct trestat i ona.
Její chvíle přijde. A takhle se vzájemně trápili už desítky let, nemohli odolat. Dobrá, pomyslela si. Fajn. To znamenalo: Jenom počkej.
Další půlhodinu v dešti nakládali kulatinu. Určitě z toho onemocní, byla celá promrzlá. Mohli si obléct věci do deště, které měli v autě, ale paličatost jim to nedovolila. Kdyby si šla pro bundu, jak jí radil, práce by se přerušila a zpomalila, a to by neprošlo bez povšimnutí, použil by to proti ní, nepatrné zakroucení hlavou, nebo možná povzdech, ale až za chvíli, aby mohl předstírat, že o tohle tady nejde. Neustále byl se vším nespokojený: se svým životem celkově, s tím, kdo je, co dokázal a čím se stal. Se svou ženou a dětmi a pak samozřejmě i se všemi detaily, čímkoli, co nebylo správně, jakýmkoli výkyvem počasí, který se mu nehodil do krámu. Všeobecná a neustálá nespokojenost, kterou musela víc než třicet let snášet. Vzduch, který dýchala.

Konečně naložili poslední kládu a zaklopili rampu. Nebyla vůbec těžká, nedodávala jí pocit jistoty. V místech, kde se stýkala s bočnicemi, tvořila těsnění černá guma. Tohle bude jejich jediný způsob dopravy na pevninu. Zaparkuju auto, řekl Gary a vydal se mezi balvany. Pořád
ještě pršelo, ale poryvy větru už ustaly. Viditelnost byla dobrá tak akorát, aby mohli určit směr, ale několik kilometrů vzdálený ostrov se ztrácel v oparu. A co teprve v polovině cesty? pomyslela si Irene. Bude vidět pobřeží, nebo je pohltí bílá mlha? Neměli GPS, radar ani hloubkoměr. Vždyť je to jezero, říkal Gary v prodejně. Je to jenom jezero...