Drásavost a krutost příběhů nemajetných vidláků i vyhnanců umocňuje dětská stylizace vyprávění. Perspektiva dětského či dospívajícího vypravěče je v moderní středoevropské literatuře oblíbená. Připomeňme například Kosińského Nabarvené ptáče (1965, česky 1995), Velký sešit (1987, česky 1995) Agoty Kristofové, Kertészova Člověka bez osudu (1975, česky 2003) či Rozhoupaný dech (2009, česky 2010) Herty Müllerové. Dětské vyprávění s sebou nese především určitý tón autenticity. Vypravěč se navíc často ocitá v extrémní situaci, je násilně vytržen z dětství, rodiny, všeho, co představuje blízký a známý svět. Ve stavu šoku, údivu nebo fascinace mu pak nezbývá než pozorovat a zaznamenávat.

z recenze časopisu A2

ukázka:

Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Nesem oběd. Jdem po náspu. My říkáme pešunk. Ogmandův pešunk. Tudy chodíme, když jdem do lesa pro dříví. Někdy si zacházíme přes Mokřadní smuhu, abychom mohli jít Pluhařskou cestou. Ta není tolik blátivá. My říkáme marasná. Jindy zas přes Hraběcí les, pořáde pryč po Dřevěné stezce. Máma má na hlavě uvázaný šátek. My říkáme loktuška. Vdané ženské musí mít na hlavě šátek. Staré báby si šátek uvazují na uzel pod bradou. Musí nosit černý. Moje máma nosí pestrý šátek. Šátek si zavazuje vzadu pod drdolem. V létě nosí lehký trojcípý šátek. Bílý šátek s modrýma puntíkama. Co dostala minulý rok od táty na trhu v Kölcsi. Máma má kaštanově hnědé vlasy. Narezle kaštanové. Každý kaštan není narezlý. Na podzim je se sestrou sbíráme. Ve vsi roste jenom jeden kaštan. Zůstal na místě Barkóczyho poplužního dvora. Ostatní po válce pokáceli. Ve věčně vlhké půdě vydrží jen topoly. A vrby. My říkáme břesky. Na jaře se snadno dělají píšťalky, břeskné píšťaličky. Pískáme na ně, abychom pozlobili mámu. Taky psy a sousedy.

Na podzim někdy utečem za Kepecův trávník k tomu jedinému kaštanu. Kradem se zadem mezi zahrádkama. Pětiprsté listy obrovského stromu opadají uschlé na konci léta. Jako by se na zemi ve spadaném listí válely uřezané ruce obrů. Na jaře jsou jeho květy bílé svíčky. Zelené tobolky ježci. Děláme ježkovi nohy ze sirek. Od mámy si vyžebráme vypálené sirky. Na sirky může sahat jenom máma, to není nic pro děcka.

„Vidlička, nůž a nůžky nepatří do dětské ručky,“ odříkává máma říkanku.

„Protože my jsme páni. Dnes je pánem lid. Včerejší vykořisťovaní. Teď my vykořisťujem kulaky... Komu se to nelíbí, ať nám kapsu políbí! A basta,“ říkají bývalí podruzi.

„Těm se to mluví, když nedali do společného ani hřebík,“ říká dědeček, kterému je nejvíc líto koní. „Jenom z něho berou.“

„Na sklízení je užije,“ říká. „Všechno urvat pro sebe, to je to hlavní. Ale něčím přispět? Ani nápad.“

Hospodářům bylo nejvíc líto koní. Víc než půdy.

Koně týrali v JZD místo nich. Vydřeli z nich duši.

„Uštvali je k smrti. Předčasně pošli a jaký z toho byl užitek?“ říkává dědeček.

Noví páni byli do všeho hrrr a všechno lámali přes koleno. Každému říkali soudruhu. Vymysleli nový pozdrav.

„Už jejich tatíci byli nýmandi. Taky jen koukali, kde se co dá zabrať,“ bručí.

„Kupředu, levá!“ říkají soudruzi místo pomáhej Pámbu. A pořáde mluví o pokroku.

„Musíme kráčet s dobou, soudruzi, s dobou! Budem pěstovat, co se nám zachce. Když smetánku kaučukodárnou, tak smetánku. Když rýžovou kaši, tak kaši. Všechno bude, jak si strana přeje. Co řekne soudruh Stalin a soudruh Rákosi, to platí jak slovo boží. Přírodu, soudruzi, si musíme podmanit,“ papouškovali brigadýři na ranních desetiminutovkách hesla lidem klepajícím se zimou. Přitom do sebe kopli pár stopeček kořalky.

„Já ti dám soudruha, ty zmetku,“ brblá si v tu chvíli pod vousy dědeček, aby ho neslyšeli. Ale ne zas, aby ho neslyšeli úplně. Aby aspoň věděli.

„No, jenom, jenom, jednou na ty řeči doplatíte,“ brblají noví páni. Ale sami taky nechtějí potíže. Těch bylo právě habaděj. Kulaky už propustili z táborů. Většina jich pak odešla. Nedokázali ve vsi zůstat. Nikdo nelitoval, že se jim nemusí víckrát podívat do očí.

Okrasné stromy vykáceli, panskou usedlost zbourali. Kde dřív stála panská kaštanová alej, tam postavili partajní výbor. O panství všichni mlčí. Je hrobové ticho.

„Vesničani dovedou mlčet jak zařezaní,“ říkává máma.

O tom, co bylo, se nesmí mluvit. Staří říkají před válkou. O čem mlčíme, to není. Od minulosti spějme zpátky..., zpívají a kantor jim diriguje jako na pohřbech.

Máma má přes den vlasy v drdolu. Když si je rozpustí, bude noc. Já jí je češu. Češu je rád. Třpytivé vlasy kloužou širokýma mezerama mezi zubama hřebene z rohoviny. Jsou lesklé jako noc. Nebe je hvězdnaté a hezky voní. Voní po trávě. Voní po chlebu. Voní po mléku. Hřeben z rohoviny je mi protivný. Připomíná mi pozabíjená zvířata. Ve škvírách se pořáde uchytává černá špína. Usazují se tam mastné lupy a prach a ty se pak slepí. Ženské si pod šátek stáčejí vlasy do drdolu. Ten si sepnou sponou z rohoviny. Přes den má i máma vlasy schované. Sestra ještě ne. Vlasy si myjem v sobotu. Večer postavíme v kuchyni na zem necky. Na plotně ohříváme vodu a pak se v ní jeden po druhém koupem. Nejdřív sestra, pak já, nakonec máma. Všichni si myjem vlasy olejovým šamponem. Ten splachujem litrovým hrncem. Proto jsme cítit všichni stejně.

Jakmile vejdu do dveří, hned to cítím. Jinde je to cítit jinak. Teď jdem do lesa pro chrastí. Máma si vzala tmavý šátek. Tlustý vlněný šátek. Svůj tlustý šedý šátek. Uvázala si ho teď taky pod bradou jako staré báby. Aby jí hřál uši. Protože je ještě zima. Mně je pořáde zima, chytnu mámu za ruku. Její ruka je teplá, moje studená jako led. Když něco nese, vrazím ruce do kapes. Vždycky něco nese. To si pak ohřívám prsty v kapsách. Je mi zima na nehty. Nechápu, jak mi může být zima na nehty. Přemýšlím o tom, zatímco se snažím udržet s mámou krok. V létě po žních chodíme sbírat klasy. Napadá mě, že by bylo dobře, kdyby už bylo léto. Nejvíc klasů se najde na kraji strniště. To je aspoň teplo. Ale v létě mi zas vadí teplo.

„Vám nic není po chuti. Kdyby vás jehlou do prdele píchal, ani to by vám nebylo vhod,“ říká máma. A směje se tomu. Jako by řekla bůhvíjaký vtip. Ale neřekla.

Jdem po chodníku a já se klepu zimou. Pořáde se klepu. Mrznou mi ruce a prsty u nohou v botech. V okách drátěného plotu obtahuje jinovatka pavučiny. Hned je ty spletité čáry lépe vidět. Bavím se tím, že do nich vrážím špičku ukazováku, takže jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Stačí přetrhnout jednu nitku a celé se to rozpadne. Nitky se zpřetrhají a perličky jinovatky, podobné krystalovému cukru, padají na zem. Drátěný plot zachrastí, a tak někdy přiběhnou i psi. Když mi to máma dovolí, přejedu po drátě klackem nebo holí. Většině psů se v té zimě nechce štěkat. Někteří nás doprovázejí podél plotu až k sousednímu pozemku. To jsou nervózní psi. My říkáme rozkaňúření. Vrčí. Cení bílé tesáky. Přešlapují na místě. Třesou se zlostí.

„Nepekli je,“ říká máma.

„Vždyť je nepeklím,“ odpovídám a zatáhnu krk mezi ramena. Po očku hlídám máminu ruku. Stojím po jejím levém boku. Levou rukou mě těžko praští. Oddechnu si.

„Chceš mě ocigániť?“ říká.

„Jenom píchám do pavučin,“ říkám.

Máma nic neříká, jen si mě hrubým trhnutím přitáhne blíž a zrychlí krok.

„Ty paskudníku,“ říká. Když mi říká paskudníku, tak se na mě nezlobí.

Moje sestra je jednička. Já jsem dvojka. To je moje číslo, dvojka. Moje sestra je Velká. Je holka. Já jsem Kluk. Mladší bratr je trojka. On je Malý. Tak nám říkají.

„Ukombélajte toho Malého,“ říká máma. To znamená, že ho máme kolébat, dokud neusne. Počítám, kolik je to kolébnutí. Jedno, dvě, tři. To jsou první čísla, která jsem se naučil. Do deseti napočítám už dávno. Učil jsem se to na vejcích. Víc než deset slepic najednou vejce nesnese.

Máma mě vždycky pošle počítat vejce, kolik jich dnes slepice snesly. Ráno slepicím prohmatá řitě. Po jedné je vyhazuje z kurníku. Levou rukou slepici sevře obě křídla, přitiskne ji k sobě a pravý ukazováček strčí do slepičí prdelky. Vajíčko už tam čeká, dá se prstem nahmatat. Spočítá, kolik slepic dnes snese vejce, a já je musím všechna do večera najít, než zapadne slunce. V zimě se s tím musí hodně kvaltovat, protože se brzo stmívá.

Když jich není tolik, kolik máma napočítala, dostanu vyhubováno. Sestra má jiné věci na práci, tak dostává vyhubováno za jiné věci. Slepice snesou vejce, než odbije poledne. Po obědě je začnu hledat. Už znám ta místa, kam zalézají, aby vajíčko schovaly. Nejsou to kvočny, nesedí na něm, jenom vejce schovají. Do snopu, pod hranici dříví, za kůlnu. Do snášecí bedýnky sedne jen málokterá, i když ji tam mají nachystanou.

Před nějakou dobou jsem dostal za úkol i to prohmatávání řití. Obrací se mi žaludek, protože mám prst od slepičinců. Zažírají se mi do nehtů, ničím se to nedá umýt. Ale dobré na tom je to, že máma neví, kolik vajec ten den bude. Řeknu vždycky o jedno míň. Když je jich víc, schovám si jedno na druhý den. Jedno si vždycky schovám na druhý den do zásoby. Tak mi máma nemůže vyhubovat.

„Určitě?“ ptá se mě pokaždé. Je na mně vidět, že lžu.

Mám radost, když je vajec sedm. Sedmičku mám rád. A trojku.

Když obě čísla sečtu, dostanu přesně deset. Do deseti umím napočítat.

Země je ještě šedobílá od ledu. Jdem po cestě, kterou rozjezdila kola vozů. Vyryla do bláta hluboké brázdy. Teď je mráz, tak se to nelepí. Všude velké kusy bláta. My říkáme hrudy. Do každé kopnu. Práší a rozpadnou se. Nebo se odkutálejí. Někdy mě zabolí prsty na nohou. Ale to je taky dobře, protože mě aspoň nebrní. Dokud bolí, je to dobré. Mám ošoupané boty. Nemám na sobě lyžařské kalhoty, ale ty tenčí. A kabát, co už jsem z něho vyrostl. Šálu a čepici zděděné po sestře. Na nohou mám onuce. Onuce se mi pořáde shrnují. A čím víc se shrnou, tím víc mi mrznou nohy. Mrznou mi pořáde, protože jsem nešika. Neumím si onuce omotat dost těsně a jejich konce vzadu na lýtkách zastrčit za horní okraj. Kdybych to dělal správně, nerozmotávaly by se mi. A nemrzly by mi nohy. Máma nemá čas ovazovat mi nohy onucema.

„Už jsi velký dost. Nauč se to,“ říká, když chci, aby mi pomohla.

Jdem po zledovatělém chodníku, skrz ojíněný plevel. Sníh už je pryč. Ale všechno je ještě zmrzlé. Zahrádky jsou rozčepýřené a naježené.

„Neloudej se,“ napomíná mě.

Mrzne mi levá ruka. Za pravou mě drží máma. Má velkou ruku. Kůži na ní tvrdou a rozpraskanou. Nehty má špinavé jako všichni. Mužští si ořezávají nehty kudlou. Nehty Malého máma okusuje, aby se nepoškrábala. Já mám nehty taky špinavé. Když se nudím, vydloubávám zpod nich černou špínu. Že kůže rozpraská a nehty se lámou, za to může dojení, praní, vymetání sazí a vybírání popela. Máma má jenom hřbet ruky měkký a boubelatý.

„Mrznou mi nohy,“ říkám.

„Můžeš si za to sám,“ hučí, ale ve skutečnosti mě ani neposlouchá.

„Ale maminko, mně mrznou nohy,“ říkám, „strašně mrznou. Vemte mě, pro smilování boží, do náručí.“

„Musíš po svých, já už tě neunesu,“ říká, ale cítím, že v myšlenkách je jinde. To mě míchá. Zlobím se.

Mám na ni zlost, protože se o mě nechce starat. Já chci, aby se starala jenom o mě. Kopnu do betonu. Odřu si hnědou barvu ze špičky boty. Nevšimne si toho. Nebo nemá chuť mě seřezat. Když se to stane jindy, říká: „Že si taky hned palici neurazíš! Hrom aby tě po poli honil...“

„Jen počkej, jak to doma slízneš,“ šeptá mi do ucha. My říkáme zlízneš. Doma to zlíznu tak, že mě plačky seřeže hadrem na podlahu. Popotahuje při tom. Hřbetem ruky si utírá nudle. Ten hadr je pořáde namočený v kýblu, aby byl po ruce, když se musí vytřít špína, vyšplíchlé pomyje nebo kočičinec. A hnůj, který nám padá z bot. Proto je voda v kýblu pořáde smradlavá. Hadr je z děravých sestřiných tepláků. Má modrofialovou barvu. Vnitřní stranu má vatovanou. Pěkně se nacucá vodou a ztěžkne. Máma, než mě začne mlátit, hadr nikdy pořádně nevyždímá. Řvu víc, než jak mě to doopravdy bolí. Sestra to dělá taky tak. Naučil jsem se to od ní. A máma kolem sebe vztekle plácá hadrem.

„Hrom aby tě po poli honil,“ posmrkává. „Aby i tebe hrom po poli honil,“ říká. Ale brečí při tom. Vím, že v tu chvíli myslí na sebe a na tuhle vesnici, kde bydlíme. Nezlobím se na ni, nebolí to. Už jsem si zvykl.

překlad Robert Svoboda