z eseje Autokracie a válka (1905)

Zazněl nejeden hlas, že čas na reformy v Rusku už pominul. To je povrchní vyjádření hlubší pravdy, že v Rusku takový čas nikdy v historii nenastal. Je nemožné vytvořit racionální reformní plán pro slepý absolutismus; a v Rusku nikdy nebylo nic jiného, neobjevila se tu žádná křižovatka, k níž by se byť ta nejslabší tradice mohla po údobích plných omylů navrátit.

V Evropě se dnes starý monarchický princip ve svém historickém potýkání s růstem politické svobody ospravedlňuje rozvojem národní ideje, jakož i podnícením širší solidarity, jež kolem standardů monarchické moci shromažďuje celé zástupy. Tato sjednocující tendence vytvořila úzce propojená společenství, disponující schopností, vůlí a silou pracovat na společném ideálu, a připravila tak půdu pro ještě hlubší vzájemné porozumění: pro solidaritu evropanství. To je totiž dalším nutným krokem směrem k nástupu svornosti a práva, který sice zpozdilo fatální zbožštění síly a pomýlená národní sobeckost, avšak zůstává jediným možným cílem našeho pokroku.

Ve stínu starých evropských monarchií, výtvorů historické nezbytnosti, rostly koncepce právního řádu, vlastenectví, národních povinností a aspirací. I v omylech a poklescích těch monarchií se nacházely zárodky moudrosti. Měly minulost a budoucnost; byly lidské. Ve stínu ruské autokracie však nemohlo růst zhola nic. Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit. Ani při sebeusilovnějším pátrání, ani při sebelepší vůli ji nelze vykládat jako vývojové stadium, jímž si každá společnost, každý stát musí projít na cestě k plnému pochopení svého osudu. Nachází se mimo proud pokroku. Tato despocie je zcela neevropská. Svou povahou ovšem není ani asijská. Orientální despocie patří k historii lidstva; svou okázalostí, kulturou, uměním, výboji velkých dobyvatelů zanechaly po sobě v našich myslích a v naší imaginaci zřetelnou stopu. Záznam jejich vzestupu a rozkladu má intelektuální hodnotu; jejich počátky a vývoj jsou výrazem lidských potřeb, projevem rasového temperamentu, katastrofální síly, víry a fanatismu. Ruská autokracie je, jak patrno, něco docela jiného. Nelze říci, že by měla původ v neřestech, neštěstích, životních nutnostech či tužbách lidstva. Ona despocie nemá ani evropský, ani orientální původ; a navíc se zdá, že nevychází ani z institucí, ani z nerozumu tohoto světa. A právě tato její nelidská podstata budí úžas. Působí dojmem čehosi nadpřirozeného, jako jakási kletba z nebes, sestupující v temnotě věků na nezměrné lesy a stepi, jež se němě rozprostírají až k okrajům dvou kontinentů: nehostinná poušť, v níž nevládne ani duch Východu, ani duch Západu.

Žalostný osud země zakleté zlým kouzlem a sužované příšerným trápením, za něž nenesou zodpovědnost ani její hříchy, ani její pošetilost, může za to, že je Rusko pro Evropu tak nepochopitelné. Od samého přízračného úsvitu své státnosti muselo Rusko dýchat atmosféru despotismu; veškeré její vnitřní uspořádání začínalo a končilo u libovůle obskurního samovládce. Odtud pramení rezistentnost Ruska vůči západnímu myšlení. Jakmile západní myšlení překročí ruskou hranici, ihned se jej zmocní prokletí ruské autokracie a stane se z něj zhoubná sebeparodie. Odtud pocházejí protiklady a záhady ruského národního života, na něž zbytek světa hledí s takovou zvědavostí. Ona kletba prostoupila samu duši Ruska; autokracie, a jen a jen ona, formovala jeho instituce a omámila jedem nevolnictví národní povahu do stavu beznadějné, fatalistické apatie. Ten jed zdá se přešel do krve a veškerou duševní činnost zamořuje hned od počátku polomystickým, nesmyslným, paralyzujícím nárokováním čistoty a svatosti. Vláda Svaté Rusi, přisuzující si výsostné právo mučit a vraždit své poddané jako nějaká shůry seslaná metla lidstva, se k těm, jež nechala ve stínu svého panování naživu, chová s nesmírnou krutostí. Nejhorší zločin proti lidskosti, jehož se onen systém dopouští a jenž se nyní krčí za obřími hromadami znetvořených mrtvol, je ovšem bezohledné ničení nesčetných myslí. V jeho stopách se věrně táhne nejstrašnější hrůza světa – šílenství.

Některé z nejlepších ruských hlav se po marném zápase s onou kletbou nakonec vrhly oné beznadějné despocii k nohám, jako se člověk trpící závratí vrhá do propasti. Pozorné studium ruské literatury, církve, státní správy a všemožných zákrutů ruské mysli nemůže neskončit verdiktem, že dnešní Rusko nemá právo vyjadřovat se k jediné otázce týkající se lidskosti, protože nezbytnou podmínkou jeho existence je od samého počátku brutální destrukce důstojnosti, pravdy, cti, destrukce všeho, co je v lidské povaze poctivé a opravdové.

přeložil Petr Onufer