„Mně se dnešní pole literatury nejeví jako pustina. Jako mrtvo, jako nic. Dneska se rádo říká, že chybí velká témata, že poezie zaniká… Já na to nevěřím. A zvlášť teď, kdy život dostává takovou trochu placatou podobu běhu, útěku za něčím, zůstává smysl poezie právě v tom pomalém, v té pozornosti k vnitřnímu citovému světu, kterého se vždy dotýkala a který je stále živý.“ Šiktanc v rozhovoru pro časopis Host

I HOŘELO

Jednou v únoru. Kolem poledního.
(Byli jsme v Panské. Ve sklepě Amerlingova
ústavu. Kde bylo při náletu málokdy co
slyšet./
A teď se na vteřiny rozklepala zem.
Sirény. Siluety ruin. Ruse a modře kulmované
kouře. U Emauz. V Nuslích. Na Vinohradech.
Ač kdeco při rozumu.
Únor si bledě hleděl svého.
A já měl večer v šest své první pražské rande.

Šli jsme pěšky.
Nic skoro nejezdilo.
(A to mi hrálo! I to že bydlela někde
daleko, v Hodkovičkách, kde jsem v životě
nebyl.)
Světlomety. Slídové tváře. Kolísala mha
i šero. A všecko dokořán se náhle nějak
pominuté rozjíkalo, roztikalo jako by zotvírané
vnitřnosti všech náramkových hodinek. Jak by
z nich třásli duši.
Bylo mi šestnáct.
Nikde nic. A všeho hora.
(A vzít ji za ruku bylo stokrát přednější
než ta tíseň. A k nepřejití město. A než
těch dvášedesát leteckých pevností z poledne.
I než ty ohně.)
Most Palackého byl Mozartův.

TVRZ

Svítilo se tu laternou
Zažíhalo se loučí
A láska byla za věrnou
Za přítrž
Za lež nádhernou...
troufalou
zoufalou
vším co si naporoučí