Tenhle půl Číňan, půl Japonec žijící ve Státech, nelenil a využil vhodnou chvíli, kdy nakladatelé chtějí napínavé série pro čtenářskou kategorii "young  adults" čili puberťáky. A pružně vyservisoval napínák o nepříjemném světě, kde se poslední lidé cítí mizerně, protože se stali lovenou a vyhledávanou pochoutkou. A moc už jich po světě neběhá. Hlavní hrdina se snaží přežít tak, že se pokouší mezi ty zabijácké krvesaje nějak nenápadně zapadnout. Celkem mu to vychází až do chvíle, kdy se má zúčastnit honu na svoje soukmenovce. Co když na něj praskne, že není lovec, ale kořist? A pozor: "lidé" si v knize říkají krvesajové, a lidem se v ní říká "glupani", to jen, aby se nám puberťáci hned zkraje nezamotali. Ve druhém dílu Kořist doufá pár glupanů, že se zachrání. Nějak jim svitla naděje, ale netřeba zapomínat, že se závěr trilogie (má vyjít v dubnu 2015)  jmenuje Past.

ukázka:

Ponořit se pod hladinu řeky je jako projít zrcadlem. A stejně tak příjemné: ledové střepy mě řežou do holé kůže. Plíce se mi stahují na velikost golfového míčku. Vracím se nad hladinu, lapám po dechu. Proud je jako divoká šelma. Ačkoli mám okolo pasu uvázané lano pro případ (ne tak nepravděpodobný, jak si uvědomuju), že by mě voda odnesla pryč, moc mě to neuklidňuje. Okamžitě se chytám okraje člunu. Nechávám tělu pár vteřin, aby si přivyklo na chlad, a pak se znovu ponořím.

Přidržuju se prsty zespodu dřevěných latí paluby. Proud mi strhává nohy, takže ležím téměř vodorovně s člunem. Připadám si jako vlajka vlající ve větru. Mezi latěmi prosvítají tenké paprsky slunce a dopadají na zakalenou vodu. Je tady strašidelné ticho, hluboké hučení vody jen občas přeruší svištivý zvuk. Rozhlížím se ve snaze něco najít, cokoli zvláštního.

Tam. Z prostředku dna člunu vystupuje něco jako krabice. Opatrně se nechávám nést proudem až k té bedně, chytám se jí, vděčný za oporu. Na spodní straně najdu rezavou kovovou petlici. Napoprvé se ani nehne. Lomcuju s ní, až se celá spodní strana otevře.

Vzápětí z bedny vypadne velká kamenná deska, takže mě praští do týla. Ta bolest je děsná. Deska klesá ke dnu, rychle po ní naslepo sahám. Ale je příliš pozdě. Deska mi proplouvá okolo nohou, odrazí se od mého levého lýtka a klesá do kalné hloubky.

Plíce mě pálí, ale i tak se otáčím hlavou dolů, chodidla mám opřená o palubu nad sebou. Teď nebo nikdy. Mám jedinou šanci se pro desku potopit, než klesne příliš hluboko, kam už pro ni nedosáhnu. Vrhám se ke dnu, do tmy, do chladu.

Těsně předtím, než mě napnuté lano strhne zpět, nahmatám prsty kámen. Držím ho. Pak mě provaz táhne zpátky jako nějaká pružina takovou silou, že mi deska málem vyklouzne. Tisknu si ji k nahému hrudníku a cítím písmena vyrytá do jejího povrchu.

Vynořím se z vody a všude kolem mě je bílá pěna, lapám po dechu. Epap s Davidem uvidí desku a přebírají ji z mých unavených rukou. Mě nechávají ve vodě, visím na straně, sotva že se udržím.

Když své mokré a těžké tělo vytáhnu na palubu, všichni už jsou namačkaní okolo kamenné desky. S hlavami přitisknutými k sobě čtou slova vyrytá do kamene:

ZŮSTAŇTE NA ŘECE.

– Vědec

Zírají na ni s otevřenými ústy. Pak se začínají usmívat a nakonec nahlas smát. Jsou celí šťastní, jako v deliriu.

„Říkal jsem to! Já to říkal!“ křičí Ben a plácá všechny po zádech. „Celé to pro nás naplánoval!“

Sisy vstává, rukama se drží za hlavu, obočí má vysoko zvednuté a oči zalité slzami.

„Já věděl, že to pro nás připravil!“ křičí Jacob. „Země zaslíbená! Vede nás do Země zaslíbené! Do země mléka a medu, ovoce a slunečního svitu!“

Úsměv, který se Sisy rozlévá po tváři, téměř fyzicky hřeje. S úlevou přivírá oči. „Jak jsi poznal, že je pod námi ten kámen, Gene?“ ptá se.

Chvíli nic neříkám. Otec mi jako malému klukovi často připravoval různé cesty za pokladem, nechával mi stopy, vodítka po celém domě. Vzpomínám, jak jsem býval rozčilený, když jsem nemohl najít stopu, o které jsem věděl, že tam někde je. Nabádal mě, abych zpomalil, zhluboka se nadechl a důkladně celé místo prozkoumal. Říkával mi: Díváš se, ale nevidíš. Odpověď máš přímo před nosem. A skoro vždycky, když jsem se uklidnil, našel jsem potřebný klíč mezi prkny na podlaze, v knize, kterou jsem celou dobu držel v rukou, nebo přímo ve své kapse.

Ale nic z toho jsem jim nepověděl. „Prostě to nejspíš byla jen trocha štěstí,“ odpovídám. Začínám se celý chvět, vítr mě ledově studí. Pořád mám na sobě jenom trenky, všechno ostatní jsem si před skokem do řeky svlékl.

Jeden z glupanů něco říká, ostatní se smějou. Sisy se vrací k nim, tleská rukama. Mají v sobě tolik emocí.

Jdu do kajuty, kde mám oblečení složené na hromádce. Sundávám si trenýrky, ždímám je roztřesenýma rukama. Stále slyším, jak se venku vesele smějí. Nechápu, proč musí tolik ukazovat navenek, co cítí. Copak nemůžou své emoce jednoduše prožívat, aniž by je dávali tak okatě najevo? Možná je život v zajetí otupil, možná jim vzal schopnost vycítit emoce ostatních, dokud nejsou tak hrubě vyjádřené.

Smějou se, vyprávějí si, Vědec tohle a Vědec tamto. Mají potvrzení, které potřebovali. Znamení, že je Vědec neopustil, že je nezradil, že na ně čeká na konci cesty. Na ně.

A ne na mě.

Na mě, kterého nechal uprostřed metropole plné nestvůr. Abych se postaral sám o sebe. Malého chlapce, který plakal, dokud vyčerpáním neusnul, a ještě měsíce poté se v posteli počurával. Zato pro ně vymyslel složitý únikový plán s deníkem (který podle něj měli najít) a člunem, který je doveze do země mléka a medu, ovoce a slunečního svitu.

Slyším další výbuch smíchu, pak další; jejich smích je jako bodání ostrých jehel. Chystám se říct jim, ať už jsou zticha, ale v tom si uvědomím, že skutečně zavládlo ticho, které je stejně tak náhlé jako podivné. Vyhlížím ven škvírami ve stěně kajuty. Moc toho nevidím, jen Davida a Jacoba, jak zvedají kamennou desku. Rychle na sebe navlékám suché oblečení a vyjdu ven z kajuty.

Oni zatím kamennou desku postavili a shromáždili se za ní. Z vytesaných písmen dosud kape voda, až se na palubě udělala malá loužička. Znovu čtu ta slova.

ZŮSTAŇTE NA ŘECE.

– Vědec

Ale glupani se teď dívají na druhou stranu desky. Jejich oči vidí něco, co já ne, a udiveně se zvednou ke mně. „Co je?“ ptám se.

Pomalu otáčejí desku zadní stranou ke mně, abych si mohl vzkaz také přečíst.

Tři slova. Tři slova, která budou mít navždy vyrytá do paměti stejně nesmazatelně, jako jsou vytesána do té kamenné desky.

NENECHTE GENA ZEMŘÍT.