Milena Jesenská - ženský prototyp moderního novináře

/ Tomáš Weiss

V kavárnách rakousko-uherské Prahy se setkala se spisovateli Maxem Brodem a Franzem Werfelem, bláznivě se zamilovala do Ernsta Pollaka, o deset let staršího židovského literáta. Provdala se za něj a společně v březnu 1918 odešli do Vídně. Postupně si vybudovala pověst schopné novinářky. Po vzniku samostatného Československa přispívala do pražských novin a časopisů jako „vídeňská“ korespondentka a její práce zajímavě zachycují atmosféru Rakouska v prvních poválečných letech.
V kavárnách rakousko-uherské Prahy se setkala se spisovateli Maxem Brodem a Franzem Werfelem, bláznivě se zamilovala do Ernsta Pollaka, o deset let staršího židovského literáta. Provdala se za něj a společně v březnu 1918 odešli do Vídně. Postupně si vybudovala pověst schopné novinářky. Po vzniku samostatného Československa přispívala do pražských novin a časopisů jako „vídeňská“ korespondentka a její práce zajímavě zachycují atmosféru Rakouska v prvních poválečných letech.

 

Jak se ve Vídni lidé živí

Většina obyčejných smrtelníků jí v takzvaných společenských kuchyních (Gemeinschaftsküchen). Jsou různé: žurnalistická, umělecká, občanská, akademická, úřednická – jsou v různých okresech, téměř v každém okresu jedna nebo dvě, a podobají se sobě jako vlas vlasu. Všechny jsou stejně laciné – 6–6,50 K rak. za oběd, ve všech to nesnesitelně páchne zelím a špatným omastkem, ve všech se jí bez ubrusů s plechovými, zohýbanými příbory a ve všech je denně totéž: polévka: špinavá voda se zavařenými kroupami, fazole nebo zelí čili zelí nebo fazole, v masitý den k tomu přibude kus smradlavého salámu nebo sekaného masa, jakési divné kaše ze salámu a housky. Pak kousíček koláče s povidly, z těsta, ve kterém je černá mouka, voda a velmi mnoho droždí, aby vyletělo rychle vzhůru. Za 6 K není možno více připravit, má-li se dokonce i vydělat. Ale také není možno se touto stravou nasytit a za čtrnáct dní prostě nelze do takové místnosti vejít, aniž bys neměl nutnost zvracení při pouhém zápachu. A přece: co zbývá? Za 6 K si nikdo doma neuvaří ani mrkev, ani snad to zelí, to strašné, zatracené zelí, kterým páchne celá Vídeň, každý dům od shora až dolů. Vím se vší určitostí, že nevezmu zelí do úst, co živa budu, nebudu-li musit – tak je nos, ústa, žaludek, všechno stále plno zelí. –

V těchto kuchyních jedí studenti, ženy úředníků (úředníci mají v bankách zařízeny kantýny, ve kterých platí o něco málo méně a jedí o něco málo lépe, ale stále ještě hrozně), profesoři, všichni zaměstnanci divadel bez velikých gáží a s velikými nadějemi, učitelstvo, žurnalisté, vdovy po všech možných radech a hodnostářích. Někdy i celé rodiny i s dětmi a služkou. Všechna ta spousta duší velikého města, která nemá buď dosti peněz, aby jedla pořádně, anebo dosti odvahy, aby nejedla vůbec – totiž, aby žila bez pořádku a živila se, jak Bůh dá. To je nejtíže postižené obyvatelstvo Vídně – lidé, kteří nemají možnosti stesku, protestu, stávek a vymáhání, kteří mlčky na prvního rozdělují krejcárky a kteří, mají-li se obout, nemohou ten měsíc jísti a jedí-li, musí chodit v blátě po špičkách, poněvadž na podrážky nezbylo.

Ale ve Vídni je možno také jísti a píti, jak hrdlo ráčí, dovolí-li kapsa. Jsou hotely a restaurace, které poskytnou jednoduše všeho. V každé větší restauraci ve vnitřním městě (Operarestaurant, Imperial, Schöner Mozartrestaurant, Hopfner a desítky jiných) se dostane drůbež a pečeně, nejrůzněji upravené, výborné polévky, znamenité dorty a moučníky. Na jídelním lístku stojí cudně napsáno jen to, co je dovoleno. Ale vybíráš-li, skloní se číšník nad tebe a tajuplně zašeptá: „Je libo uherské zelí, prosím?“ Zelí! lekneš se a ptáš se: „Co je to?“ „Ach, něco výtečného,“ odpovídá blahosklonně a soucitně. Ptáš-li se, co je to, nejsi příliš „nóbl“, miláčku; kdybys byl, věděl bys to. „Nuže přineste mi zelí,“ rozhoduješ se. Za chvíli přinese vlnivým pohybem talíř, který vypadá jako kopa zelí. Ale pod kopou je skutečně vždy „něco výtečného“, třeba: vepřová pečeně! Nebo: telecí pečeně! Smažený řízek! Přírodní řízek! Kus kuřete! Husí stehýnko! Srnčí kýta! Ach – zázraky!

S moučníkem také tak. Na jídelním lístku stojí: Nudle. Povidlový závin. Krupicové íčky. Ale dovedeš-li inteligentně hovořit s číšníkem, objeví se v koutě skříňka a v té skříňce dorty se smetanovým krémem, máslové buchtičky, nejlepší zavařeninou plněné křehoučké koláčky, kterých možno na posezení sníst i dvacet, bábovkové cukrové řezy. V restauracích jako je Sacher, kde dnes jedí téměř jen cizinci, možno objednat nejra novanější pokrmy s majonézami a kaviárem nebo čokoládový puding se smetanou, nebo „pèche à la melba“ – zmrzlinu s ovocem a krémem. Arci u Sachra nelze večeřet pod 500 K. Myslím, že v celé Praze by se nikdy nedostala jídla tak připravená a tak výborná jako ve Vídni. A nejen v Praze – v mnohých městech ne. Ó – Vídeň ví, co je požitek, Vídeň si ho nedá urvati ani když sta a tisíce jejích dětí zoufale jedí zelí. Čas od času je některá ze známých restaurací na několik dní policejně uzavřena. Ale to neškodí. Naopak – dělá to reklamu. – Pravda – věděli asi proč ji zavřeli – jedlo se tam asi přes míru dobře!

Právě tak výborně se jí ve velkých hotelích. V Bristolu, v Grand-hotelu, v hotelu Kranz, kde bydlí většinou Maďaři, Angličané, Francouzi a jiní lidé se spoustou peněz. Tito cizinci dostávají denně mléko, máslo, bílé housky, šunku, vejce od různých obchodníků, kteří je dodávají až do pokoje a za – cizozemské peníze, a poměrně malou cenu. Co je pro Francouze několik franků, dostane-li tak výtečnou snídani? A pro dotyčného obchodníka je frank arci více než i nejnestydatější cena v rakouské koruně. –

V poslední době možno jísti i v kavárnách. Bylo by asi těžko si vymysliti město, které by mělo tolik kaváren jako Vídeň. Není ulice, aby v ní nebyla alespoň jediná kavárna, spíše jsou tři, čtyři a vždy naprosto plné. A kavárny mají své tváře; každá jinou! Jsou kavárny bohémské, kde sedají žurnalisté, literáti, herci, umělci – ale také nejpodivnější lidé, nejzvláštnější typy, o nichž se neví, odkud se vynořili, lidé s groteskním oděvem, groteskními tvářemi a groteskním životem. Lidé sem přicházejí po léta a znají se.

O ženách se ví, kdy byly poprvé přivedeny a kým. Ví se, s kým byly nevěrny prvnímu milenci a rozvádějí-li se, proč a pro koho. Stěhují se od stolu ke stolu a své bývalé milence a muže vidí denně dále u jiných stolů a s jinými ženami. Jsou zde nepřátelství, přátelství, tábory, společnosti, mínění, všichni ti lidé po léta provlékají své životy kolem kavárenských stolečků a kavárna uvyká na scény, tragédie, veselohry, na oslavy nově vydané knihy, na nadávky nad špatnou kritikou. Kavárna dostává tvář. Nuže, i zde možno večeřet a co více – zde možno večeřet i na dluh. Je zde vždy číšník Anton nebo číšník Franz – a ten zná své básníky a kritiky a ví, kolik možno na prvního od nich očekávati. A podle toho lze večeřeti na dluh – sýr. Nebo – dnes: Korned boeuf. I vejce ve sklenici nebo sardinku. Ovšem, vše úžasně drahé. Ale draze večeřeti někdy na dluh je někdy lacinější, než lacině večeřet a platit – tajemství, které každý nepochopí.

Jsou jiné kavárny, s jinou tváří. Uprostřed hraje kapela. A kolem stolků sedí směsice nejrůznějších lidí, paničky, které hovoří, milenci, kteří mlčí, děvčata-bludičky, které hledají. Je zde úžasný rámus, valčík hýbe v rytmu jazyky, pije se čokoláda a jí výborné pečivo!

Jsou „keťasské“ kavárny. Zde lidé téměř všichni stojí, oblečeni, s klobouky na hlavách. Pijí barové nápoje a jedí chlebíčky se studeným masem nebo housky s máslem a zavařeninou ve stoje. Uzavírají se závratné obchody. A prostředník těchto všech obchodů je – vrchní číšník. Stačí, abys k němu šel, vtiskl mu nějakou tu stovičku – takový číšník vydělá denně tisíce – do ruky a řekl: „Pane, mám tolik a tolik vagonů uhlí, mouky, svíček, kondenzovaného mléka, pomerančů, inu, co právě máš – komu to mám prodat?“ – Odpoví: „Ten pán u třetího stolku nalevo by koupil snad, ale ne celý vagon.“ Nebo: „Ach pane, právě odešel ten, koho potřebujete. Ale přijďte zítra v půl čtvrté, bude jistě zde!“ Nebo: „Ne, uhlí dnes neprodáte, ale máte-li medikamenty, máte? Nuže pane, tam v rohu u pravého stolu je prodáte.“

Těmato rukama procházejí medikamenty, kterých v celé Vídni nelze koupiti a které jdou okamžitě do státu s lepší valutou a kvůli jejich nedostatku lidé v nemocnicích a sanatořích se mučí a snad i umírají. –

Vrchní číšníci vídeňských kaváren, barů a hostinců žijí takto: Blízko Vídně moderně zařízená vila s pohodlím a obsluhou, kam se jezdí každý třetí den a kde je člověk „svým pánem“. Druhé dva dny se pomáhá do kabátu a s úklonou béře spropitné.

Kolik nesmyslů leží v zařízení, kterému říkáme: Velkoměsto!...

Tribuna, 27. 1. 1920

Další články

Předseda Akademie věd ČR prof. Jiří Drahoš končí svoje předsednictví knižním rozhovorem. Ten s ním pořídil ředitel akademického nakladatelství Jiří Padevět. Trochu to vypadá, jako že se šéfovi těžko dalo říct ne, ale záměrem zřejmě nebyla kniha polemická, ale jaksi bilancující po jednom významném společenském angažmá...a pokud bude prof. Drahoš kandidovat na prezidenta republiky, jak bývá občas slyšet, má tady jistá část voličů jeho CV pěkně připravené.
Ukázky

Manuál k názorům prof. Drahoše

Předseda Akademie věd ČR prof. Jiří Drahoš končí svoje předsednictví knižním rozhovorem. Ten s ním pořídil ředitel akademického nakladatelství Jiří Padevět. Trochu to vypadá, jako že se šéfovi těžko dalo říct ne, ale záměrem zřejmě nebyla kniha polemická, ale jaksi bilancující po jednom významném společenském angažmá...a pokud bude prof. Drahoš kandidovat na prezidenta republiky, jak bývá občas slyšet, má tady jistá část voličů jeho CV pěkně připravené.
 | Tomáš Weiss
V únoru 2017 vyjde ve druhém českém vydání Modlitba za Černobyl Světlany Alexijevičové. Po explozi mluvila spisovatelka tři roky s lidmi, kteří schytali výbuch jaderné elektrárny z bezprostřední blízkosti.  Různé osudy, různá zaměstatnání, různé generace. Od roku 1986 uběhlo 30 let, ale zdravotní a psychologické důsledky techologické katastrofy, znásobené sovětským tutláním průšvihu, pociťují milióny lidí na území Ukrajiny a Běloruska dodnes.
Ukázky

Jak Alexijevičová zachytila Černobyl

V únoru 2017 vyjde ve druhém českém vydání Modlitba za Černobyl Světlany Alexijevičové. Po explozi mluvila spisovatelka tři roky s lidmi, kteří schytali výbuch jaderné elektrárny z bezprostřední blízkosti. Různé osudy, různá zaměstatnání, různé generace. Od roku 1986 uběhlo 30 let, ale zdravotní a psychologické důsledky techologické katastrofy, znásobené sovětským tutláním průšvihu, pociťují milióny lidí na území Ukrajiny a Běloruska dodnes.
 | Světlana Alexijevičová
Možná je to všeobecně známý fakt, ale Patti Smith chtěla být asi všechno možné, od malířky, přes fotografku a spisovatelku, ale nakonec se stala zpěvačkou. Přesto u ní asi je a byla nejsilnější tendence stát se "prokletou básnířkou". M Train je její další knihou vzpomínek.
Ukázky

Patricie Kovářová vzpomíná

Možná je to všeobecně známý fakt, ale Patti Smith chtěla být asi všechno možné, od malířky, přes fotografku a spisovatelku, ale nakonec se stala zpěvačkou. Přesto u ní asi je a byla nejsilnější tendence stát se "prokletou básnířkou". M Train je její další knihou vzpomínek.
 | Tomáš Weiss