1928: Časy, kdy jsem byla hezká

Zamilovat se znamená vytvořit náboženství, jehož bůh je chybující.“Jorge Luis Borges, Devět dantovských esejů.[

Všimla jsem si ho mnohem dřív, než na mně ulpěl pohledem on. Bydleli jsme v téže ulici ve Vídni, ve čtvrti Josefstadt, jen kousek od univerzity: on bydlel se svým bratrem Rudolfem, já u rodičů. Toho brzkého rána jsem se jako obvykle vracela sama z kabaretu Nachtfalter, kde jsem pracovala. Nikdy jsem nebyla tak naivní, abych věřila v nezištnost hostů, kteří naléhali, že mě po službě doprovodí domů. Moje nohy znaly cestu zpaměti, ale v podnapilém městě jsem nesměla slevit z ostražitosti. Tenkrát se povídaly strašidelné historky o tlupách gangsterů číhajících na mladé dívky, které pak prodávali do nevěstinců v babylonském Berlíně. A tak jsem se já, Adéla, už ne úplně mladá dívka, ale dívka, která vypadala na dvacet, plížila podél domovních zdí a tázavě jsem zkoumala stíny. Porkertová, za pět minut zuješ ty prokletý boty a za deset hupneš do postele. Pár kroků od našeho domu jsem na protějším chodníku spatřila postavu, postavu muže nevysokého vzrůstu, zachumlaného v těžkém kabátě, s tmavým plstěným kloboukem naraženým do čela a s tváří zakrytou šálou. Kráčel pomalu s rukama zkříženýma za zády, jako by si vyšel na zažívací procházku. Přidala jsem do kroku. Sevřel se mi žaludek. Moje břicho se málokdy mýlilo. Nikdo nechodí na procházku v pět hodin ráno. Za úsvitu, když jste na té správné straně lidské komedie, se vracíte z nočního klubu, v opačném případě jdete do práce. A potom, kdo by se v tak vlahé noci takhle zachumlával? Poslední metry jsem uběhla se staženou zadnicí, odhadujíc, jakou mám šanci, že probudím sousedy křikem. V jedné ruce jsem držela klíč, ve druhé sáček s pepřem. Moje přítelkyně Líza mi jednou vysvětlila, jak oslepit útočníka a pak mu rozdrásat tvář. Když jsem dorazila k našemu domu, spěšně jsem za sebou zaklapla tenké dřevěné dveře. Ukrutně mě vyděsil! Pozorovala jsem ho ze svého pokoje, schovaná za záclonou: pořád se procházel. Nazítří, když jsem v tutéž hodinu opět potkala svůj přízrak, jsem do kroku nepřidala. Pak jsem ho dva týdny potkávala den co den. Ani jednou nedal najevo, že by si všiml mé přítomnosti. Zdálo se, že nevidí nic. Přešla jsem na protější chodník, kudy šel on. Chtěla jsem si udělat jasno, zavadila jsem o něho. Minul mně, ani neráčil zvednout hlavu. Svou historkou s pepřem jsem pořádně rozesmála holky z nočního klubu. A jednoho dne jsem ho už nepotkala. Šla jsem domů o něco dřív, pak o něco později, ale vypařil se.

A nezvěstný zůstal až do toho večera, kdy mi v šatně Nachtfalteru podal svůj těžký svrchník, příliš teplý na panující roční dobu. Jeho majitel byl hezký, asi dvacetiletý modrooký brunet s očima rozostřenýma skly strohých brýlí s černými obroučkami. Neubránila jsem se pokušení, musela jsem ho vyprovokovat.

„Dobrý večer, pane přízraku z Lange Gasse.“

Podíval se na mě jako ztělesněný Komtur a pak se obrátil ke dvěma přátelům, kteří ho doprovázeli. Jednoho z nich jsem znala, protože chodíval do otcova ateliéru; jmenoval se Marcel Natkin. Potutelně se pochechtávali, jako to dělávají všichni mladíci, i ti nejvzdělanější, když se trochu ostýchají. On, on nepatřil k těm, co balí mladé šatnářky.

Vzhledem k tomu, že mi neodpověděl a že jsem měla naspěch, protože přicházelo hodně lidí, nenaléhala jsem. Vzala jsem od mladých pánů svršky a schovala jsem se mezi ramínka.

Kolem jedné hodiny ráno jsem si oblékla jevištní kostým, velice decentní ve srovnání s těmi, v nichž se předváděly dívky v jistých módních podnicích. Byl to laškovný námořnický obleček: halenka, temně modrá vázanka, bílé saténové kraťasy a k tomu samozřejmě parádní líčení. Je to šílené, kolik barviček jsem tehdy na sebe dokázala napatlat! Předvedla jsem se v čísle s děvčaty – Líza zase pokazila půlku kroků – a pak jsme přenechaly místo šansoniérovi a komikovi v jedné osobě. Všimla jsem si, že trojice mladíků se usadila poblíž pódia a naplno si vychutnávala naše odhalené nohy, přičemž můj přízrak nepatřil k těm nejméně mlsným. Vrátila jsem se na své místo do šatny. Nachtfalter byl malý noční klub: musely jsme dělat tak trochu všechno, tančit a mezi dvěma vystoupeními prodávat cigarety.

Když za mnou o pár minut později přišel, tentokrát se potutelně pochechtávaly moje přítelkyně.

„Račte mne omluvit, slečno, my se známe?“

„Často vás potkávám na Lange Gasse.“

Předstírala jsem, že cosi hledám pod pultem, abych zakryla rozpaky. Stoicky vyčkával.

„Bydlím v čísle 65. Vy v čísle 72. Ale ve dne nechodím oblečená takhle.“

Měla jsem chuť ho poškádlit, jeho mlčení bylo dojemné. Vypadal neškodně.

„Co děláte venku každou noc, kromě toho, že pozorujete pohyb svých bot?“

„Rád přemýšlím při chůzi, totiž... Při chůzi se mi přemýšlí lépe.“

„O čempak, že vás to tak pohlcuje?“

„Nejsem si jist...“

„Jestli tomu budu rozumět? Víte, i tanečnice mají hlavu.“

„O pravdivosti a o nerozhodnutelnosti.“

„Nechte mě hádat... Jste student filosofie. Rozhazujete papínkovy peníze při studiu, které nikam nevede, leda k tomu, že převezmete rodinnou firmu na výrobu punčoch.“

„Téměř jste se trefila, o filosofii se zajímám, ale studuji matematiku. Otec skutečně řídí továrnu na výrobu oděvů.“

Zdálo se, že ho překvapilo, kolik toho namluvil. Zlomil se vedví v parodii na vojenský pozdrav.

„Jmenuji se Kurt Gödel. A vy jste slečna Adéla. Je to tak správně?

„Skoro, ale všechno vědět nemůžete!“

„To by se muselo dokázat.“

Vytratil se pozpátku, postrkován návalem hostů.

Počkal na mne, jak jsem doufala, když jsme zavírali. Jeho kamarádíčkové ho k tomu v průběhu večera nejspíš vyhecovali.

„Dovolíte, abych vás doprovodil domů?“

„Budu vám překážet při přemýšlení. Jsem hrozně upovídaná!“

„To nevadí. Nebudu vás poslouchat.“

Odešli jsme spolu a kráčeli jsme po Universitätsstrasse. Povídali jsme si; přesněji řečeno, já jsem se ho vyptávala. Mluvili jsme o Lindberghově smělém kousku, o jazzu, ten Kurt nemusel, o jeho matce, tu měl zřejmě moc rád. Zmínkám o loňských násilných demonstracích jsme se vyhýbali.

Už si nevzpomínám, jakou barvu vlasů jsem nosila v době, kdy jsme se seznámili. Měnila jsem ji tak často. Řekla bych, že jsem byla blond: trochu jako Jean Harlowová, ale ne tak ordinérní; byla jsem štíhlejší. Z profilu jsem se podobala Betty Bronsonové. Pamatuje si na ni ještě někdo? Zbožňovala jsem herce. Pozorně jsem pročítala každé číslo kinematografického týdeníku. Vídeňská lepší společnost, v níž se pohyboval Kurt, se měla před filmy na pozoru: rozpitvávala malířství, literaturu a hlavně hudbu. Byl to můj první ústupek, do kina jsem chodila bez Kurta. A hodně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že má raději operetu než operu.

Už jsem se rozžehnala s nejedním snem; v sedmadvaceti letech jsem byla rozvedená. Vdala jsem se hodně mladá, abych unikla přísnosti rodičů, a vzala jsem si nevyrovnaného muže. Právě končila léta inflace, kdy si každý musel poradit, jak uměl: kedlubny, brambory a černý trh. A do bídy jsme měli velice rychle zabřednout znovu. Byla jsem lačná, chtěla jsem se bavit, vybrala jsem si špatného muže: klofla jsem prvního, který se namanul, velkohubého tlachala – to Kurt nikdy neslíbil nic, co by nemohl splnit: byl svědomitý až k nevolnosti. Zaprodala jsem svoje dívčí sny. Toužila jsem hrát ve filmech jako všechny tehdejší girls. Byla jsem tak trochu třeštidlo, docela hezké, hlavně z pravého profilu. Ženy právě přestaly otročit dlouhým vlasům a začaly otročit trvalým. Měla jsem světlé oči, pusu vždycky zvýrazněnou rtěnkou, pěkné zuby a malé ruce. A tunu pudru na ohni, který mi hyzdil levou tvář. Ale konec konců tahle prokletá skvrna se mi docela hodila. Mohla jsem ji pokládat za příčinu všech svých ztracených iluzí.

Kurt a já jsme neměli nic společného, nebo jen málo. Byla jsem o sedm let starší než on, nic jsem nevystudovala; on dělal doktorát. Můj otec měl skrovný fotografický ateliér v naší čtvrti; Kurtův otec byl úspěšný průmyslník. Kurt byl luterán, já katolička, tenkrát nepříliš horlivá. Víra, to pro mě bylo cosi jako rodinná vzpomínka odsouzená k tomu, aby na ni sedal prach na krbové římse. Tenkrát jste v šatně tanečnic mohli slyšet nanejvýš tuhle modlitbu: „Panenko Marjá, ty, která jsi nakynula i když jsi to nedělala, dej, ať nenakynu, i když to dělám.“ Všechny jsme se bály, abychom nevyfasovaly podnájemníka, já nejvíc. Nejedna z nás skončila v komoře za kuchyní u matky Dory, staré andělíčkářky. Ve dvaceti jsem kráčela životem tak trochu náhodně: dobrej tah, špatnej tah, hrála jsem. Vůbec mě nenapadlo, že bych si měla schraňovat zásoby štěstí a bezstarostnosti na později; musela jsem všechno spálit, všechno vydrancovat. Budu mít dost času na další hry. Hlavně budu mít dost času na lítost.

Procházka skončila tak, jak začala, ve velmi trapném mlčení, za nímž jsme oba skrývali, co si myslíme. I když jsem talent na matematiku nikdy neměla, znám tento postulát: Sebenepatrnější odchylka v úhlu výstřelu způsobí obrovský rozdíl v dostřelu. V jaké dimenzi, v jaké verzi našeho příběhu mě Kurt toho večera doprovázel?