Řecká ruleta

/ Pavla Smetanová

Nejsem ekonom ani politolog, ale v Řecku žiji už sedmnáct let. Nedívám se tedy na dění zde očima odborníka, ale jako člověk dívající se na člověka. Mými hlavními zdroji jsou moje oči, uši a také „jedna paní povídala“.
K některým závažnějším tématům jsem si ale přizvala na pomoc odborníka Yiannise Korečka, který se rozebírá důvody a důsledky uvedených témat. Uvádí fakta a seriózní zdroje svých informací. Knížku jsem napsala pro ty, kteří chtějí vědět, jak to s Řeckem opravdu je.
Nejsem ekonom ani politolog, ale v Řecku žiji už sedmnáct let. Nedívám se tedy na dění zde očima odborníka, ale jako člověk dívající se na člověka. Mými hlavními zdroji jsou moje oči, uši a také „jedna paní povídala“. K některým závažnějším tématům jsem si ale přizvala na pomoc odborníka Yiannise Korečka, který se rozebírá důvody a důsledky uvedených témat. Uvádí fakta a seriózní zdroje svých informací. Knížku jsem napsala pro ty, kteří chtějí vědět, jak to s Řeckem opravdu je.

ukázky z knihy, která vyjde v polovině července:

Evropská unie

I když Řekové chtějí zůstat v Evropské unii, přece jen se na ni dívají trošku skepticky. Jako na autoritu, která káže vodu, ale pije víno. Dívají se na ni jako na moloch s tisíci často neschopných úředníků, kteří mají královské platy, jež by jim mohl závidět leckterý řecký důchodce (to je vtip, samozřejmě).

Po nedávných řeckých volbách začaly vycházet ve světových novinách články o tom, že mezinárodní věřitelé sice chtějí, aby lidé v Řecku platili daně od prvního vydělaného eura, ale například sama Christine Lagarde (šéfka MMF) vydělává kolem několik desítek tisíc euro měsíčně a neplatí jako diplomatka žádné daně z příjmů. To ostatně platí pro evropské politiky všeobecně.

V Řecku také hodně projektů sponzorovaných EU končí fiaskem. Možná proto mají Řekové k akcím EU nedůvěru.

 

Cyklostezky

I přesto, že řecká krize je vleklý proces, EU i nadále rozdává peníze jako Ježíšek o Vánocích. V hlavním městě Korfu Kerkyře se najednou objevily cyklostezky. Ovšem opravdu pouze v Kerkyře, kde se na kole dalo jezdit i bez nich. Vozovky, které jsou už tak jako tak neustále ucpané, se o třetinu zúžily a na cyklostezkách se prohánějí tři lidé, kteří na Korfu jezdí na kole. Jedna Angličanka, jeden Němec a já. Dále na Korfu přibyly stojany na kola. Byly téměř na každém rohu. Takové neforemné a docela ohyzdné, vyvedené v zelené barvě. A tak jsme měli my, tři cizí cyklisté, radost, že jsme si mohli upoutat kolo na každém rohu. Dokonce nám tady nainstalovali i stojany na kola, která by, podobně jako v Holandsku, měla být k dispozici každému kdykoliv a kdekoliv. Stojany už po dvou týdnech začaly vypadávat ze svých základen, neboť byly špatně přišroubované, ale po kolech ani vidu.

Oproti mému očekávání se kola pro veřejné používání objevila celkem brzy. Přibližně čtyři měsíce od postavení stojanů. Vedle nich se hrdě tyčily vysoké, honosně vypadající automaty na klíče od kol. Na nich byl v řečtině a angličtině psaný návod, vyvedený tak nesrozumitelně (přinejmenším pro mé chápání), že jsem si musela podrobnější instrukce vyhledat na webových stránkách, abych systém používání kol vstřebala.

Buď bylo možno zajít na radnici a tam si za dvacet euro ročně zakoupit kartu, která opravňovala si kolo půjčit a jezdit s ním půl hodiny zdarma. Po půl hodině se účtovala částka 0,50 euro za každou započatou půlhodinu. Pro náhodné uživatele mělo stačit zasunout do přístroje kreditku, přístroj by si načetl údaje a poté by z kreditky ujídal euro za první půlhodinu, za další pak půl eura.

Kola byla nablýskaná, krásná, napumpovaná, vpředu elegantní košík pro hospodyňky, které jedou na drobný nákup. Zázrak.

Jenže jak běžel čas, na ulicích nebylo vidět ani jedno jediné kolo v provozu. Pořád stála ve svých stojanech a čekala na použití. Toho se jim brzy dostalo, ovšem trošku jinak, než by se snad dalo očekávat. Kvůli fatálnímu nedostatku odpadkových košů na korfských ulicích začali lidé používat košíky kol. A ty se tak rychle zaplnily nejrůznějším haraburdím, odpadky, obaly od nápojů a cigaretovými nedopalky.

Za dalších pár dnů měla kola vyfouklé pneumatiky a za několik týdnů vznikla akce „Přijďte pomoci umýt a napumpovat naše kola“, na kterou nikdo nedorazil.

U nás má naštěstí celá rodina kolo svoje, takže jezdíme po ostrově i tak. Bohužel na našich úžasných nových cyklostezkách, které občas vedou dost krkolomě, například skrze kmen obrovského kaštanu, začala parkovat auta. Jezdit po cyklostezce, ale každých pár metrů muset uhýbat kvůli zaparkovaným autům zpět do silnice mezi jedoucí auta, začalo být více nebezpečné, takže bylo jednodušší a bezpečnější vrátit se ke klasické jízdě po silnici.

Za pár týdnů zmizela kola ze stojanů. Stojany prozatím zůstávají na svém místě. Napadlo mě, že bych si mohla třeba dvě kola odkoupit pro případ, že mi sem přijede nějaká návštěva, ale když jsem se šla zeptat na policii, mladá žena v uniformě mi sdělila, že kola jsou schovaná. Občas na nich ale vidím někoho jezdit. Jak jsem se později dozvěděla, rozebrali si je mezi sebou lidé z radnice.

Zákony jsou v Řecku na to, aby se prušovaly

Co se týče zákonů, jsou Řekové neuvěřitelně vynalézaví. Na každý zákon okamžitě vymyslí fintu, jak ho co nejlépe obejít.

Když byl před pár lety zaveden zákon o povinných helmách při jízdě na motorce a o zákazu kouření v uzavřených místnostech, přesně tři dny nosili Řekové helmy a nekouřili v restauracích, bankách a nemocnicích. Pak si všimli, že to nikdo nekontroluje, takže dnes zase běžně vidíte lidi v situaci, kdy na malém skútru jede celá rodina, samozřejmě všichni bez helem. A to i přesto, že řidiči hrozí pokuta až šest set euro. Jenže tam, kde není kontrola, se zákony prostě nedodržují.

Soudy

Pamatuji si, jak dříve, když někoho chytili bez helmy a dotyčný nezaplatil, předvolali ho k soudu. (Ne)jednou takhle chytli mého muže, který jel z nějaké návštěvy, neměl helmu a ještě k tomu měl uraženou SPZ a za jízdy telefonoval. Když přišlo předvolání k soudu, poradil mu soudce, aby řekl, že helmu neměl z důvodu bolesti hlavy. Manžel souhlasně přikývl. Pak mu soudce přikázal, aby si přinesl potvrzení od lékaře, že trpí bolestmi hlavy. Adonis ho poprosil o chvilku strpení, vyšel před budovu soudu, z motorky si vytáhl razítko, napsal si potvrzení, sám ho podepsal, orazítkoval a přinesl nazpět. Soudce si potvrzení prohlédl, pokýval hlavou a zprostil manžela pokuty.

 

Takže kdyby někdo náhodou zákony dodržoval nebo platil za jejich nedodržování, musel by si nutně připadat jako úplný blbec.

Další články

Pomalu a nenápadně se blíží rok 2018. 100 let vzniku Československa bude jedna velká švanda, megavšesokolský slet, modlení za národ, vyblýskané boty všech 1918 českých neonacistů, volání po monarchii, všude metály a Masaryk a hrdost a věnce s trikolórou...Bude to chtít i trochu kontra-falše, byť by byla zase na druhou stranu splašená. Tak tedy: Češi, polibte mě....vyzývají s předstihem jeden Francouz a jeden Čech.
Ukázky

My hrdí, dvouocasí lvové, poslušně hlásíme...

Pomalu a nenápadně se blíží rok 2018. 100 let vzniku Československa bude jedna velká švanda, megavšesokolský slet, modlení za národ, vyblýskané boty všech 1918 českých neonacistů, volání po monarchii, všude metály a Masaryk a hrdost a věnce s trikolórou...Bude to chtít i trochu kontra-falše, byť by byla zase na druhou stranu splašená. Tak tedy: Češi, polibte mě....vyzývají s předstihem jeden Francouz a jeden Čech.
 | Mikael Gwilou, Denis Molčanov
Jiřině Šiklové je osmdesát. Zatímco na jiné dámy se věk prozrazovat nesmí, paní Jiřina je jinačí formát. No tak jsem už stará, myslíte, že to nevím? Pokud se chcete dozvědět víc o jejím pestrém a statečném životě, je k mání kniha-rozhovor Bez ohlávky. Teď vychází k jejím narozeninám výbor z dopisů, které psala svým blízkým z vězení, kde strávila za podvracení republiky (správně: za pomoc republice) měsíce v letech 1981 a 1982.
Ukázky

Kočka, která nikdy nespí - kulatiny Jiřiny Šiklové

Jiřině Šiklové je osmdesát. Zatímco na jiné dámy se věk prozrazovat nesmí, paní Jiřina je jinačí formát. No tak jsem už stará, myslíte, že to nevím? Pokud se chcete dozvědět víc o jejím pestrém a statečném životě, je k mání kniha-rozhovor Bez ohlávky. Teď vychází k jejím narozeninám výbor z dopisů, které psala svým blízkým z vězení, kde strávila za podvracení republiky (správně: za pomoc republice) měsíce v letech 1981 a 1982.
 | Jan Šikl
Když jsem zhruba před 14 dny upozorňoval na OKU na novou Vaculíkovu knihu, věděl jsem, že prodělal infarkt a že se mu devadesátka začala nepříjemně připomínat. Nakonec zemřel jeden z nejangažovanějších poválečných spisovatelů (KSČ,  kritické vystoupení na Sjezdu spisovatelů 1967, 2000 slov, Charta 77, samizdat Edice Petlice, Poslední slovo Lidových novin) právě v době konání prvního novodobého spisovatelského sjezdu.
Ukázky

Tisíce slov...a už žádná další, zemřel Ludvík Vaculík

Když jsem zhruba před 14 dny upozorňoval na OKU na novou Vaculíkovu knihu, věděl jsem, že prodělal infarkt a že se mu devadesátka začala nepříjemně připomínat. Nakonec zemřel jeden z nejangažovanějších poválečných spisovatelů (KSČ, kritické vystoupení na Sjezdu spisovatelů 1967, 2000 slov, Charta 77, samizdat Edice Petlice, Poslední slovo Lidových novin) právě v době konání prvního novodobého spisovatelského sjezdu.