Stěna se zhoupla a hrdlo mi zaplavila dobře známá sladká nevolnost. Ohořelá sirka na podlaze mi už potisící proplula před očima.

Natáhl jsem ruku, abych tu otravnou sirku chytil, ale zmizela – přestal jsem vidět. Svět se mi ještě úplně neztratil: tam, na bulváru, byl ještě slyšet hlas, vzdálený, naléhavý hlas zdravotní sestry. Potom se mihly lékařské pláště, roh domu, hvězdné nebe, objevila se obrovská šedá želva, oči se jí lhostejně leskly; kdosi želvě vytrhl žebro a já zalezl do jakési nory, a přitom jsem se chytal a přitahoval rukama, spoléhal jsem jen na ruce.

Vzpomněl jsem si na cizí naléhavé prsty, které mi zručně přimáčkly hlavu a ramena k posteli. Všechno ztichlo a já se ocitl o samotě s jakýmsi obrovským Gulliverem.

Hlava mě bolela a při sebemenším pohybu se mi zamotala. Nemohl jsem myslet, mohl jsem jen vzpomínat a dávné strašidelné obrázky se začaly objevovat jako záběry z černobílého němého lmu. Sladká nevolnost podobná éterové narkóze neustupovala.

Ten první pocit mi byl povědomý a teď už jsem věděl proč. Vzpomněl jsem si, jak před mnoha lety, na Dalekém severu, po šesti měsících nepřetržité práce bez odpočinku, poprvé vyhlásili den volna. Všem se chtělo ležet, jenom ležet, nic nezašívat, nehýbat se... Ale všechny ráno probudili a vyhnali na dříví. Osm kilometrů od osady se těžilo dřevo – každý si musel vybrat kládu, na kterou stačil, a odnést ji domů.

Rozhodl jsem se sejít z cesty – asi dva kilometry daleko byly staré hranice, na kterých se dala najít příhodná kláda. Jít do kopce bylo namáhavé, a když jsem se k nim dostal, žádnou lehkou kládu jsem tam nenašel. Výš se černaly další rozházené hromady a já jsem se k nim vydal.

Tady lehké klády byly, ale konce byly příliš zašprajcované, a na to, abych je vyprostil, jsem měl málo sil. Několikrát jsem to zkusil, až jsem se de nitivně vyčerpal. Ale bez dřeva jsem se vrátit nemohl, a tak jsem sebral poslední síly a vylezl jsem ještě výš, k hranici zasypané sněhem. Dlouho jsem nohama i rukama rozhrabával kyprý skřípající sníh a nakonec jsem jednu kládu vytrhl. Ale byla příliš těžká.

Sundal jsem si z krku špinavý ručník, který jsem měl místo šály, přivázal jsem k němu konec klády a táhl ji dolů. Kláda nadskakovala a mlátila mě do nohou. Pak se mi zase vytrhla a jela po svahu rychleji než já. Až uvízla někde v keřích limby nebo se zabořila do sněhu a já jsem se k ní doplazil a znovu ji postrkával.

Byl jsem ještě vysoko na hoře, když jsem si všiml, že už se setmělo. Došlo mi, že uběhla spousta hodin a že cesta k osadě a k táboru je ještě daleko. Trhl jsem šálou a kláda začala znovu poskakovat dolů. Vytáhl jsem kládu na cestu. Les se mi zhoupnul před očima, hrdlo zaplavila sladká nevolnost a probral jsem se v budce jeřábníka, který mi třel ruce a obličej štiplavým sněhem.

To všechno jsem teď viděl na nemocniční zdi.

Jenom místo jeřábníka mi ruku držel lékař. A také tu stál přístroj Riva-Rocci na měření krevního tlaku. A když jsem pochopil, že nejsem na Severu, zaradoval jsem se.

„Kde to jsem?“

„Na neurologii.“

Lékař se mě na něco ptal. Odpovídal jsem stěží. Chtěl jsem být sám. Nebál jsem se vzpomínek.