Její pozdní básnická sbírka Rukopis (2008), ve které autorka popisuje svou postupnou ztrátu zraku, mě zcela pohltila svou silnou, odzbrojující a naprosto otevřenou a civilní zpovědí. Kniha mě oslovila natolik, že jsem si ji vybrala jako výchozí bod pro svou dizertaci: soubor sedmdesáti textových fotogramů, které výtvarně reinterpretovaly vybrané pasáže Rukopisu.
Grögerová se ve svém pozdním díle vrátila k tradiční literární struktuře. Pokusila jsem se naopak vrátit jejím současným veršům experimentální výtvarné vyjádření, vytvořit z nich opět centra „vizuální energie“. Převod Grögerové poezie do obrazu byl pro mě jakýmsi pomyslným
dialogem s autorkou a samozřejmě vzbudil touhu setkat se i osobně s touto fascinující ženou, která stála v čele české vizuální poezie šedesátých let. Poprvé jsem ji navštívila na podzim roku 2011.Devadesátiletá Grögerová bydlela sama, v bytě po Josefu Hiršalovi. Byla téměř nevidomá, špatně pohyblivá a přesto dokázala s menší pomocízůstat soběstačná. Od počátku na mě lidsky silně zapůsobila: její způsob vyjadřování, působivé typografické výtvarné vize, ale především neutuchající pozitivní a tvůrčí energie. Byla člověkem „utkaným“ ze slov, vášnivou čtenářkou a spisovatelkou, pro kterou jsou knihy a tvorba základní, bytostnou potřebou. Svá slova nedokázala nahrávat, a tak zapisovala básně tlustým černým fixem, v podstatě téměř poslepu. Grögerová se ale nelitovala a i ve svých fyzických hendikepech a ztrátách dokázala najít nové obzory. Neztratila zájem o okolní svět, ani touhu se vzdělávat. Současně se tento otevřený přístup ukázal být pro ni samozřejmý, vycházející hluboce z její podstaty. Její mladistvý elán k ní přitahoval řadu lidí. Také mé původně „jedno setkání“ se nakonec proměnilo ve více než dva roky návštěv, během nichž jsem se postupně rozhodla naše rozhovory nahrávat a dát jim knižní podobu. Materiálů věnovaných dílu a osobnosti Bohumily Grögerové je sice relativně dost, ale zaměřují se většinou na tvůrčí dvojici Hiršal — Grögerová, přičemž dominantní zájem autorů patří většinou Josefu Hiršalovi. Výhradně osobnosti Bohumily Grögerové se věnuje knižní rozhovor Radima Kopáče Klikyháky paměti
 (2005), který se ale soustřeďuje spíše na minulost básnířky, než na reflexi její pozdní životní etapy. Navíc v době, kdy jsem se s Grögerovou začala scházet, uběhlo od vydání knihy dalších šest let, které byly velmi zásadní pro její osobní i samostatný tvůrčí život: Grögerová se začala potýkat se slábnoucím zrakem, napsala Rukopis, za nějž získala cenu Magnesia Litera 2009 v kategorii poezie a kniha roku, stovky archů autentického písma knihy Rukopis
byly vystaveny v Domě umění města Brna, chystala další knihu.
Rozhovor Radima Kopáče mi umožnil, abych své otázky mohla vést méně systematicky. Nebylo nutné chronologicky zmapovat události spisovatelčina života. Soustředila jsem se především na samostatnou tvorbu básnířky a na současnost. Na události minulé jsem se ptala jen příležitostně. Mé tázání je spíše interakcí dvou žen, jež od sebe dělí rovných šedesát let. Je také poctou stárnoucí umělkyni, která se nevzdala tvorby za podmínek
pro jiné nepřijatelných. Během tvůrčích let Grögerové se měnil a vyvíjel její vztah k materiálu jazyka, ale láska ke slovu psanému, obrazovému, čtenému — a nakonec díky zrakovému hendikepu jen poslouchanému — vždy tvořila kontinuální linku jejího života, byla tím, co považovala za svou podstatu. Velká část její práce doslova neoddělitelně splynula s jejím životním a profesním partnerem, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem. Byl to on, kdo ji seznámil s uměním, historií, poezií. Známý je jejich společný výrok: „Autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky.“ Přesto niterný vztah ke slovu vyrůstá u Grögerové z autentického, vlastního zázemí, zázemí přes veškerý obdiv nezávislého na Josefu Hiršalovi. Na rozdíl od něj píše s velkými prodlevami, pracuje na základě momentální inspirace, potřeby, spontánně. Slovo je pro Bohumilu Grögerovou konkrétním zážitkem, prožitou životní zkušeností. Slovo jako odraz absurdity doby, slovo, které umělkyně transformuje do experimentální poezie, slovo jako řád a konstrukce, které prožívá v zaměstnání, když vytváří rejstříky, slovníky a seznamy. Slovo jako deníkový záznam, autentická vzpomínka, která se jí od práce na knize Branka z pantů (1998) kontinuálně vrací. Stále větší fyzické limity přinesly v posledních letech Bohumile Grögerové ještě další velmi osobitě prožitou a fascinující zkušenost: slova a písmena se mění v naléhavé výtvarné vize. Jazyk se jí před zhasínajícíma očima začal rozpadat na jednotlivé výrazy, které se měnily v obraz, měly barvu a tvar. Jako by se uvnitř sebe sama opět vracela k uměleckému
experimentu. Během vzniku našeho rozhovoru život Grögerové prodělal i několik osobních zvratů, v jejichž důsledku se básnířka přestěhovala ke své dceři na svou starou adresu, do domu, který popsala v knize Branka z pantů. Skrze naše debaty jsem s ní prožila vznik sbírky Dva zelené tóny (2012) i přípravu její poslední knihy Můj labyrint (2014), jehož vydání se jen o pár dní nedočkala. Téměř nevidomá básnířka si nemohla přečíst ani náš rozhovor, text jsem jí ale postupně během několika návštěv odrecitovala a Grögerová jej autorizovala. Cítila jsem samozřejmě, že některá místa naší debaty by potřebovala od Bohumily Grögerové ještě doplnit a zpřesnit. Chtěla jsem v setkáních pokračovat, bohužel nakonec jsme rozhovor do finálnější podoby už nestihly společně dovést. Přestože jde tedy o část za celek našich setkání, věřím, že předkládaná verze je svědectvím o životě a tvůrčím zázemí Bohumily Grögerové. O to více, že jde o poslední interview s touto jedinečnou ženou a umělkyní, která zanechala nesmazatelnou stopu nejen v české literární historii.  

předmluva Barbory Toman Tylové