Ukázka

Utekli od stroje s klikou – předchůdce techna – a dorazili k parketu s lampióny, kde swingovala jazzová kapela.

„Na tancování je moc teplo,“ řekla Oona.

„Rozpusť si drdol.“

„Když ho rozpustím, budu příliš hezká. Jenže to si dnes večer nemohu dovolit.“

 „Pročpak?“

„Všichni mě pak budou chtít do postele. A to nám zkazí večer.“

Jerry nezvládal kroky, a tak tančili mizerně, zato vytrvale. Sextet jazzoval pod lampióny a střídal sóla; zlaté a stříbrné hudební nástroje se blýskaly pod barevnými žárovkami. Oona si do vlasů zapíchla květinu. Jerryho hrudník se leskl potem. Svlékl si sako a jejich těla se ovinula navzájem. Tehdy byl tanec jediný legální způsob, jak se k někomu přiblížit. Orchestr hulákal hlasitěji než oceán. Tancem Ooně povolil účes – drdol se jí rozvázal a na ramena se jí začaly spouštět vlasy. Květina spadla na zem a ti dva ji divoce ušlapali za zpěvu „I can’t dance, got ants in my pants“, což znamená „nemůžu tancovat, mám v kalhotách mravence“ (vzhledem k zásadám slušného chování necháme zbytek písně nepřeložen:

Let’s have a party,

Let’s have some fun,

I’ll bring the hot dog

You’ll bring the bun.)

Vyčerpaní, rozradostnění z toho, že svou stydlivost utopili v potu, se šli oba posadit ke dvěma teď už vlažným pivům, která jim obtiskla dva pěkné bílé knírky.

 „Ty se nerada líbíš?“

 „Ne. Přesně to já ráda,“ odpověděla Oona.

Svým vlastním žertům se nesmála proto, že by ji uspokojovaly, spíš se bála, že není vtipná. Jerry nikdy nevěděl, jestli si Oona dělá legraci, nebo mluví vážně.

„Tančíš skoro stejně špatně jako já a bůh ví, jak je to těžké,“ řekne Oona.

 „Toužím tě políbit, a tak předstírám, že tančím špatně, abychom si mohli jít zase rychle sednout.“

Zdálo se, že ho Oona neslyšela, ale o několik vteřin později se venku vedli za pas. Oona mu vyčetla parfém a účes.

„Nemyslíš na nic jiného než na to, jak svést tisíce dívek,“ pravila.

 „Chceš si mě vzít?“ zeptal se Jerry.

„Nikdy v životě. Jsi moc mladý!“

„Koukej, co mám v kapse. Myslím, že to patří tobě.“

Jerry strčil ruku do kabátu a vytáhl popelník ze Stork Clubu. Oona předmět poznala, rozesmála se ještě hlasitěji a poprvé za večer se začervenala. Jerry se zamračil jako policista: „Miss O’Neill, jste obviněna z noční krádeže popelníku.“

„Hey! Technicky vzato jsem ho ale neukradla já! To ty jsi ze Storku odešel s tímhle porcelánem v kapse.“

„Což ze mě dělá nezákonného přechovávače. Děkuji za dárek. Žádný strach, kdyby mě zadržela policie, nikdy bych jim tvé jméno nevyklopil. Šel bych si do Sing Singu sednout sám. Myslíš, že by mi nechali můj psací stroj?“

 „Když mi nabídneš cigaretu, můžeme do té nádobky naklepat trochu popela.“

„Dobrý nápad.“

Zapalovač cvakl – dva červené lampióny v soumraku navíc. Jerry si všiml, že Oona nešlukuje. Mlčení mezi nimi se stále zkracovala. Vzduch byl vlahý, noc se rozlévala po písku, jako girlanda se na promenádě rozsvěcela jedna pouliční lampa za druhou. Došli před kino na pláži, které promítalo Jih proti Severu.

 „Hey,“ řekla Oona, „nepůjdem?“

„Já už to viděl,“ řekl Jerry.

„Prý je to lepší než kniha.“

„Pff… Nevidím důvod, proč bych se měl nechat na tři hodiny zavřít do tmy, když se můžu dívat na tebe. Jsi lepší než Vivien Leigh. Stačí, když zavřeš oči a budeš si představovat, že jsem Clark Gable a přišel jsem ti dát směšnou francouzskou čapku.“

„Víš, že na scénáři toho filmu dělal Scott Fitzgerald?“

„Nemuseli to tak tutlat. Chudák stará, dobře víš, že se mě jeho smrt dotkla.“

„Poslyš, Jerry. Myslím, že chci, abys mě políbil, ale pod jednou podmínkou: bude to nezávazné.“

„Upřímně, vypadám snad jako někdo, kdo jedná závazně?“

Naklonil se k ní, neodvážil se však zajít příliš daleko. To ona si stoupla na špičky a dokončila, co začal. Najednou měla pocit, že se vznáší ve vzduchu, doslova i přeneseně. Líbali se, ona se vznášela a on ji nadnášel. Poblouznění přišlo nečekaně – jejich první polibek mohl chutnat po vyčpělém tabáku, Jerry však vdechoval parfém z Ooniných vlasů a ona z jeho krku hluboce nasávala vůni skořicového mýdla, proto bude mít už navěky sladkou příchuť. Když se dotknou dva jazyky, většinou se nic nestane. Občas ale ano… Můj bože, cosi se stane a my se roztečeme, rozdrobíme, jako bychom do toho druhého vstupovali se zavřenýma očima a všechno uvnitř převrátili na ruby. Přitiskla k němu ústa, dech se jim zastavil. Když ji postavil zpátky na dřevěnou promenádu, netoužila po ničem jiném, než se od ní znovu odlepit.

„Všechno je to dokonale přirozené.“

„Jó, úplně. Možná bychom to měli zkusit znovu?“

A zkusit to znovu bylo nanejvýš příjemné. Mockrát to zkoušeli znovu.