Ukázka:

Chodil  se  do šesté třídy základky v Tovární ulici, když jednou přišel domů ze školy, zamířil do matčiny pracovny, zastavil se ve dveřích a oznámil, co jsem se rozhodl dělat, až budu dospělý.
Matka přestala psát a pohlédla na mě, aby zjistila,  nakolik mluvím vážně.  Vznikl z toho divný obnažený pocit.  Zasvědila mě kůže, příjemně i protivně zároveň. Obvykle se na mě matka takhle nedívala – někdy se mi zdálo, že se na mě nedívá vůbec, pokud není zbytí. Nakonec přikývla a připravila nám oběma hrnek s horkým kakaem Van Houten. Na oslavu jsme snědli celý balíček sušenek Marie, o něž jsme se podělili půl na půl.
Odmaturoval jsem na víceletém gymnáziu zvaném Norssi na jaře 1987.  Následujícího podzimu jsem se odstěhoval studovat do Tampere. Chtěl jsem se naučit projektovat města.  Se stěhováním mi pomohla Viola, do jejíhož auta jsem naložil své věci. Když jsem se pak ještě pokusil podat matce ruku na rozloučenou, nečekaně překonala vzdálenost mezi námi, sevřela mě v náruči a zašeptala mi do ucha tři závažné věty, které zněly jako doznání kajícného zločince. Jakmile jsme se oddělili,  matka divně těkala pohledem. Uvědomil jsem si, že se bojí, jak na její slova zareaguju. To mě děsilo. Pokrčil jsem rameny, usmál se, prohodil něco banálního a odjel. Nedokázal jsem říct, že šustot šatů, její nehet, kterým mi šramotivě přejížděla po vnitřním okraji boltce jednoho ucha, a pevné přimknutí druhého ucha k její tlukoucí hrudi mi zabránily slyšet, co řekla. Bylo jednodušší prostě hned zmizet, zvláště když celá její bytost křičela, že mi právě přiznala cosi tíživého, strašlivého a tísnivého.
O pár týdnů později jsem dostal pohled. Matka na něm sdělovala, že se přestěhovala zpátky do Marrasvirty: převzala do užívání byt, který zdědila po svých rodičích. Babička a dědeček patřili ve své době k honoraci; k bytu náležel ještě menší byt pro služebnou. Lícová strana pohlednice představovala nejlepší architektonický skvost marrasvirtského centra, proslulý zděný dům navržený Jönsem Fältharem a s průčelím ozdobeným spoustou reliéfů,  jejichž autorem byl Abraham Pyy. Dům kdysi zvítězil v hlasování o nejkrásnější stavbu v zemi. Přikreslená šipka ukazovala do pátého patra. Tam matka bydlela. Pravda, o pár měsíců později se přestěhovala do jiného, menšího bytu, protože byt ve Fälthareho domě zůstal v původním stavu a vyžadoval nezbytnou rekonstrukci, aby se v něm dalo pohodlně bydlet, a matka o takových věcech neměla čas přemýšlet.
Tím začalo v našich vztazích třetí období, které trvalo tři desetiletí. Matka mi financovala studia, avšak víc času trávila po světě než ve Finsku a moc jsme se nevídali. Dávali jsme si vědět o nejdůležitějších novinkách, ale o soukromých věcech jsme spolu nemluvili víc, než je zvykem mezi dobrými známými, a společnost jeden druhého jsme nijak nevyhledávali. Nahodilé  pohlednice, setkání na pohřbu vzdálené pratety, krátké telefonáty z Paříže, Anglie, Spojených států, jak kdy. Ahoj, rád/a tě slyším, děkuju, nápodobně, jak se vede, všechno v pohodě, díky za optání, a co ty?
Kdykoliv známí skuhrali, že jsou jejich matky nekonečně zvědavé a div se nepřetrhnou, aby svým dětem vnutily podporu a pomoc, můj pocit odstrčenosti se prohluboval. Z dětství jsem si pamatoval, jak jsem trestuhodně fantazíroval, že bych matku vyměnil, že bych si místo té současné vzal nějakou laskavější a vlídnější, která by se o mě upřímně zajímala. Ale rodiče bývají všelijací, stejně tak děti, a co naděláš, jestli se vlastní potomek jeví přihlouplým. Osobní chemie samozřejmě funguje obousměrně. Vždyť ani já jsem neměl ponětí o jejích záležitostech. O její vychvalované celoživotní práci jsem věděl pouze z doslechu a neznal jsem ani její psanou tvorbu nebo psychologické teorie. Pravda, jednou jsem hledal v antikvariátu Kierkegaarda, abych udělal dojem na svou budoucí ženu, a přikoupil si k němu také publikaci Alice Kaarnaové,  v níž se matka podrobně zaobírá tím, jak z pohledu sociální psychologie docílit společenské utopie, a jako příklad používá svět budoucnosti zobrazený v seriálu Star Trek. Text ale byl nudný a pomyšlení, že ho napsala moje vlastní matka, mě dost deprimovalo. Víc než úvodní stránky jsem přečíst nedokázal.
Kniha mi připomněla matčinu odvěkou zálibu ve sci-fi. Vždycky četla vědecko-fantastické romány,  a když jsem byl po dobu své nemoci upoután na lůžko, pořídila nám domů kvůli sci-fi filmům a seriálům videopřehrávač, ačkoliv na konci sedmdesátých let tyhle přístroje ve Finsku neměl skoro nikdo. Někdy jsme spolu sledovali Star Trek bez titulků na videokazetách, které jí posílal přítel žijící ve Spojených státech. Mě vědecko-fantastické příběhy nezajímaly. Mně se líbily klukovské příběhy o detektivech. Dokázal jsem přečíst i několik knížek denně. S přibývajícím věkem jsem přesedlal na detektivky. Nikdy jsem se nesnažil odhalit pachatele, o to víc jsem si užíval samotnou záhadu. Čím dál častěji jsem býval zklamaný z fádních a schematických rozuzlení,  v nichž autoři mnohokrát zkazili své umně rozvíjené hádanky. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že pachatel uvedený na konci se přiznal k činu jen z čiré touhy po sebezničení nebo možná pod tlakem, kdežto ve skutečnosti za vším stál neuvěřitelně protřelý mistr zločinu, který se skrýval mezi řádky, ani jednou se neukázal a dál si žil, aniž by se někdy nechal chytit.
V určité době jsem úplně přestal knížky dočítat.

přeložil Vladimír Piskoř