Cit slečny Susan pro tajemství

/ Peter Høeg

Do kriminálky Susanin efekt přimíchal Peter Høeg i politickou fantasy. Hlavní hrdinkou je žena s nevšední schopností – umí kohokoliv přimět, aby jí vyzradil své největší tajemství. „Na začátku je obviněna z trestného činu, od dánských úřadů dostane nabídku, že ji propustí, pokud ještě jednou využije svůj zvláštní talent,“ prozradil Høeg.
Do kriminálky Susanin efekt přimíchal Peter Høeg i politickou fantasy. Hlavní hrdinkou je žena s nevšední schopností – umí kohokoliv přimět, aby jí vyzradil své největší tajemství. „Na začátku je obviněna z trestného činu, od dánských úřadů dostane nabídku, že ji propustí, pokud ještě jednou využije svůj zvláštní talent,“ prozradil Høeg.

Ukázka:

Kdo by se zajímal o byt za zásluhy od Carlsbergu ve Valby, 850 metrů čtverečních, celý podsklepený a s parkem, zdarma a nadosmrti, ten udělá dobře, když si pro začátek obstará Nobelovu cenu za fyziku. To Andrea Finková udělala v raném věku, a proto mohla kdysi v šedesátých letech dům převzít po Nielsi Bohrovi a bydlet tam padesát let. Teď se z něj chystá odejít.

Umírá. Většina lidí se smrti blíží s nevolí, já osobně u toho budu křičet a šermovat rukama. Andrea Finková jí jde vstříc tak, jako se operní diva připravuje na rozlučkový koncert. Bude to dobročinné představení, ona všechno rozdala. Sál, do něhož vstupuji, je až na její nemocniční postel úplně holý. Jen na stěnách zbyla krémově zbarvená pole tam, kde visely obrazy. Ani židle tu nezůstala. Jdu k posteli a opírám se o berli. Zorné pole má zúžené, vidí mě, až když jsem těsně u ní. „Susan. Co pro to chceš udělat, abys dostala děti zpátky?“ „Všechno.“ „To taky budeš muset.“ Otevře průhlednou ruku spočívající na peřině, já položím dlaň na její. Vždycky se toho, s kým mluví, chtěla dotýkat. „Jsi hubená.“ Vnímám její soucit čistě fyzicky.

Bohr říkal, že ze všech slavných osobností, jež poznal, ona je jediná, kterou sláva nezkorumpovala. „Mám úplavici. Ale léčím se.“Do zadní strany stehen mě něco tlačí, z té prázdnoty přece jen vyčarovali židli. Kouzelník se ode mě vzdaluje po půlkruhu, aby se mohl krýt za postelí. Je to malý a elegantní muž se silnou vírou. Věří, že je důležité, aby člověk měl co možná nejlepšího krejčího a co možná nejsilnější státní aparát. Jmenuje se Thorkild Hegn a údajně býval ředitelem odboru na Ministerstvu spravedlnosti. Teď se potkáváme podruhé. Poprvé to bylo dva týdny předtím, ve věznici Tula v Manípuru, na hranicích s Barmou, v takzvané návštěvní místnosti, v betonové klenuté hrobce bez oken. Když mě posadili proti němu, nejprve mě napadlo, že zde máme muže, který zrušil druhou hlavní větu termodynamickou. Ve městě a v místnosti, kde se potí všichni a všechno, i beton, on je v bílé košili, saku a kravatě v pohodě a spokojený. „Jsem z dánské ambasády.“ Samozřejmě že z ambasády není. Pleť má bledou a citlivou, přijel rovnou z Dánska. „Kde jsou moje děti?“ „Vašeho syna zadržují v Almoedě, městečku u nepálských hranic. Je obviněn z pokusu o pašování starožitností do ciziny. Vaše dcera zřejmě utekla s knězem z chrámu bohyně Kálí v Kalkatě.“ Díváme se na sebe. Dvojčatům je šestnáct let. „Váš muž…“ „O něm nechci slyšet.“ On na stůl mezi námi cosi položí. Kvůli vadám zraku nejdřív nevidím, co to je. Pak se přede mnou vynoří Time.

Na titulní straně časopisu jsou čtyři lidé. U koncertního křídla, o něž se opírají dvě děti a obě mají v rukou housle, sedí muž. S rukou na jeho rameni stojí vedle něj žena, kterou bezohlední lidé přemluvili, aby si oblékla akademický talár a doktorskou čapku. Děti mají světlé lokny a modré oči a vypadají, že si dokážou získat srdce každého a za okamžik obdrží stipendia k pobytu na nejlepších zahraničních konzervatořích. Mužovy oduševnělé a zasmušilé oči a lehký úsměv napovídají, že nízké sebevědomí rozhodně jeho duši netíží. Text pod obrázkem zní: The Great Danish Family. Ti dva s houslemi jsou moje děti. Žena s doktorskou čapkou jsem já. Muž u klavíru je můj manžel Laban Svendsen. To, na co se snažím zaostřit, je moje rodina. „Váš muž odjel do Goy s dcerou jednoho mahárádži. Je jí sedmnáct let. Jde po něm celá jihoindická mafi e. Jaký tady máte komfort?“ „Nemůžu si stěžovat. Na patnácti čtverečních metrech je nás třicet žen. V rohu máme turecký záchod. Je tam sud s dešťovou vodou a pro všechny dohromady mísa rýže na den. A každou noc se tasí žiletky. Tři týdny jsem neviděla advokáta. Poslední týden močím krev.“ „Můžeme vám sehnat léky. A vaší dceři zajistit policejní ochranu. Pracujeme na tom, aby vašeho syna propustili. Vašeho muže snad najdeme dřív než mafi e. Doufáme, že za týden bychom vás všechny mohli mít doma v Dánsku.“

Mluví o tom, že vykoná védské zázraky. Zruší chaos vládnoucí v indické soudní praxi. Obejde dohody o vydávání osob, najde člověka zmizelého v indickém lidském moři. A jednoho přesto napadá otázka, nikoli zdali to zařídit může, nýbrž proč to zařídit chce. Ona mizivá část dánského obyvatelstva, která tam sama ještě neseděla, si myslí, že věznice jistě jsou tiché prostory, tížené pokáním a sebezpytováním. Tahle teorie je mylná. Ve vězeních je randál jako v klecích s dravou zvěří v době krmení. V návštěvní místnosti ale jsou masivní stěny, jež dokážou takové vysokofrekvenční kmitání zastavit. Tady se hluk projevuje spíš jako vibrace než jako zvuk.

On by v tom relativním tichu měl vstát a odejít. Ale nevstává a neodchází. Něco ho tu drží, a on neví, co to je. „Jste obviněná z toho, že jste se holýma rukama pokusila zabít muže. Který – podle policejní zprávy soudě – má metr devadesát a atletickou postavu jako řecký hrdina. Jak tomu mám rozumět?“ Na jeho údivu není nic zvláštního. I mě samotnou to zaráží. Kdyby se mi náhodou podařilo znovu nabrat to, co mě stály poslední měsíce, pořád budu vděčná, když se dostanu přes pětapadesát kilo. Posun spočívá v tom, že on nedokáže skrýt zvědavost. „Kasino řeklo policii, že jste si chtěla koupit žetony a za ně jste jim slibovala jeho orgány.“ „To jsem žertovala.“ „Lidem v kasinu to tak nepřipadalo. A tomu muži taky ne.“ Vtom mu dojde, že se mu to začíná vymykat z rukou. Že by se mi na okamžik mohl ukázat takový, jaký je. Obličejem se mu mihne šok z toho, že v sobě nachází neznámou slabost. Pak vstane.

překlad Robert Novotný

Další články

Zuzana Říhová (*1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Od roku 2014 do roku 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je mimo jiné editorkou antologie prózy české poválečné avantgardy Neplač, vstaň a střílej! (Akropolis 2015), do které zařadila klíčové texty členů Devětsilu. Literárně debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin 2016). Román Evička je její prozaickou prvotinou.
Ukázky

Na kraji parku v předvečer druhé světové války

Zuzana Říhová (*1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Od roku 2014 do roku 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je mimo jiné editorkou antologie prózy české poválečné avantgardy Neplač, vstaň a střílej! (Akropolis 2015), do které zařadila klíčové texty členů Devětsilu. Literárně debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin 2016). Román Evička je její prozaickou prvotinou.
 | Zuzana Říhová, Tomáš Weiss
Literární prvotina herce a sběratele psacích strojů Toma Hankse obsahuje sedmnáct povídek, v nichž autor sedmnáctkrát dokazuje, že jeho spisovatelský talent se vyrovná tomu hereckému.
Ukázky

Jak by řekl Forest Gump: sbírka povídek je jako bonboniéra - nikdy nevíš, co dobrého na tebe ještě čeká

Literární prvotina herce a sběratele psacích strojů Toma Hankse obsahuje sedmnáct povídek, v nichž autor sedmnáctkrát dokazuje, že jeho spisovatelský talent se vyrovná tomu hereckému.
 | Tom Hanks
Ti, kteří zaregistrovali Miroslava Pecha (1986) jako autora knihy Cobainovi žáci, budou z jeho novinky Mainstream, která vyšla dřív v Polsku než u nás, překvapeni. Tenhle vztahový horor začíná v minulosti a končí přítomnými "poznávacími zájezdy" do duše toho druhého.
Ukázky

Proč já? zeptá se v duchu a v duchu si i odpoví: Proč ne

Ti, kteří zaregistrovali Miroslava Pecha (1986) jako autora knihy Cobainovi žáci, budou z jeho novinky Mainstream, která vyšla dřív v Polsku než u nás, překvapeni. Tenhle vztahový horor začíná v minulosti a končí přítomnými "poznávacími zájezdy" do duše toho druhého.