S dávkou humoru i s životní zkušeností hrdina Cesare představuje svůj minulý a současný život. Brzy zjišťujeme, že se nejedná o typického starého muže, který by seděl v křesle a klel nad světem. Cesare má obrovskou dávku energie a chuť do života. S humorem a s citem sobě vlastním odkrývá své minulé i současné životní epizody a tajemství. Zdá se, jako by některých litoval, ale je si sám dobře vědom toho, že tato rozhodnutí ho dovedla přesně tam, kde má být. Lítost je v knize ovšem všudypřítomná, ještě více ale působí hrdinovy nasbírané životní zkušenosti, které chytí za srdce každého čtenáře.

Cesare žije po smrti své ženy sám. Svým dvěma dětem nerozumí a na své sousedy má jasný, leckdy i kritický, pohled. Společnost mu nejčastěji dělá prostitutka Rossana, postupně se však do Cesareova života začnou navracet jeho dvě děti. Dcera Sveva vyhledá pomoc otce v životní krizi, i přes to že k němu nemá vřelý stav. Syn Dante se rozhodne otce zpravit o své sexuální orientaci a představit mu svého životního partnera. Cesare však o jejich touhách a krizích ví, jen nikdy nepatřil k lidem, kteří se svými dětmi jednají přímo. Navíc by si nerad komplikoval život.

Vyprávění nám dovolí nahlédnout do uliček Neapole a přiblíží některé její čtvrti. Hlavní pozornost je však soustředěna na činžovní dům, kde náš hrdina žije. Do domu se nastěhují noví sousedé a díky tenkým zdím pohltí Cesarea i jejich problémy. Tato rovina příběhu ukazuje Cesareho jako empatického člověka, kterému ani v těžkých životních situacích nechybí břitký humor a dávka pochopení. Díky této nové situaci a díky stále bližšímu vztahu s Rossanou znovu najde cestu ke svým dětem a přestane zavírat oči před jejich problémy a jimi samotnými.

Kniha sleduje příběh Cesareho, jeho rodiny, přátel i známých, vedle toho však čtenáře zasáhne množstvím životních zkušeností. Donutí nás k myšlence, jaké to asi bude až dojdeme na konec, kde nebude nikdo, kdo by nás za náš život ocenil a vyznamenal. Nebylo by lepší zpomalit a vychutnat si každou chvilku přítomného okamžiku?

Celkově kniha poukazuje na hledání celoživotního štěstí. Celý život jsme pokušeni být šťastní a záleží jen na nás, jak budeme přistupovat k tomu, co nám život nabídne. Protože všechno je o přístupu, a to se nám přesně Cesare snaží ukázat.

Ukázka z knihy Pokušení být šťastní, str. 36

Sójové hamburgery

„Tati, otevři, to jsem já!“
Zmáčknu tlačítko na zvonku a zůstanu zírat do bílé stěny ve snaze najít odpověď na otázku, která mi vrtá v hlavě: co tady dělá můj syn? A v tuto nezvyklou dobu? Naštěstí když otevřu dveře, on je už na chodbě a v rukou drží dvě nákupní tašky.
„Jé,“ říkám na uvítanou, „co ty tady?“
Dante neodpovídá, zavře dveře od výtahu jednou nohou, usmívá se, projde kolem mě a vejde do bytu, přesněji do kuchyně. Nechápavě jdu za ním v očekávání vysvětlení. Položí tašky na stůl a znovu se na mě usměje. Až v této chvíli si všimnu jeho oblečení. Má na sobě těsné béžové kalhoty, černé kotníkové boty a košili lososové nebo korálové barvy, prostě v té barvě, kterou jsem vždy a jedině viděl nosit staré tetky nebo ji ty stejné tetky měly na nějaké zbytečné ozdobě, kterými zaplňovaly své domovy.
„Měl jsem něco v okolí a tak mě napadlo přinést ti něco ze supermarketu tady dole. Takže nebudeš muset nosit tašky.“
„Existuje donáška do domu,“ je jediná věta, která mi vyjde z úst a už ve chvíli, kdy ji vyslovuji, se cítím jako bídák. On si naštěstí mé ne zrovna milé odpovědi nevšímá, vyhrne si rukávy košile a začne vytahovat věci z tašek.
„Tak, jak je? Novinky?“
„Nic novýho,“ mumlám, zatímco sleduji, jak zaplňuje stůl zbožím, které z velké většiny nepoužívám.
„Nevěděl jsem, co bys potřeboval, tak jsem vzal tak trochu všechno,“ pokračuje jakoby nic.
Jestli je něco pozitivního na setkáních s mým synem, pak to, že s ním nemusím nic předstírat, můžu být sám sebou, mrzout, jakým jsem vždycky byl. Avšak Dante, navzdory mé evidentní sociopatii, si jde za svým a nestará se o to, co v jeho přítomnosti dělám nebo říkám. Je to jako by se mu vytvořil obranný krunýř, který každou moji větu nebo gesto odráží zpět.
„Jak se má tvoje sestra? Mluvil jsi s ní?“
Tentokrát mi odpoví tak ostře, že to nedovoluje další otázky. Už bych měl vědět, že jediná věc, kterou Dante nesnáší, je, když se ho ptám na jeho sestru.
„Proč se na ni vždycky ptáš? Zvedni telefon a zavolej jí!“ Toto je povětšinou jeho odpověď. Nebo to tak alespoň bylo mnoho let. V poslední době se ovšem zdá, že to vzdal, a odpovídá jednoslabičně. Pochopil, že změnit zvyklosti starého člověka je značně obtížné. Ptám se ho na Svevu odjakživa a už bych s tím nedokázal přestat. Ve skutečnosti mě ani moc nezajímá dozvědět se něco o své dceři, jde o to, že nevím, co bych Dantovi říkal, tak mi připadá přirozené mluvit o Svevě. Vždycky tu byla ona, mezi námi dvěma, její přítomnost, jakkoli v její nepřítomnosti, je invazivní.
„Vzal jsem ti pár dietních věcí, sůl bez jódu, rýžovou majonézu...“ pokračuje, zatímco vyrovnává plechovky loupaných rajčat jednu na druhou.
„To budu jíst rok...“ říkám a v tichosti se dívám, jak dokončuje svoji práci.
Nakonec se otočí a zvolá: „Vypadáš dobře, koukám!“
„I ty vypadáš dobře,“ přinutím se odpovědět a snažím se odvrátit zrak od jeho košile.
Naštěstí již čas, který měl k dispozici, aby se postaral o ubohého osamoceného rodiče, vypršel.
„Tak jo, jdu. Uslyšíme se večer nebo zítra!“ říká a položí mi ruku na rameno. Správný otec by měl v této chvíli syna přitáhnout k sobě a silně ho obejmout, aby mu pak řekl, že je na něj pyšný. Avšak kromě toho, že takové scény jsou k vidění jen v amerických filmech, já mám hodně daleko do toho, jaký bych měl být jako správný otec, a tak stojím jako

solný sloup až do chvíle, kdy se otočí a všimne si krabičky cigaret na poličce. Jeho výraz se okamžitě změní.
„Co má být tohle?“ ptá se.
„Co jako?“ Předstírám, že nechápu, abych získal čas a našel uvěřitelnou výmluvu.
Po infarktu jsem už před svými dětmi nekouřil, právě abych se vyhnul přednáškám, právě takovým, jaká za chvíli zajisté přijde, tedy pokud se nenajde dobrá výmluva.
„Jsou Marina,“ říkám tedy chvatně, „když mě někdy přijde nahoru navštívit.“
„A neříkal jsi, že už nevychází z bytu?“
Dante má jednu velkou vadu – pamatuje si všechno, co mu řeknete.
„Ano, nevychází z bytu ven na ulici, ale jedno patro vyjde.“
Zdá se, že věří té bezuzdné lži, ale stejně pokračuje:
„Nedělej blbosti, tati, prosím tě, vždyť nejsi dítě.“
„Ale jdi ty...“ odpovím a doprovodím ho ke dveřím.
„Poslyš, v sobotu...“ chce říci Dante, ale z výtahu, který právě přijel, vystoupí Emma, která se nezdá být příliš šťastná, že nás potkává, spěšně pozdraví a zavře za sebou dveře od bytu.
„Je pěkná, ta tvoje sousedka...“ řekne hned můj syn, což mě poněkud překvapí. Je to poprvé, co utrousil v mé přítomnosti komentář na adresu nějaké ženy. Na maličkou chvíli skoro zapochybuji o jeho homosexualitě, pak můj pohled opět padne na jeho korálovou košili a chápu, že tady není prostor pro pochybnosti. Navíc ve skutečnosti i gay může považovat nějakou ženu za atraktivní. A tahle Emma, ta tedy atraktivní je.
„I když se nezdá moc sympatická.“ Ušklíbnu se, aby pochopil, že mě sympatičnost mé sousedky vůbec nezajímá, on tedy pozdraví a nastoupí do kabiny výtahu.
„Ještě poslední věc...“ vykřiknu. Dante se ohlédne a dívá se na mě.
„Příště, až se ke mně budeš chovat jako k senilnímu starci, o kterého je třeba se starat, ti neotevřu dveře!“
On se rozesměje a zmáčkne tlačítko. Dante je opravdu krásný, když se směje. A to je naštěstí často. Vždycky jsem měl radši Svevu, i když už bych dnes nedokázal říct proč.

přeložila Magdalena Záčková