Horko mu pronikalo do srdce a tam rozpustilo ten zlý kus ledu

/ Argo, Tomáš Weiss

Jak je to se zlem a dobrem za války? Co k sobě mohou cítit nepřátelský zajatec a malý kluk a jeho matka v Anglii roku 1944? Není to první příběh, ve kterém k sobě lidé získají sympatie navzdory ideologiím a velkým dějinám. Jenže není to tak snadné - ideologie umí srdce proměnít v led. A nejsou všechny příběhy jako Sněhová královna od Andersena. Chloe Mayerová - Chlapec ze sněhu
Jak je to se zlem a dobrem za války? Co k sobě mohou cítit nepřátelský zajatec a malý kluk a jeho matka v Anglii roku 1944? Není to první příběh, ve kterém k sobě lidé získají sympatie navzdory ideologiím a velkým dějinám. Jenže není to tak snadné - ideologie umí srdce proměnít v led. A nejsou všechny příběhy jako Sněhová královna od Andersena. Chloe Mayerová - Chlapec ze sněhu

Kapitola 1

Tak a začneme... Až budeme s příběhem u konce,budeme vědět víc, než víme teď...Žili byli jednou jedna chudá holčička a jeden chudý chlapec...Sněhová královna

Když bylo Locice dvanáct let, zavřela ji čarodějnice do věže,jež stála v hlubokém lese a neměla žádné schody ani dveře.Jen úplně na vrcholku bylo jedno maličké okénko...Locika

Annabel zrovna sbírala z trávníku před domem okvětní plátky magnolií, když si všimla, že ulicí kráčí zvláštní průvod.Nemohla pohled na zatoulané lístky vystát – připadalo jí, jako by v řídkém jarním slunci leželo na trávě vyplavené hejno mrtvých bílých rybek. Když byl strom v květu, chodila ven kaž-dý den, a teď tedy jako obvykle sbírala opadané květy.A právě ve chvíli,  kdy stála před svým domkem s rukama  plnýma tuhých, jakoby látkových plátků, vzhlédla a spatřila, že po cestě přichází skupina mužů. Okamžik nebo dva jen zírala, ale pak se rychle vzpamatovala a spěchala do domu, aby si je mohla náležitě – a nepozorovaně – prohlédnout z okna.

Cestou přes trávník nespouštěla blížící se muže z očí. Bylo jich sedm a stále ještě na sobě měli uniformy. Po ulici šli jakoby nic nacističtí vojáci. Doprovázeli je dva britští důstojníci, takže invaze to být nemohla, jak se v duchu ujišťovala. Na okraji většiny měst teď stály zajatecké tábory, to věděla z rádia, a doslechla se, že jeden takový areál má být zřízen i v jejich vesnici, tedy přesněji na farmě starého pana Dawsona. Ale nešlo jí do hlavy, proč první várka Němců dorazila pěšky.

Spěšně prošla otevřenými dveřmi domu a pokračovala do obýváku, kde se pevně přitiskla ke zdi u okna. Pak se naklonila, částečně krytá zdí a částečně zahalená záclonami, a vykoukla do ulice. Vojáci byli ještě pořád příliš daleko na to, aby jim viděla do tváře, ale i tak mžourala proti slunci a pokoušela se rozeznat aspoň něco. Srdce se jí bolestivě rozbušilo opojnou směsí strachu a vzrušení. Připadala si tajnůstkářsky, jako by dělala něco nepatřičného, ale na druhou stranu si strašně přála zajaté vězně zahlédnout.

Válka zřejmě státním činitelům připomněla, že její vesnice vůbec existuje. Nejdřív do Bambury začaly proudit evakuované děti, a teď sem posílali Němčoury. Měla by se jich bát? Když Reggie odjel na frontu, zůstala s devítiletým synem doma sama. A Dawsonova farma stála nedaleko od jejího domku. Jestlipak má ten stařík strach z toho, že mu kousek od statku bude tábořit hromada Fricků, přemýšlela. I on bydlel sám od doby, kdy mu žena umřela na rakovinu. Ve vesnici se samozřejmě reptalo. Zaznívaly obavy, že Němci uprchnou a pak už budou jen vyčkávat, až se jim naskytne příležitost podříznout v noci desítkám spících obyvatel krk. Ale když se před pár týdny začalo stavět několik prvních Nissenových bud, odpor proti nim byl překvapivě nízký. Nejspíš se v lidech ozvalo vlastenectví – byla to pro ně zkrátka další z řady obětí, jež bylo třeba přinést.

Annabel si řečí nikdy moc nevšímala, ale teď stála jako přimrazená. Blížili se... ano... každou chvíli...Uvědomila si, že zadržuje dech. Projdou přímo před jejím oknem! Napínala zrak ve snaze si je co nejlépe prohlédnout a jejich rozmazané tváře se postupně zostřovaly. To už procházeli kolem, jen pár kroků od jejího úkrytu. Oba britští důstojníci působili uvolněně, paže se jim při chůzi pohupovaly kolem těla. Sama nevěděla, co čekala, že vyčte z tváří Fricků, ale působili nevzrušeně a pár jich spolu dokonce nenuceně klábosilo. Ani jeden neměl pouta. I kdyby byli v civilu, poznala bych, že jsou z pevniny, říkala si Annabel. Něco na tvaru čelistí, na očích, na jejich vystupování jí připadalo cizí, až exotické. Muži se zvláštními jmény, z dalekých krajů. Nebýt lahvově zelených nárameníků, jeden by si jejich šedivé bundy klidně mohl splést s normálním sakem – a oni si v nich vykračovali tak nenuceně, jako by si vyšli na procházku.

Jeden z válečných zajatců, vyšší než ostatní, se špinavě blond vlasy, se zběžně rozhlédl kolem a Annabel se urychleně přitiskla ke zdi a otočila se do místnosti. Počkala vteřinku nebo dvě a pak se vrátila k pozorování. Co asi ostatní ženy, také tu událost sledovaly zpoza záclon? Srdce jí pořád bušilo. Připadala si podivně neukotvená, a aby našla pevný bod, rozhlédla se po svém úplně obyčejném domově, jako by tím bezpečným přístavem mohla být pohovka, psací stůl nebo barová skříňka v jejím útulném obýváku. Déle už čekat nevydržela, a tak se obrátila zpět k oknu. Němci už přešli. Se směsicí odporu a fascinace se dívala, jak došli na konec ulice, zahnuli za roh a zmizeli z dohledu. Někdy mezitím musel vejít do místnosti Daniel. Když na ni promluvil, nadskočila leknutím: „Co to děláš? “Pohlédla na něj a pak se zase otočila do ulice. Ten kluk se k ní vždycky připlížil takhle znenadání.
„Nic. Dorazilo několik válečných zajatců a prošli kolem. Už jsou pryč.“ S výkřikem přeběhl k oknu a rozhrnul záclonu. Ale viděl stejně dobře jako ona, že ulice je prázdná, nic nenasvědčovalo tomu, že se v Bambury právě přihodilo něco neobvyklého. Měli před  sebou  jen  prosté  domky  lemující  venkovskou  cestu,  hezoučké a nijaké jako obrázek na krabici s karamelkami.„Nikdo tam není,“ prohlásil otráveně a spustil záclonu.Podívala se na dítě, na jeho bledý obličej pod hnědými vlasy, na jeho vykulené modré oči, jež k ní vyčítavě vzhlížely. Annabel se opřela o zeď. Chvěla se, jako by zrovna doběhla závod. Všimla si, že v dlaních stále ještě svírá rozdrcené, upocené lístky magnolií.

 

Další články

Kniha Davida Návary Wavesbury slibuje dobrodružství a romantiku, hrdiny ze staré školy. V jeho románu je na prvním místě čest, následovaná hrdinstvím, chlapským přátelstvím a důležitou roli hraje i láska. Nakonec i poněkud prvoplánovitá obálka slibuje silné muže a krásné a odhodlané ženy. Plukovník Wavesbury se často ocitá v nebezpečných situacích, nejen ve Skotsku a v Anglii, ale podíváme se s ním i do Ameriky, Indie a dokonce se ocitneme v tereziánských Čechách.
Ukázky

Milujete Tři mušketýry? Wavesburyho budete taky!

Kniha Davida Návary Wavesbury slibuje dobrodružství a romantiku, hrdiny ze staré školy. V jeho románu je na prvním místě čest, následovaná hrdinstvím, chlapským přátelstvím a důležitou roli hraje i láska. Nakonec i poněkud prvoplánovitá obálka slibuje silné muže a krásné a odhodlané ženy. Plukovník Wavesbury se často ocitá v nebezpečných situacích, nejen ve Skotsku a v Anglii, ale podíváme se s ním i do Ameriky, Indie a dokonce se ocitneme v tereziánských Čechách.
 | nakl. Jonathan Livingston
25. května je vzpomínkovým, takzvaně Pomněnkovým dnem. Je to den zmizelých dětí. Nelze si dost dobře ani představit to vypětí rodičů, kterým se ztratí dítě a nedaří se ho najít. Taková ztráta je výchozí situací nové knihy Lisy Jewellové (1968) Beze svědků. Jenže různé nálezy a setkání všechno pořádně zamotají.
Ukázky

Opravdu chce znát celou pravdu?

25. května je vzpomínkovým, takzvaně Pomněnkovým dnem. Je to den zmizelých dětí. Nelze si dost dobře ani představit to vypětí rodičů, kterým se ztratí dítě a nedaří se ho najít. Taková ztráta je výchozí situací nové knihy Lisy Jewellové (1968) Beze svědků. Jenže různé nálezy a setkání všechno pořádně zamotají.
 | Cosmopolis
"Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. " Vychází knižní debut italského režisíra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je z jeho mládí, z Neapole.
Ukázky

Být mlád a s holou prdelí větřit budoucnost

"Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. " Vychází knižní debut italského režisíra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je z jeho mládí, z Neapole.