Ukázky:

1

„Stalo se to tak rychle,“ pokračovala Wendy. „Neměla jsem čas se ani rozhlédnout a rozsvítit, protože pak už byl na mně. Měl nůž a ten mi přiložil na krk, přímo tady. Řekl: ‚Jestli zařveš, zabiju tě. Bez smilování.‘“

Bez smilování. Ta samá slova jako na dívčině tetování. Zvláštní volba, pomyslela si Ellery, nosit jeho slova na svém těle.

„Nezabil mě,“ pokračovala Wendy trpce. „Ale jako by to udělal. Předtím jsem měla práci, přítele a svůj vlastní byt. Teď jsem sama, v invalidním důchodu a žiju se svou sestrou a jejími dětmi. Příliš se bojím být sama. Nechytili ho, takže je pořád někde venku. Detektiv říkal, že bylo málo důkazů. Jediné, co jsem mu mohla říct, bylo to, že byl velký a silný, jako rugbyový obránce. Měl na sobě kuklu a jeho obličej jsem neviděla. Prošla jsem si peklem, když mi v nemocnici dělali po znásilnění vyšetření, ale jenom se ukázalo, že to nebylo k ničemu. Nezanechal po sobě žádný sperma, vlasy, žádnou DNA. Jako by to byl zasranej duch.“

2

Reed vytáhl fotku, nestylizovaný snímek hezké mladé tmavovlásky, sedící na piknikové dece někde v parku. Měla hřejivý, otevřený úsměv a přátelské oči. „To je ona,“ pošeptala mu Ellery. „To je Wendy.“

„Tenhle obrázek je z doby předtím,“ objasnil Manganelli. „Takhle už nevypadá. Teď byste ji stěží poznal. Potom, co ji ten parchant napadl, si oholila hlavu a nechala se potetovat – na krku – jeho slovy ‚bez smilování‘. Přinutil ji, aby nenáviděla sama sebe.“

„Neudělala to, protože by se nenáviděla,“ opravila ho Ellery bezvýrazně. Reed se na ni otočil. „Je to ochrana,“ zamumlala směrem k němu. „Ten násilník si ji vybral, protože vypadala takhle,“ kývla na usmívající se fotografii Wendy. „Udělala se tak ošklivou, jak jen mohla, aby ji už nechtěl.“

Manganelli zamrkal. „To ti řekla?“

Reed si odkašlal a sklopil pohled. Věděl, že Wendy jí to říkat nemusela, Ellery to sama prožila.