Bez zřejmého důvodu se některým lidem, pouze Čechům, objevují na čelech čísla, která určují datum jejich smrti. Pro postižené lidi neexistuje způsob, jak se jí vyhnout. Když se číslo objeví na čele přítelkyně Katky, začíná být Argentinec Rodrigo vtahován do snově surreálných situací, jako by překračoval hranice do zásvětí.

Ukázka:

Středa

12. července

V 8:58 mi přišla zpráva od Katky, že jako správná Češka už je tady.

Sice bych jel radši vlakem, ale líbilo se mi, že mě přijela vyzvednout domů. Zavřel jsem domovní dveře a ona vystoupila z auta, aby mě pozdravila: měla černé šaty s výstřihem, stříbrné sandály, zářivou pleť a sluneční brýle a voněla omamným parfémem.

Nemohl jsem se na nic soustředit. Zapnul jsem si pás, projeli jsme dvěma tunely, které přerušovaly signál rádia.

Zeptal jsem se jí, jestli má nějakou hudbu. Šátrala levou rukou v přihrádce dole ve dveřích a hlásila, co tam je: Shakira, Carlos Vives, Juanes a výběr z osmdesátek. Nic víc.

Zeptal jsem se, jestli má bluetooth, přisvědčila, ale prý ho neumí používat.

Zkusil jsem něco namačkat, párkrát enter a šipky, až se mi podařilo připojit přes bluetooth iPhone, ale hudba stejně nehrála. Zatímco jsem se dál neúspěšně snažil, mluvili jsme o hudbě, že nerada tancuje, jaké je naše oblíbené jídlo, a do toho mi řekla, že s sebou vzala maté.

Nabídl jsem, že ho připravím, prý si mám věci najít v tašce na zadní sedačce. Termoska byla stříbrná a nádobka na maté také.

„Maté se tu dá sehnat?“ zeptal jsem se.

„Jo, ale myslím, že tohle mi zbylo ještě z Argentiny.“

Nasypal jsem do nádobky maté, nalil tam vodu, ale trubička na pití byla beznadějně ucpaná.

Dál jsem prohrával i zápas s bluetooth, přestože bylo všechno propojené, hudba nehrála.

„Je vidět, že neumíš dělat několik věcí naráz,“ řekla se smíchem a já se tomu vtipu taky zasmál, ale uvědomil jsem si, že se mýlí, protože ve skutečnosti jsem pořádně neudělal ani jednu věc.

Zastavili jsme u benzinky, abychom natankovali a propláchli trubičku. Bluetooth pořád nefungovalo, Katka nakonec pustila Shakiru.

„Projíždíme českým venkovem,“ vysvětlila mi a já uviděl pole slunečnic. Nepřestával jsem sledovat křivky jejích kolen, záhyby jejích šatů a dokonalý profil, který co chvíli otáčela, aby se mi podívala do očí a zeptala se na nějaké slovo, kterému nerozuměla.

Na cestu svítilo slunce a já se s úsměvem vezl v autě blonďaté Češky, kterou znám jen krátce, do neznámého města. Cítil jsem něco jako svobodu a s jistotou jsem věděl, že zrovna prožívám jednu z těch chvil, o jakých hned při prožitku vnímáme, jak jsou výjimečné.

Před námi jel velký náklaďák. Mezi telefonními čísly, webovou stránkou a značkou omezující maximální rychlost na 90 kilometrů v hodině mě zaujala česká věta: „I nemožné je možné…“

Nesnažil jsem se porozumět, co ta slova znamenají, spíš jsem se v nich zkoušel ztratit, přečíst je v duchu a odhadnout, jak znějí, a třebaže jsem nic neřekl, Katka se mě zeptala, jestli vím, co ta věta znamená.

„Která?“

„Ta na kamionu.“

Zasmál jsem se a přiznal, že ne. Jak bych to mohl vědět.

„I nemožné je možné.“

První naší zastávkou po příjezdu do Kutné Hory byl kostel postavený z kostí z asi 40 000 lidských těl, který měl jako všechny kostely oltář a kříž. Ale navíc to bylo obrovské úložiště kostí tvořících erby, okřídlené postavy, girlandy visící ze stropu, a dokonce lustr. Na jednom konci jsem uviděl lebky opřené o překřížené holenní kosti. Dostal jsem absurdní nápad zkontrolovat lebkám čela, jestli tam nenajdu nějakou stopu po číslech.

V kostele bylo tolik lidí, že se tam sotva dalo chodit nebo fotit. Prodrali jsme se hlavním vchodem ven a pokračovali pěšky do dalšího kostela, významného, ale vykostěného; Katka se mému vtipu moc nezasmála. Zeptal jsem se jí, jestli se jí něco nestalo, odpověděla, že s těmihle místy se musí opatrně kvůli jejich energiím. U vchodu ji požádali, aby si přehodila přes ramena a prsa šátek, a když jsme to tam několikrát prošli a udělali si pár fotek, vyšli jsme ven hledat místo na oběd. Vrátili jsme se k autu, abychom zkusili najít nějakou restauraci. Ještě předtím jsme si prohlédli sv. Barboru, katedrálu v gotickém slohu, která mi trochu připomínala Sagradu Familii v Barceloně. A potom, už skutečně odhodlaní někde se najíst, jsme pěšky přešli most podobný Karlovu, ale menší, také se sochami svatých.

Rozběhl se za námi nějaký Japonec, jestli si nás smí vyfotit. Poděkoval nám za svolení, a když nám na displeji ukázal fotky, zeptal se nás, co hledáme.

Katka mu česky řekla jméno restaurace a Japonec ji kupodivu přesvědčil, že je až moc turistická a že se nám bude mnohem víc líbit jeden hotýlek se zahrádkou, kde moc dobře vaří za lepší ceny.

Sedli jsme si k jednomu z posledních volných stolů a objednali si jídlo z různých druhů masa s rýží.

Vyprávěla mi, jak se liší práce na velvyslanectví České republiky v Argentině od té, kterou přestala dělat před pár měsíci na českém ministerstvu obrany. Byla prý i v kontaktu se zpravodajskými službami, ale nepodařilo se mi z ní dostat víc než tuhle informaci.

Potom jsem risknul, že budu vypadat jako idiot, úplně jsem změnil téma a vylíčil jí, jak jsem nedávno viděl na Malé Straně levitující muže, a přestože se mi s výmluvou, že si je vyfotím, podařilo dostat se těsně za ně a prohlédnout si je zblízka, nedokázal jsem trik odhalit.

„Jsem horší než nějaký turista, co?“

Katka se zasmála a řekla, že to dělají poměrně dobře a že jí někdo ten trik prozradil, jak to dělají, aby vypadali, že se vznášejí, ale prý už si to nepamatuje.

„Myslím, že používají nějaký plyn nebo něco podobného.“

Najednou se rozhostilo ticho, které jsem přerušil, když jsem jí řekl, že se mi líbí její náušnice.

„Vidíš, to mi přijde zvláštní.“

„Že se mi líbí tvoje náušnice?“

„Už jsi mi je pochválil jednou, ale muži mi většinou říkají, že se jim líbí moje prsa.“

„To, že to neříkám nahlas, ještě neznamená, že se mi nelíbí.“

„Ale vážně se ti líbí?“

„Tvoje prsa?“ zeptal jsem se, rozesmála se na celé kolo a já pochopil, že jsem právě našel klíč.

A kdyby snad ještě zbývaly pochybnosti, v restauraci zase začali hrát písničku One of Us, potichu, ale dala se rozeznat. Náhoda, že slyším na dvou různých místech tak starou písničku, mě překvapila a bezděčně jsem se zatvářil ve stylu „mise splněna“.

„Moje náušnice,“ odpověděla vyčítavě.

Podívala se mi do očí, naklonila se ke mně a já věděl, že další signály od Češky nemůžu čekat.

Odhodlaně jsem se na ni usmál, taky jsem se naklonil, a přesně v tu chvíli se objevily. Jako by se prodraly hustou pralesní vegetací, jako když Češi přecházejí Karlův most a razí si cestu mezi turisty. Přesně v tu chvíli jsem je naprosto zřetelně uviděl a pochopil jsem, že už nikdy nezmizí: záhadné,jasné. Přesné. Neodvratné.

Když tohle píšu, třese se mi ruka: nejdřív, to si dobře pamatuju, jsem uviděl jenom číslice. Totiž myslím, že jsem viděl číslice vepsané do jejího čela, právě když se objevovaly, ale zároveň to působilo, jako by tam byly vždycky. Viděl jsem číslice, ale nevnímal datum. Viděl jsem číslice a pocítil jsem neovladatelnou touhu přečíst je a najít pro ně nějaké vysvětlení. A takhle potřeba se přetahovala s druhou touhou: vyzkoušet, jak chutnají její ústa.

Zmítal jsem se mezi touhou odhalit tajemství čísel a pokušením políbit ji. Ruleta mé touhy se točila mezi jejím čelem a rty a každou chvíli jsem se jí díval do očí, abych se ujistil, že netuší, co tam vidím.

Políbili jsme se, trvalo to asi minutu a mělo to přinejmenším tři různé intenzity. I když mě rozechvělo, jak si proplétáme jazyky, nemohl jsem pustit z hlavy čísla, která jsem ještě nedočetl, ale věděl jsem, že mě na konci polibku očekávají. Jako když policejní komando obklíčí banku, kde jsou držena rukojmí.

Věděl jsem, že musím zavřít oči, abych se na polibek soustředil, ale sotva jsem to udělal, odtáhla se. Otevřel jsem oči, uviděl jsem plachý úsměv, pak si rukama zakryla obličej, protože jeden z nás shodil skleničku, která se na zemi rozbila, a nemohl jsem se tomu ubránit, musel jsem se vrátit k těm číslicím. A tentokrát jsem číslo uviděl v celém rozsahu a významu: 0908. Zatímco tři nebo čtyři číšníci sbírali střepy skleničky, přečetl jsem si zcela zřetelně, že Katka zemře devátého srpna.